DMD č. 22. pro 22. 4. 2014. Téma: Více strýce

„Neviděli jste Johnyho?“ zeptal se Gomez, když usedali ke stolu. „Už jsou to dvě hodiny, co s dětmi odešel do mučírny.“
Babička ledabyle pokrčila rameny, chopila se naběračky a podlila téměř hotovou pečeni.
„A kde jsou děti?“ optala se Morticia.
V tom se Wednesday s Pugsleym objevili ve dveřích. „Už je večeře?“
„Skoro, ještě se dovaří příloha a můžeme podávat.“ Babička byla ve svém živlu, lítala od plotny k plotně a kuchyní se linula lahodná vůně masa.
„Je to vítečné, mami,“ pochválil jídlo Gomez. „Můžu si přidat?“
„Také bych chtěla ještě trochu strýčka, babi,“ zašvitořila Wednesday a nandala si stehýnko.

Zažehnání krize, která hrozila skrz probouzejícího se zlatého draka pod Kutnou Horou, si zasloužilo několik dní veselí. A ačkoliv zlí jazykové tvrdí, že trpaslíci jsou pěkní židi, teď nešetřili na ničem. Jídla bylo tolik, že by ho nesnědl ani polský zájezd a pití nápodobně. Na tu slávu se sjeli všichni trpaslíci z Čech, Moravy i Slezska.
Nejvíce ožehavé pozornosti pak strhnul Klan strýca Valthalaka, který si s sebou protestně přivezl Starobrno s tvrzením, že je to taky pivo. Když ostatní fousáči překonali srdeční obtíže a mrtvice, bylo jasné, že pokud to neodvolaj, tak tam více ani jednoho strýce tolerovat nebudou.

„Johne, koupil jsem kočárek!"
„Ehm... Sherlocku, my už kočárek máme."
„Johne, ten kočárek, co jsi koupil, je naprosto nevyhovující. Má jenom dvě polohy, moc malá kolečka, je neskladný a hrozně těžký. Navíc z něj dítě za chvíli vyroste. Proč jsi ho kupoval ty?“
„Protože já jsem otec! Ty jsi jenom strejda!"
„Mary, víš, jak se má u porodu správně dýchat? Musíš trénovat dýchací techniky, pomůže ti to uvolnit se a dítě bude mít víc kyslíku."
Když Sherlock konečně zmizí poté, co se několikrát vrátil s další radou, John a Mary si vymění zachmuřený pohled.
„Najdeme mu případ?“
„Najdeme mu případ!“

„Mami, my to tu zvládneme sami.“
„Ne.“
„Nám můžeš věřit.“
„To jsem udělala minule, a jak to dopadlo.“
„A nemůže nás hlídat babička?“
„Ještě to tak! Aby z vás měla mrtvici, ne?“
„Ale my nenávidíme strejdu Jamieho.“
„To jste si měli rozmyslet dřív, než jste prokleli půlku města,“ zasyčela matka, „ A koukejte sekat latinu - což v praxi nevyžaduje použití sekery, Vincente - než se vrátím. Pokud ne, bude vás strýček hlídat každý den. “
Z koupelny se ozvaly bublavé zvuky, pod dveřmi se šířila kaluž krve a do místnosti vstoupil obrovský Klaun.
„Chcete si hrát?“ pronesl hlasem z pekel.
„Né, strýčku. Né.“

„D-dost, děcka! Duch je přemožen!“ zvolal Daniel von Drak z pod výskajícího klubka. Dítka pouštěla strýčka ze sevření jen velmi neochotně.
„Více strýce! Více strýce!“ vykřikovala na odchodu.
„Ty mě jednou zničí,“ stěžoval si Daniel, když se zhroutil vedle své sestry. „Hlavně Petřík s Danielkou se ode mne nehnou na krok.“
„Nediv se jim, Danieli,“ řekla tiše sestra. „Rády by tě viděly častěji. Jsi jejich milovaný strýček.“
„Já vím,“ vzdychl Daniel. „Jenomže to není tak jednoduché. Sbírky nemohu nechat bez dozoru.“
„Jaroslav by ti duchy na víkend pohlídal,“ namítla sestra.
„Ségří, prosím, nech to být,“ snažil se Daniel ukončit rozhovor.

Já mám spoustu úžasných tetiček,
mých drahých příbuzných sestřiček,
ale poslouchat neustále co ano a co ne,
co máte si na obličej patlat, co vlastně lze,
že černá patří na hřbitov, kanady do války,
že není nutno přemýšlet – ale brát na vtipálky.
A nesmíte si barvit hlavu, jinak pleš se zjeví,
ale že ona sama ji má černou asi neví,
neustálé klebetění, co více mohu říci,
tohle není to, co chtějí básníci.
Ale mám je ráda, někdy tohle šlechtí,
nemůžete se bránit, tohle nechtít,
ale někdy nad tím dlíce,
chcete trochu více strýce.
Geny další baby nosí,
a image kosí.

Ach jo, zase nepřišel. Byl už jsem připravený, s prutem, návnadou a strejda? Nic. Na poslední chvíli to odřekl, prý naléhavé záležitosti. Ale copak si nemůže aspoň jednou udělat na svého synovce čas? Už to odložil třikrát, včera počtvrté. Tak jsem se těšil. Říkal jsem si: "Konečně to vyjde!" a ono... nic. Už ani nevěřím, že někdy půjdem. Nemá to cenu.
"Chápu, ale, musíš to pochopit. Přeci jen má na starosti celou zem. A ta je teď po válce..."
"No a co?! Byl mým strejdou dřív než se stal prezidentem!"
"Copak nejsi šťastný? Tvůj strýc je první prezident Československé republiky!"

„Jak se vlastně strejda jmenuje jménem?“ zeptal se Kristián, když jsme rozesmátí upadli na lavici ve vesnické hospůdce, kam nás Zámečník vzal.
„Zoubek přece,“ prohlásila jsem vážně a vypila jsem strejdovi panáka zelené, než jsem nazdařbůh mrskla za roh šipkou a poslouchala, jestli někdo zařve.
„Ale já myslím jménem,“ napůl řekl a napůl škytnul Kristián. Už měl taky dost.
„To neřeš, každej mu říká Zámečník,“ pokrčila jsem rameny a usmála se na strejdu. Nesl novou rundu. V tu chvíli jsem si přála, aby k nám jezdil víc…
Ráno jsem byla zelená já a proklínala jsem sebe, Kristiána, Zámečníka i peprmintku.

Katolická rodina, samé dobré ovečky. Tedy až na strýce Romana, černou ovci žijící v hříchu. V jakém hříchu, Marek pochopil, když strýce potkal na školním výletě do Prahy - s přítelem. Maminka z toho týden nespala.
Když mu bylo šestnáct a při tělocviku pokukoval spíš po svalnatých pažích než po poskakujícím poprsí, si Marek uvědomil, že v něm asi bude více strýce Romana, než tušil.
Mamince ani muk; rychle si našel hodnou pobožnou Olinku. Když odmaturoval, se maminka už těšila na svatbu. Marek z toho týden nespal.
Ve dvaceti dal Marek Olince sbohem a začal chodit s Pavlem. Nebyl žádná ovce.

„Milý synovče a synu, zde máš korunu, jablko, žezlo a trůn a my s drahou královnou vyrážíme na dlouhou svatební cestu na jih. Věřím, že bychom nemohli zemi zanechat v lepších rukou.“
„Měla bys víc chodit mezi lidi, neteřinko. Nebo občas vyjít z pokoje,“ broukl Tobiáš.
„Byl to můj bratr,“ odpověděla tiše.
„A můj synovec,“ řekl a podal jí pohár s vínem.
Konečně zvedla svůj smuteční závoj.
„Eduarde, Richarde, podívejte, co jsem vám přinesl!“
„Jé!“
„Jů! Strýčku, povozíš nás na zá-?“
Trapnou pauzu rychle přerušil Eduard: „Richard se chtěl zeptat, jestli nás povozíš na koni.“
„Ale jistě,“ usmál se strýc.