DMD č. 14. pro 14. 4. 2014. Téma: Říše

Perníkovou chaloupku byste v českejch horách asi nečekali. My se to dozvěděli včera večer, když se ozvala šílená rána a než se Sauron stih zvednout, vypadly dveře z pantů.
Vstoupil obrovskej chlap, začoudil celou místnost bílým dýmem a hřímal něco o tom, že tady je jeho říše a nějakýho Trauta s Berkem vyháněl dost dlouho. Když začal blábolit cosi o vševidoucí sojce, Santer už to nevydržel a zeptal se ho, co to má v dýmce za výbornej materiál.
Nakonec se zjistilo, že jenom Otesánek sežral ceduli "Tady je Krakonošovo". Ráno jsme na pracovkách vyrobili novou, tak je zase všechno fajn.

Jak překrásná je má drahá rodná říše,
Utěšuji se, ač kručí mi krutě v břiše
Sedačky v soudní síni celé z plyše,
Soudce přísný prý naučí mne, jak přemýšlet tiše.
Příslušná nápravná kategorie,
Udělá líp, kdo režim nepodryje,
Pro moji říši však moje srdce bije,
Odvětím hrdě, klidně, bez vší hysterie.
Nemáte šanci, mozkoví designéři,
Přestože znám, jak se na tvrdé pryčně leží.
Pro novou říši, říši bez krádeží,
Bojuji po svém, o to zde právě běží.
Že když se svlíkám na Václaváku,
prý pohorši nejednu dobrou matku?
Jen hloupá klišé jak z kolovrátku,
Morální vítěz skončí pěkně v chládku.

Jednou z rána v jedné říši narodil se chlapeček,
sudičky mu vinšovaly, že prý bude blbeček.
Pokulhával na oči, měl pidlooký zuby,
než dorostl osmnácti, vypadly mu z huby.
Úsměv trošku na šišato, hadrem leštil hlavu,
taky hýkal oslím smíchem, neztratil se v davu.
Nožičky měl jaksi křivé, chováním byl dítko divé.
Nevypadal roztomile, přesto měl se k světu čile.
Křičel vždycky z plných plic, "mámo, zima", "mámo, hic!"
Svět pohrdal jeho jménem, říkali mu nadávkou,
dělali si z něho koně, musel chodit s ohlávkou.
Chtěl dokázat velké věci, minimálně jeden mord,
tak se zapsal v historii svým příběhem Voldemort.

"Výsosti, jak jsem vám zavázán! Akademie konečně posílí vliv našich vědců ve světě."
"Řekněte rovnou, milý Leibnitzi, že potřebujete ve vašem sporu s Newtonem podporu vědecké komunity. Mně jde o víc - o nové a moderní Branibursko-Prusko. Třeba mi jednou budete říkat Vaše Milosti. Šlechta mě podpoří, protože se i jim dobře povede. Naše obilí zaplaví západní Evropu. Berlín se stane moderní metropolí, podpora vědy a umění mi přinese image osvíceného panovníka. A vy mi s tím pomůžete. Říše vědy bude bojovat proti říši pověr."
"Jak prosím?"
"To je váš problém. Já dodám jen hmotné prostředky, vy se postarejte o detaily."

Pršelo. Kola se těžce probíjela rozblácenými cestami. Když zmoklí a zablácení zavezli vůz do stáje v zájezdní hospodě, uviděli ve vedlejším stání dva rozježené oslíky.
„Děti, těšte se,“ zaradoval se principál. „To jste ještě neviděly!“
„Co, co máme vidět? Oslíky přece známe!“ rozhlížely se po stáji děti.
„O oslíky tu vůbec nejde,“ mávl rukou principál. „Jde o to, co přivezli na svém voze! A kdo s nimi přijel! Kolegové! A jací!“
Vešli do sálu. Děti zůstaly stát s otevřenou pusou. Na stole stálo maličké divadélko a v něm poskakovali Kašpárek a Škrhola.
Bylo to jejich první setkání s říší loutek.

Tihle mistři, ti si toho o sobě myslí. To jsou pořád nějaké sněmy, zkoušky, a kdo tam všechny dopravuje, no? Pak tady máme gildovní tajemství. Takový mistr se přestěhuje, nikdo neví kam, jen gilda, aby se mu dala doručovat pošta. A samozřejmě zboží. Vždyť nebýt nás, kde by brali ty své drahocenné suroviny? Už je vidím, jak si sami shání ty své jadeity, santály, opičí pracky, a pak se vztekají, když jim dojdou dotlučené, rozlámané, rozmočené nebo plesnivé. A to nemluvím o záruce poctivosti na trzích!
Nebýt gildy, ani by si neškrtli, mistři nemistři.
A pak kdo tu má moc!

Dobyvatel má tmavé vlasy, šedé oči, čelo svraštělé soustředěním. Je mu deset.
Bojuje rty, zuby, jazykem. Jeho spojenec je usměvavá bruneta.
Zákeřný nepřítel se jmenuje vývojová dysfázie.
„Žíže.“
„Mašinku umíš. Šššššš.“
„Šššššš.“
„Šešešeše.“
„Šešešeše. Žíše.“
„Skoro. Zuby na sebe, pusu našpul. A řekni r!“
„Džžž.“
„Šeptej.“
„Rrrrřřřř.“
„Prima. Řiřiři…“
„Dřiřiři. Řiť!“
„Dobrý,“ pochválí ho brunetka uznale. „Víš, co to slovo znamená?“
„Díra do prrrdele. To jsem se naučil s maminkou,“ pochlubí se.
„A jak říkáš r, super! Tak dál! Ří… ří… ří…“
„Ří...řííííť!“
„Jdi už s tím!“
„Kam?“ uculí se.
„Ty víš kam. Takže: říše.“
„ŘÍŠE!“
A je dobyta!

Po svém strýci jsem zdědil knížecí stolec říše, jejíž sjednocení krví mnohých vykoupeno bylo. Državy zděděné jsem nejen upevňoval a bránil, ale i o povznesení jejich jsem se snažil.
Když Řím oslyšel mou žádost o vyslání církevních učitelů, obrátil jsem se na Byzantského císaře, který dva bratry učené mi poslal. Nastal rozkvět říše.
Můj synovec ale spolčil se s nepřítelem a zradil mne. Oslepen zemřel jsem v žaláři franckém.
Nutno uznat, že synovec sice část díla mého zmařil, nicméně zemi upevnil a rozšířil.
Nepoučen vztahy v naší rodině však následníka neurčil a na bratrskou soudržnost svých synů vsadil.
Pochybitel zvyjebený!

Z její říše se nikdy nikdo nevrátil. Neschopnost návratu byl její princip. Smrt o ní sama nikdy nemluvila. Nebyla tajnůstkář, ale žádným existujícím jazykem nešla popsat. Nebylo v ní absolutně nic a když se řekne nic, tak se nejedná o nicotu, ze které měl Aristoteles vředy. Její říše byla dokonalá absence hmoty a života, bez barvy, bez jediného zvuku. Nebyla nikde a zároveň se rozpínala celým vesmírem. Smrt se svou říší tvořila jedinou entitu. Její fyzická podoba měla být jen něco, co všem žijícím tvorům usnadňovalo přechod do nebytí, když nastal jejich čas. Je to jednodušší než najednou prostě nebýt.

Liduprázdná ulice, ticho. Lucerny v šeru září jako majáky, drožka a kůň se pomalu noří z mlhy. Mrholí, zkřehlý drožkář se choulí na kozlíku a pravidelný klapot kopyt jej uspává.
Zelená země v jeho snech zlátne září slunce, zpívá tisícem hlasů, žije a životem tepe. Je to jeho kraj, vládne tu, laskavě a mírně, v klidu všedních dní, nevšedně krásných.
Studená kapka mu steče za krk, probere se, zavrtí hlavou (on a král!) a pozvedne bič: „Hou, Jahodo, poslední zákazník, a pak jedem konečně domů.“
Od kol drožky odstřikuje voda. Ve světle lamp se v každé kapce odráží zlatý lev.