DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

Cha, zase jednou příležitost obohatit mu obzory nějakou kvalitní podívanou.
"Bollywoooood!" zpívá mi to v hlavě.
Listuju složkami rozsáhlého disku. Hřeje. Krásně. (Ne ten disk.)
"To prostě musíš vidět."
"Mhm," dýchá mi za krk. Ale dívá se.
Šílené barvy, nakažlivá hudba. Bezva příběh a aluze, které možná nepochytí. Což vůbec nevadí.
Jenže... žiš, ne! Blíží se TA scéna. Ta, kterou přeskakuju. Ta trapná.
Pauza.
"Tohle nepotřebuješ vidět," naznačuju mind trick a chci přetáčet.
"Nemáchej tady na mě pazourou," parafrázuje společnou vzpomínku a bere mi ovladač.
"Nedáváš mi jinou možnost."
Použiju svoje pazoury mnohem efektivnějším způsobem.
Tohle budeme muset dokoukat jindy...

Julie zastavila četu a seržantovi ukázala na vzdálené trosky zhruba desítky vozdel. Seržant se podíval a kývl. Opatrnost a tichý pohyb byla její specialita.
"Hele to je ten konvoj, co nás málem zmerčil," zašeptal Dan, "nevěděl jsem, že jsou naši takhle voprsklý, aby dostali celej konvoj."
"To nebyli naši," řekla Julie s kamenou tváří, "to bylo... uh..."
"Co je," Seržant se zadrhl, "Kurva, tohle jsem vidět nemusel."
"Teď se nedívej..." začal Mike zpívat oblíbenou písničku s typickým sklebem. Vzápětí zblednul.
"Ježíši, co se tady dělo?"
"Nevím," promluvil seržant rázně, "Ale musíme rychle na základnu. Miku foťák, jinak nám to neuvěří."

Tohle býval kdysi sváteční pokoj mých prarodičů. Vždycky na mně působil skličujícím dojmem. Zaprášený nábytek ze dřeva ztmavlého časem, zašlé krajkové dečky, zatuchlé vůně starých časů, neživé věci, které už dávno nikomu nepatří. Postava na obraze s rámem prožraným červotočem, která tě sleduje pohledem, kamkoliv se v pokoji pohneš. Lehce ometu prstem nejšedivější a nejlepkavější pavučiny. Na stole leží pár prastarých fíkusových listů, seberu je a vyhodím oknem. Dole v autě čeká Daniela. Vezmu ji za ramena a říkám: "Teď se nedívej!" Vyjdeme schody. Odemknu. "Teď je můžeš otevřít". Snažím se znít co nejvíc optimisticky. "Tady budeme vychovávat naše děťátko."

Když byl malý, docela malý, bylo mu řečeno: Teď se nedívej. A stejně jako malé dítě, které si po výzvě zakryje oči rukama, i jeho tělo poslechlo a obklopila ho tma. Čekal. Jenže ruch světa brzy vyplnil celou jeho mysl. A on na hlas zapomněl.
Ničemu nerozuměl. Čekal, aniž věděl proč nebo na co. Čekal, aniž věděl, že čeká.
Ale hlas si ho našel.
Teď klopýtal jako zběsilý a sám sebe se ptal, kde se bere ta naděje?
Byl jí opilý, když padl na kolena do vody. Umyl se.
Se zvědavostí malého dítěte otevřel oči a spatřil slunce. Dočkal se.

Rodina je základ života.
Lidé, o které se můžeme opřít.
Lidé, kterým svěříme vlastní život.
Nehledě na to, jak s ním naloží. Bez ohledu na to, kdo jsou.
„Řekni, co je nejdůležitější?“
„Rodina, otče.“
„Na čem si nejvíce zakládáme?“
„Na vlastní krvi."
„A?“
„A důvěře, otče.“
„Co se stane s těmi, kdo nás zradí?“
„Zemřou.“
„Správně, princezno, a teď se nedívej.“
Rodina jsou lidé, kteří v našich očích nejsou dobří ani zlí.
Lidé, které milujeme, i když dělají věci, se kterými nesouhlasíme.
Lidé, ke kterým vzhlížíme, i když nám bílé střevíčky potřísní krev a v uších nám rezonuje ozvěna výstřelu.

Černobílé fotografie oživily holé stěny. Jejich atmosféra obklopila mé nitro. Rázem jsem v jiném století.
Slyším kroky. Periferním viděním vnímám ženu s malým dítětem v náručí. Ukazuje na první snímek, na kterém je starodávný automobil. Následuje jakési zaniklé pražské zákoutí. Potom jen řada aktů. Drtikol zachytil krásu nahoty ženských těl. Stíny zdůrazňují linie.
„Teď se nedívej!“ slyším hlas maminky. Chlapeček zbystřil pozornost a se zájmem sledoval uměleckou fotku.
Matka s rozpaky postoupila k další. Opět akt. Zakryla synkovi oči. Začal se bránit. Zrychlila tempo. Nakonec ho postavila na zem.
„Etě, etě,“ žadonil maličký a roztouženě natahoval ručky k obnažené dívce.

Když vyslovil svou žádost, nastalo ticho, které božský hlas po chvíli přerušil.
"Od samého počátku času se nestalo nic podobného. Ale ty jsi dokázal přijít až sem. A přinesl jsi s sebou moc, která přemohla vše v mé říši," bůh se ohlédl po stále ještě vzlykající Tísifoné, "a dokonce vehnala slzy do očí těm, které je nikdy předtím nepoznaly. Dnes tedy učiním výjimku i já."
"To znamená, že mohu-"
"Ano. Ale varuji tě: od teď máš vše ve svých rukou. Je to tvá jediná příležitost."
"Ó díky pane. Tisíceré díky. Já-"
"Neraduj se předčasně, smrtelníče. Ještě neznáš mou poslední podmínku."

Despite being tied up and threatened with third-degree burns, the villainous gutter scum keeps his composure.
Mithra grows frustrated. Kids’ lives are at stake, and Mithra has a soul. She needs to know the destination of that cargo box.
“I can get it out of him,” I suggest mildly.
“Then what are you waiting for?!” She glows with anger. It’s quite intimidating.
I point at the door.
She understands. After a moment of indecision, she looks at the bastard’s smirk and remembers the children. She leaves. The door slams shut behind her.
I pull out my favourite switchblade and grin.

„A co jste tu pohledával vy?“ zaútočila otázkou, když rázovali špinavou ulicí. Mlčel. Ani za nic by nepřiznal, že v téhle díře uvízl bez lodi a že by se nechal zverbovat třeba na pašeráckou bárku, kdyby na to přišlo.
Plácli si, ještě než došli k nábřeží. Věděl, že mu místo na Stelle nenabídla ze soucitu nebo z přátelství. On potřeboval loď, ona zase prvního důstojníka – nic víc, nic míň. Nad starými křivdami a dluhy museli zavřít oči. Museli se naučit si věřit.
Když šplhal na palubu, cítil v zádech její pohled. Některé věci se špatně odpouští a zapomínají ještě hůř.

Kulomet štěká.
Do tanečního sálu zámku kdesi v horách někde v Evropě nabíhají další a další zlouni. Stejně rychle jako dobíhají, taky dopadají na zem.
Zlý dvojník amerického prezidenta leží na zbabělém východoevropském teroristovi. Plameny šlehající z hlavně kulometu se odrážejí ve slunečních brýlích.
V hrdinském šermířském souboji padl i uprchlý nacistický vědec.
Bělohlavý orel mužně slzí dojetím.
Kulomet konečně ztichl, jeho řev už zněl jako něco mezi motorem Harleye a elektrickou kytarou.
Hrdina utrousí hlášku a odejde, čeká na něj vrtulník.
Rozžne sirku o svůj pekáč buchet a odhodí ji směrem k zámku.
Správný drsňák se na exploze nedívá.