Pán prstenů

Sam Křepelka byl vděčný strávník. Snědl všechno jídlo, co mu Růžena uvařila a vždy poděkoval své manželce úsměvem a polibkem na tvář. Nikdy si nestěžoval, ani když párkrát spálila bramborovou kaši nebo připekla buchty, v těch prvních letech jejich manželství.

Jen jediné jídlo Sam Křepelka nejedl ani sám nepekl, a to byly suchary. Když je jednou upekla s sebou na výlet, poděkoval jí a řekl, že tentokrát svačinu nepotřebuje.
Když se ho zeptala, "Ty nemáš suchary rád?", odpověděl:
"Jeden čas byly mým jediným denním chlebem. A i elfské suchary se časem zají."
Od té doby je Růžena doma nikdy nepodávala.

Spí.
Probouzí se.
Spí, a zase se probouzí, a tak pořád dokola.
Život je jedna dlouhá, mrazivá noc pod hvězdami.
Polární výprava k obzoru, který plápolá září vzdálených požárů.
Prázdné bílé tváře, oči planou ledovým ohněm druhé strany světa. Čas od času z nich vyšlehne poslední blesk a pak se postavy propadají pod led, kde budou, nemrtví, stále mladí a krásní, tuhnout v nekonečné agónii nedokončené cesty.
Jen vpřed, vpřed! Kde nejsou lodě, je lehký krok. Kde není milosrdenství, je touha po pomstě. Kde není naděje, je šílenství.
Kde není cíl, je jen smrt.
Smrt a mráz.
Fëanor je opustil.

A nyní se podívejme na tuto - eh, nádheru. Je jisté, že dotyčnému nechybí odvaha! Jeho dřevorubecký zevnějšek odpovídá poslední módě ve styku "lumberjack", snad je jen trochu humpolácký a - nestyďme se říci, až příliš autentický.

Žluté boty s modrým kloboukem ve stylu vintage by za jistých okolností mohly ladit, doporučujeme zabývat se barevnou typologií a colourblockingem.

Peří je v této sezóně rozhodně out, stejně jako kožešiny.

Nedostatek šperků podtrhuje jistou ordinérnost. Doporučujeme alespoň jeden prsten.

Hodnocení čtenářů: excentrický, záhadný muž, kterého by ženy rády oblékaly!

Hodnocení redakce: upachtěný pokus o naturální look, potenciál nižší, zásah barbera je nezbytný.

Tři hvězdičky.

V zásadě stačí respektovat svůj barevný typ a věkovou skupinu, trocha osobitosti a extravagance neškodí, upravený účes a vousy jsou základ a vhodné doplňky dokážou udělat službu, tak jednoduché to je, nejsou v tom žádná kouzla. Šedá mu šla k očím i vlasům a bílá je ideální, když se udělá tepleji, je prostě elegantní a nadto ve chvíli, kdy jste často na cestách, budí respekt, když bílou opravdu zůstane. Trochu starostí mu dělala barva letošního roku. Jako zimnímu typu mu bude určitě svědčit, ale už slyšel ty vtípky o transkách, co si trpaslíci neodpustí, až uslyší přizvisko Gandalf Veri Peri.

26. února 3019

Milý deníčku,
myslím, že se mi v posledních letech nějak zhoršuje zrak. Koukám, koukám, ale vidim kulový. Dneska za mnou přijeli optici z Haradu, ale ani ty nepřinesli brejle, který by mi seděly. Všichni maj plnou hubu řečí o sloužení Pánovi, ale skutek utek. Copak si mám vyčarovat nekonečnou bílou hůlku a celou Středozem voťukávat, jak nějakej strakapoud?! To je snad trochu pod mou úroveň, ne? A to bych se ještě moh rozepsat o tom, jak blbě se spí, když si zapomenete vyčarovat víčko. Nechám to ale na příště; teď tu mám pár optiků čekajících na popravu.

Trvalo to dlouho. Krajina zůstávala šedá, holá a bez života, po kamenitých pláních se proháněl krutý ledový vítr, skalními průrvami zněla jen jeho ozvěna. Tisíce let tu nezazněl ani křik ptáka. Zdánlivě k tomu nebyl důvod, původní události dávno ustoupily mýtům a legendám.
Ale půda si pamatovala.
Všechny, kdo pálili a stavěli, aby mohli zabíjet.
Všechny, kdo mučili a byli mučeni.
Všechno to zlo, které prostoupilo kdysi mírumilovná horská údolí, proměnilo jezera v síru a prosáklo hluboko do základů hor.
Trvalo to dlouho, než si i sem život našel cestu zpět.
Než přímo před Mordorskou branou vykvetla první drobná simbelmynë.

“Koukej slézt dolů!” starý muž ve špinavém plášti vzhlížel do koruny stromu.
“Slíbil jste mi, že si aspoň jeden budu moci nechat, můj pane,” přišla odpověď od černě oděného mužíka ve větvích.
“Nepřichází v úvahu, všechny přijdou pokácet, jejich plameny přiživí můj návrat k moci.”
“Ale, můj pane, alespoň jeden! Jeden jediný stromeček by mi stačil, můj pane,” prosil muž na stromě.
“Ne. Pokácet!” Poslední věta patřila skupině snědých mužů postávajících kolem se sekerami.
Poté se stařec otočil a zamířil zpět do nory.
“To si budu pamatovat! Za to mi jednoho dne…” kvílení z větví zaniklo mezi ranami dopadajících seker.

„Hmmm…"

Na hluboký, prahluboký povzdech plný vzpomínek navázal ent neméně hlubokým, zvláštně melodickým hlasem.

„Hvozd… Všude… Náš hvozd, protkaný zurčícími říčkami a posetý průzračnými jezírky…“

Stromovousovy doširoka otevřené oči se od půlčíků na nekonečně dlouhých pár vteřin vzdálily, snad utopeny kdesi v oněch průzračných jezírkách časů dávno minulých.

„Byl jsem sotva vyrašený stromek… Komíhal jsem se spolu se stébly trávy i v tom nejjemnějším vánku...“

"Poletující drozd...," dodal ent a zamrkal, jak se jeho oči opět zaostřily na svět kolem.

Pipin by přísahal, že se lesknou.

„To už padla rosa?“ Zeptal se a s dobráckým úsměvem čelil Stromovousově zkoumavému pohledu.