DMD č. 18. pro 18. 4. 2014. Téma: Hemžení

Gróf na okamih zastal uprostred mesiacom zaliatej chodby. Vychádzkovú paličku navyknutým pohybom zastokol pod pazuchu a otvoril dvere do izby osvetlenej sliepňajúcou petrolejkou.
Na posteli sa rozkladal doktor so sklenými očami vypleštenými na strop.
„Dobrý večer,“ gróf pozdravil, a prezrel si svojho budúceho sluhu.
Muž sa skláňal nad tanierom, obsah ktorého nebol zďaleka dosť mŕtvy. Gróf veľmi dobre rozumel túžbe nasýtiť sa zo živej koristi, ale zároveň mal pocit, že jeho filozofia o preberaní životnej sily sa akosi stratila v preklade.
Renfield sa naňho nadšene usmial. Spomedzi zubov mu trčali insektoidné nožičky a krídelká.
Gróf zavrel oči. „Počkám, kým dovečeriate.“

Další velká vrata v montážní hale, jsem raději neotevřel. Temné hučení za nimi, se mi totiž vůbec nelíbilo.
„Co kdybys šel přepočítat ty mouchy tady odtud?“ snažil se mi radit Ten druhý.
„Proč jako?“
„No abys věděl, kolik jich tam bude,“ trhl mou hlavou požadovaným směrem.
„To jsou mi fórky.“
Otevírat vrata se mi vážně nechtělo.
O týden později:
„No dobře tak šup,“ přikázal jsem počítači otevřít vrata a psychicky se připravil.
Bylo to ještě horší, než v hale pár dní předtím.
Těch much, bylo vážně hodně. Přelévaly se z místa na místo, bzučely a tvořily obrovské hemžící se hromady.

Pistolník stál před novým královským palácem a starým nákupním centrem.
Dveře mu otevřeli královští poskoci a za chvíli už klečel před králem.
"Donesly se nám zprávy o vaší skvělé pověsti nájemného... čehokoliv, a proto vás pověřuji úkolem zlikvidovat hemžící se nestvůry v našem paláci. Jedna z nich pronikla až do naší ložnice."
Po smlouvání o odměně se Pistolník, pod podmínkou mlčení o podobě nestvůry, vydal ke královské ložnici.
Ozbrojen byl pistolí, takovou, že by si její velikostí leckdo leccos kompenzoval.
Ložnice krále Jamala, exeterského postrachu, devonského řezníka, vypadala prázdná.
Jen na stěně byl střední pavouk.
Pistolník tasil sklenici a noviny.

Vzduchem se neslo ohlušují zvonění poplachu. Všechen řád už byl dávno pryč, rozkazy a protokoly zapomenuty... Velení převzal instinkt sebezáchovy. Přežít za každou cenu.
Utíkali k únikovým modulům, lodím, všemu. Všichni si dobře pamatovali, jaký osud stihl první Hvězdu smrti a věděli, že tu druhou nyní čeká to samé.
Luke Skywalker pozoroval to vyděšené hemžení se zamyšlením. Vlastně ze začátku ani nepočítal s tím, že se odtud dostane živý. Ale nakonec potřeboval uniknout nejen on sám, ale i jeho otec, kterého bude muset nějak dopravit k lodi. Snad si ho nikdo nevšimne a oba přežijí. Pak bude všechno v pořádku.

Bylo toho roku v lidu takového hnutí, že všichni museli cestovat. Snad celý svět byl na nohou, jedni cestovali za odpuštěním, jiní za obchodem, někteří dokonce jen tak – ze zvědavosti. Tržiště na Rynku poskytovalo zboží nevídané, až z Orientu, koření sladké i ostré jako Janovy meče. Kateřině ovšem pramálo se líbilo to všelikého lidu hemžení. Když se domů chtěla dostati, musela se tlačenicí prodírat a malý synek se jí vytrhl. Poptávala se v okolí, ale exotické tváře odpovídaly nechápavým mlčením. Naštěstí přivedla synka pomocnice z barvírny.
I postěžovala si Kateřina choti: „Lidí plná Praha, ale česky už se člověk nedomluví!“

„Šašku!“
„Princezno?!“
„Mluv se mnou vážně!“
„Od toho jsem kašparem počmáraným, abych si šprýmy tropil!“ poskakuje šašek rozjíveně kolem Její Výsosti, chvíli po jedné, chvíli po druhé noze.
Princezna odloží vyšívání. Vstane z křesílka vykládaného perletí a udělá tři opatrné krůčky k oknu. Zpoza těžkých sametových závěsů opatrně nahlédne do zahrady pomalu tonoucí v šeru. Pod rozkvetlými liliovníky není živá duše. Princezně se ale nijak neuleví. Však oni přijdou, pomyslí si.
Usedá zpět k jemňoulinkým batistovým kapesníčkům a drobným nervózním stehem dokončuje další monogram.
„Ty mi šašku těžko nějak pomůžeš,“ vzdychne.
„Jak mne jen to hemžení milenců pod balkónem unavuje!“

Marek jen hluboce vydechl, když to uviděl.
Na zemi, na postelích i přímo ve spacácích, se to jen hemžilo škvory. Byli všude. A bylo jich spousta.
S neochotou začal ze stanu vytahovat vše, co mohl. Holky mezitím vysypaly obsah svých tašek na trávník. Každý kus oblečení pak prohlížely a vyklepávaly.
Byla to nekonečná práce.
***
"A ani na to nic neřekl! Blbec," ulevil si Marek.
Nakonec se ukázalo, že holky z vedlejšího stanu (který už patřil k Honzovu oddílu) se navoněly nějakým sladkým parfémem a ten přivábil tu havěť do obou sousedních stanů.
"Bych jim všechny ty voňavky zakázal!" zamumlal naštvaně.

Mravenec se zařadil do pochodujícího zástupu mezi své druhy. Supěl námahou pod těžkým drobkem. Mravenci jdoucí do protisměru elegantně kličkovali mezi svými pomalejšími, naloženými kolegy.
Mladí potkaní bratři stáli proti sobě na zadních s packami i vousky namířenými k protivníkovi. Zbylí obyvatelé hnízda si jich nevšímali, takové vyřizování účtů tady nebylo nic neobvyklého.
Shromažďovali se na drátě. Zobákem si srovnávali peří. Staré klepny bez ustání štěbetaly. Pak všichni zpozorněli a jako na povel se vznesli do vzduchu.
Dva houfy lidí se na chvíli promísily v jeden. Pak část nastoupila do vozu metra, který nový náklad tiše spolkl a rozjel se.

Je to to nejhorší, co může se stát,
když jakýsi básníkoid musí se bát,
že myšlenky se mu hlavou trousí,
že city jeho originalitu lehce rdousí,
že najednou je hlava plná inspirace,
že s každým dnem vzrůstá frustrace.
Hemží se myšlenky v hlavě,
srdce zbarvuje se tmavě,
najednou hledá všude špatné,
a dobré – to není platné,
hemží se vám tragické scénáře,
láska vás dusí, zabíjí a rozpáře,
a když hledíte do prázdného papíru,
máte nápadů příliš – až nadmíru.
Hemží se úplně každá část těla,
ale vy víte, že tak se to dělá.
Že hemží se ve vás touhy.
Citů strouhy.

Díval se na ně dolů, jak se hemží, a usmíval se. Měl je rád, svůj nejlepší výtvor.
Najednou si všiml, že vedle něj stojí nejstarší syn.
"Otče, měli bychom mezi ne vstoupit, a pomoct jim."
Ten se na něj zamyšleně podíval: "Zkoušel jsem to, ale zjistil jsem, že to nepomůže. Myslím si, že je potřeba, aby na to, jak správně žít, přišli sami."
Syn svěsil hlavu, a odešel. Ale nedalo mu to, stále uvažoval, jak by těm dole mohl pomoci. Nakonec, po několika letech, navštívil svého bratra Gabriela.
"Gabrieli, mám pro tebe úkol. Navštívíš pannu Marii, a toto jí řekneš..."