DMD č. 22. pro 22. 4. 2014. Téma: Více strýce

Strýc Sýc, jenž hledí na měsíc,
Měl pocit, že chtěl by říci víc
O tichu lesních velikánů,
O rose, která padá k ránu,
O měkkých liščích tlapkách v mechu,
O zbytečnosti všeho spěchu,
O kráse, s kterou jarní kvítí
V lupení loňském jasně svítí,
O skvrnách daňků, o sojčím peří,
O chvění slunce na pápěří
O hudbě větru, o písni ptačí,
Motýlích křídlech na bodláčí,
O vejcích v hnízdech,o srsti srnek,
o květech hlohu, o vůni trnek,
o malých myškách, mladé trávě,
o tom, co napadá ho právě,
O všem, co žije, roste, dýchá.
Nadechl se - a zůstal zticha.

Šéf nervózně dohlížel na nakládání do otřískané dodávky a snažil se skrývat chmurné myšlenky.
Nemít tak naspěch, s chutí by toho prokletého liškomága osobně sedřel z kůže.
Za tohle fiasko ho strýc zaručeně nepochválí. Řídí celou organizaci. Jemu svěřil tuhle malou pobočku na zkoušku.
Nebýt z rodiny, strýc by s ním teď udělal krátký proces. Jakožto synovec se naštěstí o život bát nemusí, ale stejně ho čeká kravál až na půdu, spílání do neschopných zmetků… Nejhorší je, že si ho strýc bude zas držet na centrále pod ostrým dozorem, věčně mu bude za zadkem a s bezstarostnou svobodou bude utrum.

Režisér nechává diváka, aby vplouval do příběhu velice pozvolna. Atmosféru dokresluje podmanivá scénická hudba, scéna sama je neuvěřitelně prostá – kulisa chátrajícího statku, stůl a židle. Vše stojí a padá na hereckých výkonech, jež jsou strhující, dynamické, psychologicky přesné; emoce se na jevišti přímo vaří, ať už uvnitř postav nebo jako dokonalá souhra. Ivan Vojnickij v podání Igora Bareše omráčí diváka svým projevem, aby nakonec skončil stejně šílený jako všichni obyvatelé statku.
Strýček Váňa ještě nikdy nebyl inscenován s takovým nasazením. Úchvatný již během své premiéry nabízí neuvěřitelné možnosti, až se opakovaně zahraje a usadí.
Vícero diváckých zážitků, více Strýčka Váni!

Návštěvy máme rádi. Většinou přivezou dobroty, áchají nad našimi kožíšky, rozplývají se, když jim konečně vlezeme na klín. Čenda má návštěvy obzvlášť rád. Jeho vrcholným číslem je, že si vleze návštěvě na klín, otočí se k ní zády, ocasem jí šmejdí po tváři a nechá si obdivovat dupku.
Jednou ale přijel nějaký strýc. Že byl postarší, nevadilo. Že Rozárku málem zasedl, už ano. Tobiáše nakopl cestou do kuchyně, prý špatně vidí. Na Barbuchu si odložil tlustou knihu a Čendovo vrcholné číslo skončilo vylitým kafem a strýcovým závěrem, že kočky patří do guláše.
A tak svorně voláme: „Strýce? Už nikdy více“!

Když byl malý, přál si, aby je strýček Henry navštěvoval častěji. Nosil třírohý klobouk, leštěné holínky a u pasu se mu houpala kapitánská šavle. Z cest jim nikdy nezapomněl přivést nějaký ten dáreček. Otci dýmku. Porcelánovou vázu mamince. Katherine panenku. Bratrům cínové vojáčky. Ale nad všechny dárky byly strýčkovy příběhy. O hrdých lodích a odvážných mužích, kteří se každý den rvou o život s oceánem. O roztodivných koutech světa. Jeho otec ty příběhy neměl rád. Říkal, že jim pletou hlavu.
Když trochu vyrostl, sbalil si pár košil do rance a vydal se za strýcem. Otec s ním už nikdy nepromluvil.

Na Velikonoční pondělí se Téma zjevilo brzy. Sovátko si bylo jisté, že stihne všechny vaky se slovy roznést včas. Ve volné chvilce navštívilo strýčka sýčka, toho, co přihoukává smrt.
Strýček měl také volno, protože se zrovna nikomu nechtělo umírat. Seděli v příjemně temném domě a povídali si.
„Vyrostlo jsi, sovátko! Jak se ti líbí tvá práce?“
„Moc,“ řeklo sovátko. „V těch povídečkách je všechno, smích, pláč, napětí, radost, život i…“
Zarazilo se, protože to slovo říkalo nerado.
„Smrt,“ pokýval strýček hlavou. „Ta být musí. Co neumírá, nikdy nežilo.“
Sovátko posmutnělo, ale vědělo, že strýček je moudrý.
Bude ho navštěvovat častěji.

Pokud nemáte za rodiče dva jedináčky, jednoho dne zjistíte, že máte spousty příbuzných. Tetičky se na vás sesypou ze všech stran, zejména mají-li již děti starší a zasteskne se jim po ožužlávání nožiček. Bratranci a sestřenice se počnou objevovat v nepravidelných, poměrně častých intervalech, neb jejich rodiče usoudí, že žena na mateřské se přece nudí a když už je stejně doma, mohla by toho pohlídat více. Jako poslední se zpravidla vyskytnou strýčci, obvykle ve chvíli, kdy již dokážete vytvořit souvislou větu, ale o to větší je s nimi sranda. Mě osobně dneska nejvíc mrzí, že jsem si více strýce neužila.