Zaklínač

Na pozadí temné oblohy se tyčily majestátní vrcholky hor ozářené měsíčním svitem. Nebylo zatěžko uvěřit zkazkám o tajuplných tvorech, rozmarech počasí a dalších strázních stezky, která skrze ně vede.
Nebyla ale jiná cesta
Poutník, který po ní kráčel, byl neméně majestátního vzezření, i když svou mohutnou postavu skrýval vlněným pláštěm a tvář širokým kloboukem. V této době a na takovém místě nebylo radno dávat se všanc silám, které člověka obklopovaly.
"Inu," pomyslel si. "Takové místo a taková doba není nikdy a nikde."
Kráčel podivuhodně tiše. Za sebou nechával spletené intriky příběhu, který navždy opouštěl, a před ním čekal průsmyk Elskardeg...

Kdyby byl Geralt paranoidní, myslel by si, že do jeho života zasahuje nějaká vyšší síla.

Poprvé Jaskiera potkal před mnoha lety. Bard byl otravný, upovídaný a dotěrný.

Geralt si ho okamžitě oblíbil.

Od toho okamžiku se jejich cesty rozcházely a scházely. Dokonce i když byl Geralt na Jaskiera hnusný, Jaskier měl vždy připravenou písničku a úsměv na rtech.

"Jak to, že se pořád potkáváme?" zeptal se konečně Geralt.

Jaskier se zatvářil kajícně. "Vesemir mi posílá zprávy, kam se chystáš příště. Nechce, abys zůstal sám," dodal.

K Jaskierově překvapení se Geralt usmál. "Dobrý nápad," prohlásil a přitáhl svého přítele k sobě.

„Ne a ne a tisíckrát ne!“ Stein vztekle praštil rukou do stolu, klávesnici minul o milimetry.
Geralt se přes záchvaty vzteku už přenesl, v téhle realitě se pohyboval déle než kapitán.
Patricij popadl myš a sjel níž po textu.
„Oook!“
„Oh, pardon, nevěděl jsem, že nemáte dočteno.“
Severus podřimoval v křesle, obličej přikrytý novinami. Je dobré být mrtvý.
„A co se vlastně stalo, kapitáne?“ zeptal se Daniel Jackson.
Kapitán mu přistrčil notebook až k nosu.
„Tohle! Nebudu!“
Daniel si přečetl dotčený text.
„Myslím, že budete. Jsou to síly nad naši vůli.“
„A může to být horší,“ broukl v polospánku Severus.

Geralt vždy bojoval za správnou věc.

Obvykle kvůli penězům.

Ciri byla výjimkou. Udělal by pro ni cokoliv, klidně zemřel. To se mu také povedlo.

Nyní došla řada na Ciri. Jenže na rozdíl od Geralta se Ciri nevrátí.

Geralt to cítí v kostech. Vnímá to za chladných nocí, kdy leží na tvrdé zemi a nemůže spát. Místo toho hledí na vzdálenou hvězdu, na níž možná vyhasl Ciriin život.

Než se rozhodne zabít, odřízne se od všech přátel. To poslední, co mu ještě zbývá, je právo být zapomenut.

Svůj meč odhodí pryč a nechá monstra, aby ho roztrhala.

To jediné si zaslouží.

Geralt věděl, cítil to v sobě.
Ten člověk, který tu vše zpustošil, si zasluhoval jediné - být navždy zapomenut. Kdokoli jiný, by se rovnou vyřítil na stráže a dokonal dílo pomsty za mrtvou krajinu, za zpustošenou zem, ale on věděl, že čas trestu teprve přijde. Dozraje. Jako duch vklouzl za stan a čekal. Zapomnění si ještě chvíli počká.

Elzee jej pozorovala z vývratu opodál, věděla co cítí, věděla, že má pravdu. Zůstala také.

Ze začátku cesty se ozvaly hlasy, lomození a povyk a za chvíli i kroky přicházejících.

Marigold, uvědomili si oba současně.

Na toho nesmí zapomenout, to je přítel nejvěrnější.

Za Geraltem jako stín prošla i Elzee. Měla zůstat u koní, ale ti se pásli sami a její touha po dobrodružství byla silnější. Také věděla, že může kdykoli pomoci.

Opatrně postupovali doprostřed údolí.

Krajina jim v tom vydatně pomáhala. Vyvrácené stromy, spálené keře, rozbité balvany. Seschlé rostliny lemovaly vykopané díry v zemi. Občasný pach síry drásal, hnilobný puch dusil, voda v kalužích zapáchala. Tady již život ztratil naději.

Ne však pro toho, kdo se usídlil ve velkém stanu uprostřed, pro toho, kdo znásilnil zdejší dříve malebnou krajinu.

Oba také postřehli ústí jeskyně ve skalách po pravici.

Před stanem stála stráž.

„Přitiskni se k zemi, ne takhle ne, pořádně napnout tětivu. Vidíš zajíce?”
„Vidím, ale…”
„Co je, Ciri?”
„Co když má malý zajíčky? Nechci nikomu zabít mámu.”
„Není to máma, je to samec.”
„Co je samec, Geralte? Jak to poznáš?”
„Na to se zeptej Vesemira.”
„Náhodou já vím, já vím! Že je to ženich od zaječice, že jo? A pozná se podle…”
„Ciri! Utíká! Střílej!”
„Jejda!”
„No…”
„Trefila jsem se? Řekni, Geralte!”
„Do něčeho určitě.”

Nebo spíš do někoho, protože zajíc by rozhodně tak sprostě nenadával. A podle místa zásahu by si Geralt tipnul, že už to nebude dokonce ani ženich.

Geralt se opatrně přiblížil na okraj lesíka.

Den se již pomalu loučil a noc se hlásila o svá práva. To nebyl pro Geralta problém. Pozorně si prohlížel údolí před sebou. Strážné ohně označovaly hlídaný prostor. Tam musel opatrně proniknout.

Čekal.

Z dálky uslyšel zvuk loutny.

Blížil se.

Přidala se slova.

„... ta děva lepá,
vyhlásila lov na ženicha."

Hlas zesiloval.

„Já pravdu vám o ní zpívám,
ač její krásou neoplývám.
V Guletě přebývá,
ňadra svá odkrývá,
ta kráska vdavekchtivá.
Krásná jak lilie.
ten pravý si užije,
s dívkou tou,
tak příliš vdavekchtivou."

„Stůj! Kam jdeš?" Seběhli se stráže.

Geralt vyrazil.
Proklouzl.

„Ty si daj, Geralte, bacha, je jich tam ako múch. Stráže maj fajně kolem na patrolach, tam lehko neprokluzneš. To bys musel mít křídla, bys sa k Melytemu dostal."

„Myslíš jako motýl?" pronesl Marigold, který se z ničeho nic objevil u krámku.
„I take by sa ti hodily, všici by na tebe čučeli, co tam litaš jako chobot a Geralt by zatím prokluznul jako uhoř. Fajny plan, Marigolde, zdravim ťa tu v Eysenlaanu."

„Ono by se to dalo opravdu použít," pronesl zamyšleně Geralt. „Ne, že by tam přiletěl, ale pořádný rozruch by udělat mohl a já bych tam nenápadně prošel."

Geralt se zachmuřil a chvíli mlčel. Věděl, že má Bruno pravdu, s tou naštvaností se už potkal. Pomoci však nedokázal.

„Co víš o té věci, Bruno?" pronesl tiše.

„Drby idú svetom, tu v horách je akási partyja, taká kumpanija, nič jim neni svate, za cinganie zlata zrobi pry všecko. A dobreho toho moc něbude. Maj v ďurach dilny, robí tam veličo a taky bazmeg," odplivl si. „A co je sicher, ich kapo si řiká Meletya Wintil. Pry ňaky zbludili mág či co, bacha naň, Geralte."

„Tak si na něj tedy posvítíme, děkuji ti, Bruno. A bij, jen když opravdu musíš."