Pán prstenů

Její láska k Aragornovi už byla pouhou vzpomínkou, přesto se Eówyn nedokázala zbavit neklidu, když jí Smíšek oznámil, že budoucí královna dorazila do města.
"Netváříš se moc nadšeně," všiml si hned.
"Podle Aragornova popisu si představuji spíš zářící hvězdu než opravdovou ženu."
"Jenže Aragorn je zaláskovaný až po uši," pokrčil rameny Smíšek. "Viděl jsem hezčí hobitky."

***

Místo hvězdy byla Éowyn představena žena s rozcuchanými vlasy a jezdeckým oděvem.
"Konečně někdo, kdo se nebojí rychlých koní a meče v ruce! Bála jsem se, že budu ve městě zavřená jenom s gondorskými dámami."
"Vypadá to, že si budeme rozumět," usmála se Éowyn.

„Pane, budete si přát snídani,“ zeptala se služebná, když si všimla, že se mistr Elrond k polednímu probral.
„Ne, přineste mi něco proti kocovině a zavolejte Erestora,“ zaskučel Elrond a ani se nepokoušel otevřit oči.

„Přál jste si, pane?“ zeptal se nejistě Erestor když viděl, že si Elrond máčí celou hlavu v umyvadle.
„Co to bylo za víno?“
„Červené, pane,“ odpověděl Erestor.
„Ale jaké?!“ V Elrondově hlase zaznívala netrpělivost.
„Z východu, pane.“
„Tam se pěstuje víno?“
„Asi jej tam pěstují. A řekl jste, že máme šetřit, pane. Jmenuje se Sklepmistr a je nejlevnější.“
„Šetřit ano, ale ne na víně, provalar!“

„Mám pro tebe dárek,“ řekl Elrond Arwen. „Pojď se podívat z okna, je na nádvoří.“
Arwen se podívala ven na poníka a poděkovala, protože byla dobře vychovaná.
Otec se zatvářil překvapeně.
„Doufala jsem, že dostanu velkého koně. Jezdit umím!“
„Obávám se, pane, že slečnu Arwen učili jezdit na koni pánové Elrohir a Elladan,“ ozval se z rohu Erestor, kde jako obvykle splýval se stíny.
„Miluji to, tati! Miluji vítr ve vlasech, když jedu po loukách. Prosím, nezakazuj mi to.“ žadonila úpěnlivě Arwen.
„Jsem rád, že se vše dozvídám jako poslední," povzdechl si Elrond a zamyslel se nad svou výchovou dětí.

Zůstal stát vedle svého druha.
"Jsi v pořádku?"
Jeho přítel rychle oddechoval a z tváře se mu řinul pot.
"Jasně, že nejsem," řekl a pomalu se zvedl.
Zase vyrazili po příkré, kamenité stezce.
Hora nad nimi soptila a vydávala hrozný žár.
Teď zase potřeboval pomoc první ze skupiny. Ten druhý řekl: "Pojď dál, už je to
kousek, musíme jít dál!"
Jak tak stoupali pořád výš a výš, bylo na nich vidět, že toho spolu už hodně prožili. Vyprávěli tomu druhému o situacích, kterými společně prošli. Jeden druhému pomáhal v cestě nahoru.
Nakonec to Frodo nevydržel a svalil se vedle Sama.

"To víš, mužská věc."
Všichni hrdě vystavovali svaly.
Neméně hrdě ukázala vlastní paži.
Ale děvenko, to je přece něco jiného!
Prý je dobře, že žádný velký sval nemá. (Není muž!)
Pcha.
Vyšívání?! Já vám jednu vyšiju-
Meč mi vážně z ruky nevypadne. Jezdím líp než většina z vás! A moc dobře to víte.
Ale když na to dojde, vždycky se něco najde.
"Ty se přece TAK umíš o lidi postarat!" (A nejsi muž.)
PCHA!

Už toho přehlížení měla právě tak dost.
Ale já nejsem živý muž!
Kuch ho. Šovinistu.

Když padala, letmo se podívala na svou paži. Rozhodně tam byl.

Gondorské dámy se skrývaly za svými vějíři a nenápadně házely očkem.
"Věříte tomu? Takové jsem snad nikdy neviděla."
"Ještě s takhle odhalenýma rukama! To určitě není podle poslední módy."
"Já slyšela, že v Rohanu to také mají, ale tady...?"
"Asi zezelenám závistí. Podívejte, jak se vlní!"
"Pšt, vždyť vás uslyší!"

Dámy se uctivě uklonily, když kolem prošel král s královnou. Královna Arwen na ně mrkla a ženy zrudly jako zralá rajčata.

"Proč se tak usmíváš, drahá?"
"Zapomněly, že mám velmi dobrý sluch a obdivovali moje nové šaty."
"Myslíš tvoje úžasné svaly? Pozvi je na svůj trénink a nebudou muset závidět!"

Sady Rukolína Veverky byly velmi oblíbené malými hobiťaty, který chodilá krást zralé třešně, švestky, meruňky, ryngle a jablka. Dospělí hobiti zase chodili kolem a obdivovali letošní bohatou úrodu a rokovali, že tento rok bude kořalka zdaleka znamenitější než loni. Rukolínova kořalka byla vyhlášena široko daleko a jezdili pro ni až z Hůrky.
Letos však Rukolín založil navíc malá políčka poblíž svého domu. V jednom řádku rašil fenykl, v dalším anýz a taky pelyněk.
„Brýtro, Rukolíne, co letos chystáš?“ zeptal se souseda Jindra Peloušek a nahlížel zvědavě za plot.
„Mám takový nápad. Určitě to bude hit letošních dožínek.“ prorokoval Rukolín směle.

„Mistře Erestore, našli jsme v tátově knihovně jednu zajímavou knihu a měli bychom pár otázek,“ řekl Elladan.
„Ano?“ otázal se a v jeho hlase zaznívalo překvapení. Nestávalo se, že by dvojčata četla něco jiného, než co dostala za úkol. Naopak většinou nepřečetla ani to.
„Bylo tam o babičce Galadriel, že se přidala ke vzpouře a odešla s Fëanorem z Valinoru. Proč nám o tom nikdy neyprávěla? Nevěděli jsme, že je tak odvážná. Můžete nám o tom říct více?“
„Možná až budete starší, chlapci. A neříkejte lady Galadriel ani rodičům, že jste to četli. Je to ve vašem zájmu," dodal vážně.

Gandalf hovoří se Stromovousem:
"Slyšel jsi ty nové zprávy?"
"Jaké zprávy?"
"No ty o té falešné identitě."
"Co se stalo?"
"Skupina uruk-haiských velitelů pronikla do Helmova žlebu a všechny tam povraždila."
"Ale to je hrozné!"
"Mezitím ale naše skupina velitelů pronikla v přestrojení do Sarumanovi věže."
"Tak co řešíme?"
"Že jste pozabíjely všechny naše vůdce!"
"Ops..." řekl stromovous a otočil se.
"Kam si jakože myslíš že jdeš!!"
"Já poslal moje přátele do Helmova žlebu, že tam prý mají opravit hradby a nahradit katapulty..."
"Cože!" řekl rozčileně Gandalf.
"Co se děje?"
„Co by se dělo, musíme poprosit Tolkiena o přepis knihy!“

Drahý otče,

říkal si, že v Roklince se budu cítit jako doma i přesto, že je mi milejší pobyt pod zemí. Nemůžu říct, že by se mi tady nelíbilo. Krajina je tady krásná a Roklinka je nádherné místo.

Nicméně od začátku jsem měl pocit, že nás někdo pozoruje a sleduje každý náš krok a gesto. Ani po týdnech ten pocit nezmizel. Možná se Ti doneslo, že se naše výprava zpozdila.

Obávám se, že jsi mne zapomněl zpravit o jisté hostině, o koupání ve fontáně a o chybějících stříbrných svícnech po vaší minulé návštěvě. Elfové mají vyloženě skvělou paměť.

Tvůj Gimli