Pán prstenů

Pod horou se choulil malý, ale pěkný domek. Hned vedle stála stodola. Venku se pásla koza.
„Pěkné to tady mají," prohodil muž k ženě, když se blížili.
Na prahu si hrálo dítě s kočkou, ale jakmile je spatřilo, zaběhlo dovnitř. V zápětí ven vyšla žena. Mhouřila oči na příchozí. Obavy nahradil úsměv, když je poznala.
„Tergil je doma. Pojďte dál."
Hador pohlédl na svého bratra, jak sedí u stolu a vyřezává koníka pro dítě.
„Takhle ty strážíš maják?"
„Správce neřekl, kdo má být nahoře. Synovi už je dvanáct, tak to zvládne sám," vysvětlil nevzrušeně a zajel nožíkem do měkkého dřeva.

„Představoval jsem si město jinak," řekl Pipin poté, co dožvýkal tuhý kus chleba. „Takové jídlo mají nejchudší v Kraji," vysvětlil a zakousl se do jablka.
„Jsi legrační človíček," odpověděl jeden z vojáků. „Je válka, pole byla zpuštošena, dobytek rozehnán. Všechny zásoby jsou na příděl."
„Boromir mluvil o víně, ovoci a koření z jihu."
Velitel, který dosud mlčel, řekl: „Nevím mnoho o tom, co jedí páni, ale poslední karavana dorazila před tak patnáctisty lety. Král Hyarmendacil porazil haradské a rozšířil zemi daleko na jih, jenže země se po jeho smrti rozpadla. Teď jsme rádi, že sedláci přivezou na trh úrodu tuřínů."

Přicházející tma znamenala oddech, další přežitý den. Jenže už skoro neměl sílu odejít. Stále jen zákopy, střelba, únava, zkáza, smrt. Jak daleko zůstal ještě nedávný život, univerzita, přátelé, spousta úžasných nápadů, životní láska…
Naštěstí byl s ním, tak oddaný, neúnavný. Odevzdaně nesl své břemeno, a ještě mu nabídl pomocnou ruku.
„Pojďte, pane, pomůžu vám…“
Nikdy nezapomněl. A ten zdánlivě bezvýznamný člověk vstoupil do Příběhu, který jednou okouzlí nespočet lidí.
Dvě postavičky se vlečou vzhůru, jedna klesá pod břemenem neskonale těžším než vak, který nese druhá, před očima houstnoucí soumrak, ačkoli slunce ještě nezapadá…
„Vydržte, pane Frodo, už zbývá jen kousek…“

Lobélie si nasadila klobouk a vykročila z nory. Už měla dost Bilbových nesmyslů o dobrodružství. Samí draci a ti divoši trpaslíci. Na těch výpravách až na kraj světa jim ty lžičky nebudou na nic. Beztak je to rodinné dědictví.

Šla ven z té kůlničky pomateného blázna a už se těšila, že se jí povedlo jej obalamutit. Když uslyší zavolání: "Lobélie, minutku."
Pomalu se otáčela na výzvu. Bilbo k ní došel a vztáhl k ní ruku. Sejmul klobouk a tu se ve spletenci vlasů objevili stříbrné lžičky. "Má vypečená Lobelie, vezmu si je zpět," vyjasnil a posbíral jí z vlasů lžičky.

Stromovous vystoupil z přeplněné výletní lodi.
„Hrúm. To tedy byla cesta. Jak jsou ti lidé ukvapení!“ zabručel, protáhl si ztuhlé končetiny a pomalu zamířil k nejbližšímu hájku.
Stromy tady byly svěží, plné ovoce, s velkými zelenými listy. Zrovna takové, jaké mívaly rády Entky ve svých zahradách. Trpělivě naslouchaly jeho vyptávání, vlnily se v teplém vánku...
Ale neodpovídaly.
Pak zachytil zvědavý pohled zelených očí.
Ukrývala se v houští. Měla stejně krásné štíhlé tělo, jako v tom kalendáři.
Stromovous přistoupil blíž. Nesměl se ukvapit, i když mu v zestárlém těle poprvé po mnoha staletích pulsovala míza.
Zhluboka se nadechl k dlouhému vyznání.

„Dnes jsem prodal knihy. Hromadu knih.“ hlásil Bernard. „Ten chlápek nedbal na ceduli o dvoumetrovém obcházení obchodu a zatarasil dveře kořenem. Měl docela sílu. Vzal si „Zlatou ratolest“, „Kořeny evropské tradice“, „Norské dřevo“, „Květy zla“, „Muže, který sázel stromy“. Pak chtěl taky „Jana Šišku“, ale toho nemáme. Vyptával se na strom sefir. A měl vkus - před „Kutíme ze dřeva“ si odplivl. Nakonec upřel zvláštní pohled na ten náš nudnej nástěnnej kalendář s palmama, a – mumlaje si něco jako „exotické krásky“ a „tedy v Kostarice“ - požádal o jeho diskrétní zabalení.“
„A zaplatil?“ přerušil ho Manny. „Ne. Ale nechal adresu. Nějakej Stromovous.“

Poslední spojenectví elfů a lidí vytáhlo proti Sauronovi a zvítězilo. A najednou stojí před Helmovým žlebem elfové.
Poslední hrdina, barbar Cohen, se vydal na Dunmanifestin, aby vrátil bohům oheň. Naštěstí je tu posádka Luňáka a zachraňuje Zeměplochu před katastrofou.
Avatar Aang je poslední vládce větru na světě. Totiž dokud se mu nenarodí syn Tenzin a neobnoví slávu vzdušných nomádů.
Poslední samuraj padl v bitvě o Širojamu. Ale jejich vnitřní síla, filozofie i kultura žije v Japonsku dál. A nejen tam.
Slovní spojení poslední soud zní velmi definitivně. Ale buďme k sobě upřímní – nikdo z nás nemůže rozumem obsáhnout Nevýslovný plán.

Provázet Společenstvo se rozhodl o své vůli, avšak nechtěl jít až do země Temného pána. Chtěl se odpojit cestou.

Avšak Prsten jej vábil.

On to netušil. Toužil totiž pomoci svému národu, vznešenému Gondoru, který stojí jako hradba západu proti stále mocnější Temnotě.

Chtěl pomoci. Své zemi i tomu, kdo nese Jeden prsten. Vždy pomáhal.

Teď měl na dosah pomoc největší. Takovou, která by zachránila jeho lid. Ale ta pomoc nutila k temným myšlenkám.

A nakonec jej donutila i k temnému činu.

Ze svého omylu však prohlédl a znovu se stal plnohodnotným členem Společenstva.

Proto velebme Boromira, neboť svou chybu odčinil.

Hasufel a Arod je nesli po stopě půlčíků jako vítr přes oceán zvlněné trávy. Pak se na pustém obzoru vynořil jako přílivová vlna jezdec. Byl na pláních stejným cizincem jako oni, jeho plášť byl temně purpurový, jeho kůň podsaditým hřebcem nížin. Když se setkali, chvíli si je měřil spoza kápě, trpaslíka, elfa a muže na rohanských koních. Pak ji shodila na ramena.
“Kde je můj bratr?” zeptala se tiše. V rozevřených dlaních svírala puklý roh. Několik slov zdusilo poslední jiskru naděje v jejích očích. Zbyla jen bolest a touha po pomstě. Když vyjeli k Fangornu, pobídla koně spolu s nimi.

Doufal, že najde, po čem jeho srdce prahlo, svůj rod, své druhy, halasnou hostinu a pár nekorektních vtípků. Místo toho teď stál v setmělé síni, jejíž ticho mrazilo do morků kostí a vousy mu vstávaly hrůzou. Místo bezpečného přístavu našel hrobku. Místo svých druhů našel nepřátele, kterým stěží uniknul, aniž by pomstil svůj lid a mohl pro něj zemřít. A při tom úniku přišel o moudrého vůdce, smiřitele, který mu dával naději, že může zachránit svět. Možná je opravdu potřeba padnout na samé dno, aby se mohl odrazit až k výšinám. Ale odrážejte se pořád, když máte sotva metr dvacet.