DMD č. 19. pro 19. 4. 2015. Téma: Nesnaž se ukaž se

Bylo to marné.
Nejdřív se schoval do křoví. To bylo k ničemu.
Potom se schoval za strom. Bohužel podcenil nepoměr šířky kmínku stromu a šířky sebe.
Špalek na štípání dřeva byl moc nízký.
Střecha byla moc vysoko. Na první pokus vylézt nestačil a pak už o ní věděli.
Okénkem do sklepa se neprotáhl.
„Deset, dvacet, Kieran!“
„Už zase? Ten se schovávat nikdy nenaučí!“
Někdy své bratrance nenáviděl a přál si, aby někam zmizeli a on už je nikdy neviděl.
„Vylez, prcku! Víme o tobě!“
„Jo, marná snaha!“
Když o pár let později zdárně splýval s obrysem stromu, myslel na ně.

I don't know what forced me to freeze in the middle of the battlefield.. Was it because of the gore killing I'm seeing ahead of me? Or maybe because that's my first time risking my life?
A grunt behind me followed by a recognizable voice snapped me out of it.
"The hell you're doing?" My brother pulls his sword from the enemy's insides.
"Pick up your sword and fight."
"I'm not ready for it!"
"Idiot, you don't have to be."
He handles me the sword.
"It's not can or can't, it's do or don't. Don't try trying, just do it."

Sám Gandalf by byl první, kdo by přiznal, že díky pár pintám piva a dolanskému listí, už nejsou jeho smysly tak ostré jako byly na začátku dnešní oslavy.
Jenže i s takto oblouzněnou myslí poznal, že se kdosi plíží stíny k jeho vozíku s rachejtlemi. Jenže kdo?
Pak ale potencionální lupič musel přeběhnout mezi stíny a Gandalfovi bylo hned vše jasné.
"No jistě," zamumlal sám k sobě potměšile.
"Ani se o to nesnaž, Bilbo Pytlíku, a okamžitě se mi ukaž, nebo ti slibuji, že se ráno probudíš jako ropucha a zjistíš, že život ropuchy není ani trochu lehký," zahřímal vzápětí.

Soucitné pohledy přesáhly únosnou mez. Na první zastávce našla Alžběta Josefa.
„Co máš s Olgou?“ začala zhurta.
Překvapený nebyl příliš. „Coby... je válka. Vypomohli jsme si,“ odvětil nenuceně.
Jeho klid byl jako facka. „Já husa věrně čekala!“
To ho překvapilo víc: „A co bys dělala jiného?“
Alžběta zrudla a utekla.
Olga odpočívala opodál a rozzuřená Alžběta ji vyděsila. „Ženatí ti jsou po chuti?“ utrousila jedovatě.
Strach vystřídalo pohrdání. „Ještěs nevyhrála! Hezkého slova o tobě neřekne, proč by bral do Prahy tebe!“
Bětka ji chytla pod krkem a zasyčela. „Sáhni znova na mého manžela, zmije, a vrazím ti skalpel do oka!“

Scénárista se zhluboka nadechl a vstoupil do přeplněné zasedačky.
"Tak nám to ukaž." řekl s úsměvem producent a natáhl ruku pro štůsek papírů, které scénárista držel ochranitelsky v rukou jako novorozené dítě.
"Než vám to ukážu, tak musíte vědět, že to není úplně dokonalé. Ale myslím, že to celkem ujde. Je tam pár pasáží, které by mohly působit trochu nahodile, ale snad myšlenka zůstala zachována a..." začal nervózně blábolit scénárista. Věděl, že odvedl ucházející, možná i dobrou práci, ale tak nějak cítil, že to mohlo být lepší.
Producent ho ale už naštěstí znal.
"Nesnaž se omlouvat a ukaž se." řekl.

Když jsem byl kluk, maminka říkávala: Jeremy, ty se jednou buď hodně proslavíš, anebo skončíš v kriminále. Kéž by tady byla, aby se mohla ironicky ušklíbnout.
"Tak znovu, pane Clarksone. Na dobu vraždy nemáte žádné alibi, na místě činu se našla pistole registrovaná na vaše jméno a na těle oběti byly vaše otisky. Nechcete přestat mlčet a jít s pravdou ven?"
"Proč bych to dělal?"
"Třeba proto, že vám hrozí 20 let vězení?"
"Ne, já myslím, proč bych ho měl zabít zrovna já?"
"To je to, co ještě nevíme."
"Tak než to zjistíte, najděte někoho, kdo mu bude krmit kočku."

V místnosti se průběžně zvedaly a tišily hlasy, když Norrgh vyprávěl o svém objevu.
„Takže myslím, že by někdo měl jít se mnou,“ zakončil nakonec.
„A já nemůžu,“ přikývla Naisa, „musím se tu o všechny postarat.“
„Já bych mohl,“ozval se záhy Paern.
Naisu až překvapilo, že nevykřikl okamžitě. Už nějakou dobu se chtěl stát hrdinou. Do armády, pokud se jí tak tedy dalo říkat, ho nepustili. Od té doby se připomínal vždy, když situace zaváněla důležitým posláním. Jenže kluci jako on teď byli zoufale potřeba právě tady.
Váhavé pohledy v očích přítomných jeho dnešnímu pokusu ale dávaly dobrou šanci.

Ravenholm je přivítal přesně tak, jak to hororově zdevastovaná městečka dělají už odnepaměti: krákáním vran, vrzáním plechů a skučením zombíků. Malachiáš i Edvin tiše prolézali troskami, aby příšer probudili co nejméně a nemuseli se zdržovat jejich rozsekáváním, a náhlé zaslechnutí lidské řeči je poněkud zaskočilo.
„Dobrotivý Bože, živá duše?“ zvolal kdosi a mezi temnými domy se hlas žalostně odrážel. „Nesnažte se skrývat před tváří Všemohoucího, opusťte pokorně stíny a ukažte se služebníkovi Pána!“
Zaslechli cvaknutí nabíjené brokovnice, takže hlavy vystrčili, a záhy zjistili, že jeden reálný šílený kněz je v boji s nemrtvými mnohem lepší spojenec než spekulativní nadpřirozená entita.

Nadporučík Linkatta se rozhodl, že se naučí hrát spacegolf. Pořídil si spacegolfovou hůl a vyrazil na jedno z palubních hřišť.
Naneštěstí se na stejném hřišti nacházela i smečka stíhacích pilotů a jejich velitel Higgs, který se pyšnil svým mistrovstvím ve spacegolfu.
„Hele, frajer z můstku si přišel zahrát,“ posmíval se Higgs, když uviděl Linkattu, jak se napřahuje k úderu. „Máš to marný, spacegolf je hra pro chlapy, tohle nedáš.“
Linkatta vztekle zaťal zuby a švihl holí. Míček vystřelil do vzduchu, prolétl gravitačním prakem, očesal všechny bodové bolidy – a trefil Higgse přímo do hlavy.
Na výsledkové tabuli se objevil nový rekord.

Další coven. Ona tam určitě bude taky, takže si musí vzít svůj nejlepší sametový korzet a ten plášť, co si koupila u Zakzaka Siloruky minulý týden.
Nevěděla, co je horší, jestli to, jak je neuvěřitelně dobrá, nebo to, že se chová, jako by nechápala, proč by to mělo být něco zvláštního, když se ostatní děvčata můžou i strhat, aby měla aspoň setinové výsledky. A ani nenosila klobouk!
Anagrama si pečlivě upravila jehlice zdobené půlměsíci, které držely špičatý klobouk na složitě zapleteném drdolu. Když už nemůže být nejlepší, bude jako nejlepší vypadat. Být čarodějkou přece je i o předstírání, no ne?