Moje články

Kdosi napsal rozmáchle na stránku slovo "krtek". Byl jsem to já. Marně se snažím vzpomenout, co to slovo mělo znamenat. Co s takovým osamoceným slovem? Tak kdyby kontext pomohl... stačilo by jen málo. Taková "akta banánového háje" třeba, to člověk hned ví, na čem je, ocitne se v prostoru a ne ledajakém, v stinném prostoru, v místě, kde je jídlo i voda, tedy kde se dá žít, ba v prostoru, kde se žije, vždyť akta nepadají také z nebe. Hle, civilizace, kultura, stát, celá bohatá struktura světa v pouhých třech slovech.
Ale co s takovým krtkem? Odkud ten se vyhrabal?

Oči mu zářily, když pozoroval znovu záběry Neila Armstronga sestupujícího na povrch Měsíce. Naplňovalo ho to směsicí obdivu a hrůzy. One giant leap for mankind, indeed. Chápal to. Nebo alespoň myslel, že to chápe. Také toužil po hvězdách. Jenže z jiného důvodu. Znovu byl fascinován tím, s jak ubohým vybavením to lidé dokázali, když ani všechny přístroje lunárního modulu dohromady by nezmohly to, co on za zlomek vteřiny. A přece oni byli tam a on tady.
Ten velký skok mu je vzal. Díval se na zlodějské hvězdy a jeho dlouhou nepromazanými součástkami prochvívalo něco jako stesk posledního robota na planetě.

Byl to zvláštní pocit, vracet se po takové době. Ze známých ohybů cesty se mu střídavě svíralo srdce a žaludek. Nikdo ho vítat nebude, uvědomil si náhle. Trochu zpomalil. Ano, nesmí si nic nalhávat. Nebudou rádi, že ho vidí. Ale... doma je přece jen doma. A život půjde dál. Jednou se možná vrátí do starých kolejí. Znovu přidal do kroku. S něhou přejížděl pohledem po známých polích. Už nebyl daleko.
Náhle se zarazil. Zvláštní... Poznával tyhle stromy i travnatý svah. I tu vůni dobře znal. Tady to přece bylo... Tady to přece... Zmateně se rozhlížel a hledal, ale Lidice nenašel.