Pán prstenů

„Hodit Prsten do ohňů Hory osudu? To zní skoro tak jednoduše, jako zabít nejmocnějšího temného čaroděje naší doby…“ usoudil Harry a zadíval se na Froda s lítostí a porozuměním.
„Já jsem přijal to břímě, já jej ponesu,“ řekl Frodo a smutně se usmál.
„Tak to ne!“ zavrtěl Harry hlavou. „Máš přátele...“
„Má cesta je daná. Sám po ní budu kráčet.“
„A o mně se říká, že trpím spasitelským komplexem…“ povzdechl si Harry.
„Nechápeš…“
„Ne?“ ušklíbl se ironicky. „Jsi na omylu. Vlastně myslím, že tomu rozumím líp než ty. Musíš přežít, aby i ostatní měli šanci. Oni vylákají Saurona, ty udeříš.“

„Kdo jsi?“ zeptal se podezíravě Bug a sjel pohledem strakatě oblečeného rozesmátého chlapíka.
„Snad blázen jsem, já zpívám rád a lesem kráčím dál a dál. Svět se hroutí a mlha se válí, však Tom pěje dál a na zlo kálí.“
„Tehole, odpouštím ti vše, co jsem kdy řekl o tvé nepříčetnosti,“ řekl Bug, zdánlivě bez kontextu.
„Příteli, zpívej, pak smutek je pryč…“
„Přes hlavu praští tě tyč!“ dopověděl důrazně Bug.
„Velké problémy?“ zvážněl Tom Bambadil.
„Obrovské,“ povzdechl si starší bůh moří, toho času vystupující coby sluha.

Žertovným básnickým vložkám se sice nevyhnuli, nicméně nakonec bylo toto setkání užitečnější, než doufal.

Neohlížel se na ten neviděný, vzdálený svět za stříbrnou hladinou.
Kus jeho života právě odplul, ale jeho svět je stále přítomný, zde v zelené trávě, ve zpěvu ptáků v korunách majestátních stromů a v šumění listoví. V bublajícím potůčku, vesele hopsajícím po kamenech. Ve zvonivém smíchu hobiťat, která dychtivě naslouchají jeho vyprávění. V teskném tónů houslí a ve všech písních, smutných i veselých, těch které zaslechl při velkém dobrodružství, i těch, které zpívali pozdě v noci, cestou domů po pár pintách.
Jeho svět je tady, v hřejivém objetí jeho ženy.

Samvěd Křepelka musí být celý a z jednoho kusu.
Prozatím.

„Určitě by to šlo vymyslet jinak,“ nadhodila Minerva.
„Lépe,“ zdůraznila Galadriel.
„Máme mnoho společného, ale naši společníci, přátelé… nepřátelé… náhodní spojenci… se chovají zcela nevyzpytatelně,“ doplnila Yennefer.
„Ve jménu Pána světla, musíme konat,“ připomněla Melisandra.

K´rul je poslouchal a shovívavě se usmíval. Byly čarodějky, jistě, obdařené věkem delším než běžných smrtelníků. Ve srovnání s ním byly pochopitelně všechny sotva dospělé, to jim však nebránilo hovořit rozvážně… a rozvláčně. Snad to byla jen obava, aby se před ostatními neshodily.

„Mohou se setkat,“ vložil se konečně do debaty. „Mé chodby jsou jim k dispozici.“

Jeho první, nikoli však poslední slova. Slavná slova.

Jednoduchá zakázka. Trochu delší trasa, pravda, ale zase tím lukrativnější a s expresním příplatkem. Jen dva pasažéři.
A zpáteční, takže pěkně za dvojnásobek. Každý by to vzal.
Jenomže ne, brácha do toho se mnou nejde. A to jen proto, že v závěrečné části máme trochu ztížený terén.
„Trochu ztížený," nasupil se. Nebo vlastně naorlil. „To myslíš ty šílené turbulence, z kterých vždycky zvracím, nevyzpytatelné proudy nad rozpálenou pouští a nulovou viditelnost kvůli sopečnému popelu? Promiň, Gwaihire, nehodlám se rozplácnout někde o úbočí nebo zabloudit a nechat se sestřelit. Do Mordoru neletím. Ať jdou pěšky."
Brácho, ty nejsi Landroval, ale Landrover.

Pohybovali se tunelem s krumpáči a prázdnými kbelíky. Nepochybovali, že kbelíky brzy naplní, část sutí a zbytek drahými kovy.
„Stát!“ Trpaslík na konci řady náhle zastavil.
„Co se děje, Gimli? Musíme jít… máme před sebou úsek, kde se stávají časté nehody.“
„Vy to neslyšíte?“ Měl pocit, že zaslechl zvuk, který sem nepatřil.
„A co jako? Jdeme!“ Předákův zástupce mladého trpaslíka nevybíravě utnul.
„Ten… zvuk…“ nezbylo mu nic jiného než následovat své druhy. Zpomalili, jak se blížili k nalezišti.
„Začneme tady a…“
Z tunelu zaslechli rachot. Vyrazili zpátky, zahlédli nezvaného hosta.
„Vetřelec!“
Zlatovlasý elf vykašlával prach.
„Špičaté ucho!“ vyjevil se Gimli.

Už se smrákalo, když Růžena už asi podesáté vyhlédla z okna. Louky se černaly proti večerní obloze.
Zhluboka se nadechla studeného vzduchu. Jak pozorně sledovala západní obzor, nad sadem přeletěly divoké kačeny. Bylo šestého října. Její muž byl pryč už dva týdny, ale ona byla rozhodnutá, že i dnes počká s večeří ještě chvilku.
Malinká dceruška v kolébce zabroukala, a tak Růžena přeslechla zafrkání poníka i kroky. Ale když se ozvalo zaklepání, věděla, že přišel.
Vtáhla svého muže dovnitř, posadila ho do jeho křesla a do klína mu položila malou Elanor.
Sam se zhluboka nadechl. "Tak jsem se vrátil," řekl.

Tak nakonec jsme tady. Ty a já.
Nevěřil jsem, že to zvládneš. Jsi tak malý a nevýznamný. Nejsi mě hoden. Nikdy jsi nebyl.
Myslíš, že tady se naše cesty rozejdou? Neee. To se pleteš. Nenechám tě odejít.
O tomhle rozhoduju já. Jenom já. Ty nemáš poradní hlas. Jsi můj. Celý můj.
Dotkni se mě. Cítíš to? Sevři mě v dlani. Dej mě, kam patřím. Vstup do mě.
Jsme jedním. Mizíme. Nikdo nás už neohrozí!
Co se to děje? Zuby?
Tuhle mysl znám!
Nechci být v těchhle špinavých prackách.
My padáme!
„Milášššku!“
To vedro.
To strašné vedro!
Já se snad roztav…

Nesnáším časové paradoxy, zaprskala Hermiona. Vynořila se ze smyčky, ve které se vrátila za samu sebe, vyzvedla Prsten v Mlžných horách, kam ho umístila po vylovení z Anduiny, a hodila ho zpátky do řeky, kde byl původně.

Sama si za to můžeš… Kdybys mě poslechla… ozval se jí v hlavě druhý, pokušitelský hlásek.
Kuš! To už jsme probrali! okřikla ho (se).
Takže Gluma necháš napospas? Vždycky ti ho bylo líto, vzpomínáš?
Samozřejmě. Proto jsem ho chtěla zachránit. Dopadlo to katastrofálně. Podcenila jsem, jak důkladně měl Tolkien celý příběh promyšlený. Změníš jednu věc a vše se zhroutí jako domeček z karet.

“Himl hergot donrvetr!”
Tovární halou se nesla nadávka a rána, jak muž praštil nástrojem. Postarší svačinářka upustila, co měla zrovna v ruce, a vyběhla ze dveří.
Přeběhla ulici do zelinářství, přitočila se k zelinářce a něco jí pošeptala. Ta ničeho nedbala, vyběhla na ulici, potom za roh do trafiky. Trafikantka si poslechla šepot a běžela ho předat uklízečce v průjezdu. Ta bez meškání vzala schody po dvou a vyběhla po čerstvě vytřeném schodišti.
Ve čtvrtém patře na pavlači potkala pána s pejskem. Přistoupila k němu a oznámila: “Gondor volá o pomoc!”
Muž pustil vodítko a vytasil meč: “A Rohan odpoví!”