Pán prstenů

Krev mu zalévala oči a promáčklou helmu ztratil během souboje s Haraďanem, jehož krk zdobil náhrdelník z utrhaných lidských prstů. Zdálo se, že proud bojovníků vycházejících z Morannonu je nevyčerpatelný. Sevřel pevněji svůj meč a jeho šik se dal opět do pohybu...

"Barthone, miláčku, zase bojuješ? Vzpamatuj se, jsi doma a začíná svítat, je čas vstát."

Barthon se posadil na posteli, přikrývku omotanou kolem nohou a čelo zpocené ledovým potem. Vyhlédl oknem, za nímž se pod narůžovělou oblohou táhl Anórien a v dáli se první sluneční paprsky odrážely od bílých zdí Minas Tirith.

Je po válce a hladové ovce čekají.

"A maminko, kdy bude mír?"
"Až budeme moci vzít naše meče a překovat je v pluhy," řekla Gilraen. Aragorn tehdy nevěděl, co je pluh. Dúnadané zem neorali, neustále v pohybu. Elfové se živili tím, co jim země sama dala.
Poprvé pluhy viděl, když byl na stráži v Kraji. Pozoroval malé lidičky, jak se lopotí v poli a radují se z plodů své práce.
Trvalo ještě mnoho let, než měl to, co oni. Rodinu. Klid. Možnost odložit zbraně a začít se starat o vlastní zem.
Pak poslal dopis do Kraje panu starostovi Křepelkovi, jestli by mu neposlal nějaké knihy o farmaření.

První vločka spadla ze zašedlé oblohy. Eldarion pozoroval její cestu z balkónu a vzpomínal.
Když začalo sněžit loni, cítil se v Minas Tirith jako v kleci. Další a další povinnosti, pochybnosti, samota. Strach z toho, až rodiče pochopí, že se mu nelíbí žádná z gondorských dívek, která se na něj usmívá na plese. Zima znamenala, že nemohl nasednou na koně a pročistit si hlavu na projížďce.
Útěk byl jediné řešení, které našel.
O rok později se věci jevily jinak.
"Ono sněží!" ozval se nadšený hlas. "To jsem ještě nikdy neviděl!" Matumaini přímo zářil štěstím.
Loňské sněhy v Eldarionově duši roztály.

Froda hlodal neodbytný poci, že cestu zbytečně odkládá. Připadal si nepostradatelný pro život ve vesnici. Co by si sousedé pomysleli, kdyby na jaře nevysel rajčata?
„Same, měli bychom se oprvadu začít chystat na výpravu,“ řekl jednoho dne svému zahradníkovi. „Už se to táhne dlouho a já začínám být nervózní.“
Vysvětloval Samovi, jak prsten všem škodí a jak snadno střídá majitele, aby jej ovládl a nakonec se dostal zpátky ke svému stvořiteli.
„Ale pane, nemyslíte, že se nakonec ten kruh uzavře, když skončí zpátky u Temného pána? Není trochu nebezpečné mu ho nosit přímo pod nos?“
„Je, ale musíme to podstoupit.“

Istari postupně připluli ke břehům Středozemě, aby odhalili Sauronovo slabé místo. Oděli se do hávu starých mužů, jelikož ten evokoval moudrost především u lidí, trpaslíků a u některých elfů.
Nejpovolanější se jevil Curumo, jelikož stejně jako Sauron pocházel z Aulëho lidu. Ukázalo se, že však stejně snadno propadne moci.
Aiwendil příliš miloval Yvannino dílo, než aby se příliš staral, co se kolem děje.
Alatar a Pallando, vyslanci Oromëho, se podobně jako Aiwendil odklonili od původního poslání.
Olórin, poslední z čarodějů, se ukázal jako nejschopnější v umění proniknout do úkladů nepřítele a přesvědčit o svých domněnkách i zdánlivě nesmiřitelné rasy Středozemě.

Otevřel taštičku, zamilovaně pohlédl na své nástroje.
Seřezávač ztvrdlé kůže na patách. To už nutně potřeboval, jeho nohy dostaly poslední dobou zabrat. Nebohé patičky, nebojte se! Dostanete tu nejlepší péči!
Oddělovače prstů měl hned tři. Fialový, žlutý a temně zelený. Ten měl nejraději.
Nůžtičky. Menší a větší. S potěšením vzal do ruky zatlačovač nehtové kůžičky. Bylo to takové ostré kopýtko a v případě potřeby se dalo použít i jako zbraň.
Jelenicová leštička a protiplísňový lak na nehty. Bez toho by to nešlo…

„Chodče!!!“
Zase ho vyrušili v nejlepším!
Frodův meč modře svítil.
Vzdychl. Ani dnes si tu pedikúru pořádně neudělá…

Vrchní Stín sedí na Železném trůnu (nakonec ho ze Západozemí museli odstěhovat, nedělalo to dobrotu) a sveřepě píše rudou krví do Knihy Stínů.

"Černohlen!"
"ZDE!"

"Pentlochňap!"
"ZDE!"

"Duchosmrt!"
"ZDE!"

"Strachopud!"
"ZDE!"

"Černokněžný král Angmaru - člověče duchu, to jste se zbláznil, na takový jméno nemáme čas, budeme vám říkat Angmasliz!" rozčílí se.

"Ach, já nešťastný, nikdo mě nemá rád," naříká Pán nazgûlů, "že já nezůstal u Saurona, ten si mě aspoň vážil! Budu si stěžovat odborům!"

"Odbory my ass," odfrkne si vrchní azkabanský mozkomor, nemilosrdně zapíše Černokněžného krále do seznamu jako posledního a jde na capuccino s pěnou z duší vězňů.

Na oslavu přijetí nového velvyslance se v Minas Tirith pořádal banket. Aby lidé poznali Haradskou kulturu, výzdoba byla udělaná v Haradském stylu a obsluhovali lidé navlečení v Haradských tradičních oděvech.
"Viděl jsi už toho Mûmaka udělaného z cukru? Kuchyně se předvedla," zeptal se Eldarion ve snaze rozptýlit Matumaniho. Ten vypadal nervózně a nadskočil pokaždé, když ho někdo oslovil.
"Všechno je tu špatně," brumlal Matumaini. "To oblečení takhle být nemá a všechno má být kořeněné!"
"Myslím, že opravdové Hadarské jídlo by způsobilo žaludeční problémy polovině Minas Tirith," podotkl Eldarion.
"Aspoň že ndizi jsou populární," povzdechl si Matumaini. "Budeme jich potřebovat víc."

Unaveně si promnul oči. Nemusel vstávat, nešel totiž spát: celou noc pročítal listiny. Za oknem barva oblohy přecházela z fialové v rudou, čerstvý ranní vítr si hrál se stébly trávy. Kolikrát už takhle probděl noc, a kolikrát ještě?
Na chodbě šramot a pleskání bosých nohou, tiché zaskřípění dveří.
"Eldarione?"
"Nechtěl jsem budit maminku..."
Chvíli mlčel, ale pak povytáhl obočí.
"Co bys řekl menší vyjížďce na koni?"
Eldarionovi se rozzářily oči.

Vítr ve vlasech, v hlavě dokonale čisto. První ranní paprsek slunce a Eldarion, Eldarion a jeho radostný křik nesoucí se pláněmi. Jeho syn.
Usmál se.
Za tohle to všechno stálo.

Finduilas si potřebovala promluvit s Tinwiel. Opravdu řekla její přítelkyně svému otci, aby změnil zákony? Řekly jí, že je v zahradách a tak se ji tam vydala hledat.
U vchodu se zarazila, když si všimla, že se někdo skrýval ve keři.
"Mazanec je na své pozici, Mazanice ho vyslala do akce," sdělilo jí křoví.
"Mistře Pipine?" zaváhala.
"Sledujeme jejich pohyby."
"Kdo že je na své pozici?"
"Mazanec. Lord Ohtar. Používáme pro ně přezdívky, aby nikdo nevěděl, o kom se bavíme. Mazanice je jeho matka."
"Proč zrovna tyhle slova?"
"Protože všem mažou med kolem huby... a protože mi to přijde vtipné."

Říkali mi, že jsem chytrý. Dívám se na svět z jiného úhlu a všímám si maličkostí. Ale já si připadal průměrný.
Říkali mi, že jsem dobrý vojevůdce, že dokážu udržet vojsko semknuté a odhodlané čelit nepříteli. Kdy to bylo? Když jsem omdléval strachy, poté co jsem pozbyl naději? Dělal jsem jen to, co se ode mne čekalo.
Chodili si ke mě pro radu. Opakoval jsem slova jiných, které jsem kdysi slyšel. Radil jsem i v záležitostech, ve kterých jsem sám selhal.
Říkali, že v Roklince přebývá Mistr Elrond, moudrý mezi elfy. Ale já se ptám, kdy se tím moudrým stanu?

"Otče, musíme si promluvit. O mém věnu." Tinwiel měla na tváři vážný výraz.
"Nejsi na to ještě moc mladá? Lidé z našeho rodu se vždy berou později... Jsi sotva plnoletá."
"O to nejde. Až příliš mnoho mužů se uchází o mojí ruku proto, že doufají, že získají trůn. Eldarion možná nebude mít vlastní potomky a oni vidí šanci. Nechci, abych se stala pouhou figurkou pro muže, co se chce stát králem."
"Co navrhuješ?"
"Změň zákon ohledně následnictví. Nech ženy stát se vládnoucími královnami. Pokud se Eldarionovi něco stane nebo nebude mít děti, vládnout budu já a ne můj budoucí muž."

Jak se vám podařilo získat Haradského velvyslance, pane Matumaini?
Byla to spíše náhoda, byl jsem ve správnou chvíli na správném místě.
Takže jste to nečekal?
Ne, král mě tím velmi překvapil. Ale vždy jsem toužil vidět Bílé město, a proto jsem souhlasil.
A cítíte se připraven na vykonávání této funkce?
Popravdě, cítím se trochu jak mûmak snažící se plížit, jestli mě chápete...
To budete muset blíže vysvětlit.
(následník trůnu náhle vstupuje do rozhovoru) Jsou to velmi tišší predátoři. Velvyslanec tím chce říct, že lepšího člověka můj otec nemohl vybrat. A teď nás prosím omluvte, velvyslanec je po cestě velmi unavený.

V inkoustově černé temnotě se zablýskne pochodeň. Věčné ticho přeruší jasný hlas.

"Zrádci! Proklatci! Mluví k vám Aragorn, syn Arathornův. Vyzývám vás, přijďte ke kameni Erech!"

Chvíli je ticho. Pak se odněkud ozve: "A co z toho?"

Aragorn se zarazí, vyvedený z míry. Ve světle pochodně tasí meč.

"Vizte! Andúril, ukutý ze střepů Narsilu. Jsem právoplatný..." Zarazí se a nejistě pokračuje: "Jste duchové mrtvých? Nepřejete si být vysvobozeni?"

"Ale jo. A co za to?"

"Pomozte mi, a jako mrtví odčiňte zradu živých."

Duchové se chvíli dohadují, ale jejich král hádku rázně ukončí: "Chlapci, jdem do toho. Je to férovej fízl!"

Faerveren byla z nich dvou vždycky ta, co vymýšlela nové skopičiny a tahala do nich svou sestru. Stejně tak i tentokrát.
"Musíme Eldariona sledovat!"
"Ale Faerveren, máma nám to zakázala."
"Copak nejseš zvědavá? To je poprvé, co se brácha s někým takhle vytratil!"
Slovo dalo slovo a za chvilku se plížili úzkými uličkami.
"Koukej, tamhle!" sykla Faerveren.
Eldarion a nový velvyslanec stáli ve stínu jednoho z domů a cosi si šeptali. Drželi se za ruce.
"Brácha mu dal pusu na tvář!" hlásila Faerveren.
"Nic nevidím, uhni! Co povídáš, pusu na tvář? Pusu na pusu!" vyhrkla Faervel. "A to se řekne!"