DMD č. 18. pro 18. 4. 2014. Téma: Hemžení

„Hněte sebou, chlapi!“
„Tuhle bednu vezmi taky. Fofrem!“
„Nemotej se mi pod nohama, sakra!“
„Šéfe, co s tímhle?“ Roztřesená ruka svírá svazek pergamenů.
„Spálit. Kde vězí ti dva? Musíme hned zmizet, krucinál!“
Kompromitující listiny se kroutí v krbu.
„Je nutný takhle kvaltovat, šéfe?“
Šéf překotně sbírá, co zvládá pobrat: „Našli nás, nevšiml sis, idiote?“
„Ten chlap přišel sám. Tvrdil sice, že ne, ale sichrově blufoval.“
„Nežvaň a odnes ten zirkon. Možná kecal, aby si zachránil kůži, jenže co když ne?“
„Co s ním vlastně uděláme?“
„Nic. Tuhle barabiznu zapálíme, olovo se rozteče a nikdo nikdy nezjistí, co se mu stalo.“

"Netlačte se tolik!"
"Takové horko! Rychle hledejte nukleační centra."
"Nikde nic. Zatraceně, přehnaná čistota škodí, i v demineralizované destilované vodě."
"Jaktože není kádinka nikde mastná? To je podraz!"
"To horko se nedá vydržet! Už sto dva stupně Celsia. A není se čeho chytit, doslova. Netlačte se tolik!"
"Sto tři!"
"Sto čtyři!"
"Sto pět!"
"Sto šest!"
"Jestli se přehřejeme přes sto osm stupňů Celsia, tak už to centrum nebudeme potřebovat."
"Jo, pěkně bouchneme a vymalujeme mu mikrovlnku. Fyzikovi. Kdyby sem alespoň hodil varný kamínek."
"Hodil! Jdeme na to! Do varu!"
"Sakra! Ten srandista sem hodil led!"
"Led neled, vaříme! Do varu!!!"

Krabice je pro kočku výzva. Velká, malá, jakákoliv. Natož když pošta doručí krabici plnou kočičích konzerv. Už to vybalování. Otevřít krabici. Vyndat konzervu. Vyndat kočku. Konzervu. Kočku. Kočku. Konzervu. Kočku. Kočku. Konzervu. Kočku. Po dvacáté vyndané konzervě a padesáté vyndané kočce se jde nová chuť otestovat. Za velkého gaudia všech koček, které se pletou pod nohy, mňoukají a poskakují okolo, se otevře konzerva. Připraví se čtyři misky. Dopravit obsah konzervy do misek, zatímco se kočky různě hemží, proplétají, navzájem odstrkují, je nadlidský úkol.
Konzerva je prázdná, část obsahu v kočkách, část na kočkách, zbytek na podlaze.
To byl príma den!

Na monitoru rychle přibývá řada středníků. Jak hemžící se mravenci.
„Jedeš!“
Podrážděně zamává ocasem. „Nějaké kočky tu drabblata dokonce píšou! A mě nenecháš!“
Vztekle sešlápne další klávesu, spustí nové hemžení.
„Želvík a Košín jsou kočky vzdělané, filozofické a lingvistické. A neviditelné. O čem budeš psát ty?“
žžžžžžžž.
„Žrádlo,“ hádám.
sssssssss.
„Mezidruhový slash!“
„Arlin je můj nejlepší přítel, nic jiného,“ zamňouká uraženě. „Jsme kamarádi. Jako ti dva kocouři.“
„Jsou to holky,“ prozradím mu.
„Zajímavé!“ zavrní.
„Jsi vykastrovaný,“ připomenu mu. „A ony nejspíš také.“
„Vy lidé,“ pronese pohrdavě. „Myslíte jen na jedno! Nemáte ponětí o vyšších hodnotách.“
„Jakých hodnotách?“
Žžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžžž
Žrádlo.
Samozřejmě.

Byla zase zpátky. Praha. Domov.
Ale né. Nesnášela letiště. Nesnášela to hemžení. Nesnášela davy.
"Honem, honem!"
"Kde mám kufr? Zlodějí!"
"Anežko, kde jsi?"
"Vážení cestující..."
Náhle mě upoutal nějaký incident. Na kraji haly stála maminka s osmiletým klukem, který si hrál s jojem.
"Paní? Je mi líto, ale váš chlapec si nesmí hrát s tímto jojem, to má logo Prahy 2 a zde jste na Praze 6."
"No a co? Mé dítě si může hrát s čím chce."
"Nemůže." Muž vyrazil dítěti jojo z ruky.
Poté do mě strčil nějaký pán a já dvojici ztratila. Ale co se to děje?

Když padne tma, pole ožívá. Dává se do pohybu. Dravec letící nad stromy zahlédne pohyb; šedohnědá na šedohnědé, leskne se srst, tepe drobné srdce a krev. Dravec se snáší níž, pak zamává křídly a vznese se zpátky nahoru; tohle je velké zvíře, které sotva unese, masožravé stejně jako on. Konkurence v lovení drobných tvorů.
Nebezpečí pominulo. Mladá samice tiše opustí úkryt. Cítí v blízkosti tlustou housenku a hodně sladkého ovoce. Rychle se nají, aby se mohla vrátit do hnízda a vystřídat spoluhnízdící. Ta už sice nakojila všechny jejich děti, ale musí se také najíst a nemůže nechat děti bez dozoru.

Kolem plynou znova,
slova, slova, slova.
Jako mouchy kolem uší,
do spánků mi bzučíc buší v ustavičném hemžení.
Ať si říká kdo chce, co chce, poslouchám jak tupá ovce, na tom se nic nemění.
Každý den jdu na procházku, žiju smrt a křísím lásku.
Zpoza mříží vidím nebe - modrý blankyt a v něm tebe.
Tvůj smích kolem poletuje s táhlou písní vánku
a tvůj dech mi vlasy sfoukl z orosených spánků.
Já vím, že tys se mnou živý, tak proč rakev, rudý šat?
Musela jsem, tenkrát, drahý, na cáry je roztrhat.
Chci tvým svodům podlehnout, lodí bláznů k tobě plout.

Z návrší vypadali maličcí. Hemžící se hmyz, který mohl rozšlápnout patou.
Proradný bratříček to zřejmě očekává.
Jistě, ten vtip s prvorozenstvím byl hloupý, ale kdo by čekal, že ho vezme vážně? Taky ho nikdo vážně nebral! Jinak by nebylo třeba trapnýho podvodu, aby vymámil otcovské požehnání! A co z toho měl? Musel opustit domov, dřít na cizím, sám si zažít, jak hořce chutná podraz!
Tolik let! On na křivdu dávno zapomněl, ale Jákob ne. Plíží se jak šakal. Dopředu nastrkuje ženu a děti. Zaručeně ty míň oblíbené!
Ezau povzdechl. Vydal se vstříc lidskému hemžení. Přivítal bratra, jak se sluší.
Políbením.

Zařídil si to parádně. Z Olympu ukradl kouzelné Koloseum, od bohů Veledubu mocnou Medovinu a Myšlenku a Paměť zfetoval tak, že mu všechno vykrákali.
Teď stál před tím starořeckým nadělením v otcově županu, popíjel to boží pití a pozoroval hemžení dole. Bylo to zajímavé. Stačilo pomyslet a celkové pozemské mihotání se přiblížilo na konkrétního člověka. Byl to báječný vynález.
Stál a zrovna přemýšlel o tom, že by někoho mohl srazit Perunovým bleskem, když se to pokazilo.
Za zády se mu totiž objevila Ona a tahala ho za ucho tak dlouho, dokud všechno nevrátil.
"Ale já to tak nenechám," zafňukal Loki.