DMD č. 3. pro 3. 4. 2016. Téma: Anonymní seznamka

Poté, co na Harfě zmizela ještě listonoška, jeden pojišťovací agent, dealer Herbalife a dvě svědkyně Jehovovy, rozjelo se pátrání ve velkém. Stále však vázlo na mrtvém bodě, policie marně hledala nějakého svědka či stopu.
Jako by ta záhada byla začarovaná.
Na každém policejním obvodě pracuje někdo, koho všichni znají od vidění, ačkoliv si nejsou jistí, co přesně dělá. Bývá všude a nikde. Někdy mají i potíže vzpomenout si na jeho jméno. Přesto ho s nevysvětlitelnou ochotou seznamují s fakty podivných neřešitelných případů.
Nenápadný kolega vyhodnotí situaci. Uzná-li za vhodné, vytočí velmi speciální číslo.
Případ přebírá zvláštní kriminální oddělení z Vyšehradu.

V obklíčení strachu a mlhy.
Barvy vybledly. Krajina dostala šedobílou patinu. Boty ztěžkly nalepenou hlínou. Bezejmenný sešel na cestičku k lesu. Sotva rozeznávala tmavá záda před sebou. Nezřetelné kmeny stromů převzaly funkci patníků.
Strašně moc se bála. Co když je chytnou?
Převaděč přidal do kroku. Svůj dech slyšela jako přes megafon. Jak se zrychlovalo tempo, byl stále hlasitější.
Třásla se chladem.
Třásla se strachem.
Když je chytnou, co ji pomůže, že neznají její identitu? Zastřelit anonyma je přece snazší.
Prodírali se mlázím.
„Teď už je to na vás,“ ukázal směrem do údolí.
Bezradně se za ním ohlédla. Úleva se nedostavila.

„Drrachouškú, neszdá se ti Drráp trroššku smútný?“
„Aby nebyl, Olympo, dyť já sem porád s tebou a von je chudák malej furt sám. Co dybysme ho vzali letos s náma na dovolenou tam, co žijou vobři. Třeba by si tam našel ňákou šikovnou holku.“
„Agrridé, to né! Umíšš si pržedstavit cestu s jedním obrrém přžes célou Evropu tam a nazpátek dókonce se dvěma? Úž si zapomněl?“
„No jó, to je fakt. Voni nejsou ti vobři moc nenápadní… Tak co dybysme to udělali anon… amony… no, že bysme Drápkovi vo tom zkrátka neřekli a takovou malou roztomilou nevěstu mu přivedli sami?“

„T4L11M, HS613B, pomůžete mi s dřevem, pojďte."
V zamyšlení jen třepnu hlavou. Sotva vnímám, že G75RK našla na bojišti zabitého koně a u ohniště se vrší kusy masa.
„HS613B, slyšíš mě?" FKJ56 mě zatahá za vlasy.
„Neříkej jí tak," ozve se T4L11M nečekaně.
„A jak jinak?"
„Jménem!"
„Nikdo z nás –"
„Můžeme si dát jména sami. Elfi v dole mi říkali Talim. A ty?"
FKJ56 pokrčí rameny. „Nechám si ,snagu'."
Uvědomím si, že oba... Talim i... Snaga, vyčkávavě hledí na mne. „Co?"
„Jak se budeš jmenovat?"
Zadívám se do šedomodré prázdnoty nad sebou. „Igrûn," rozhodnu se.
„Co to znamená?"
„Moje jméno."

Grand Moff Tarkin seděl v zasedací místnosti carridské vojenské akademie. Až sem dokázali počítačoví experti, které najal, vystopovat počítač, z něhož se k holonetu připojoval génius drtivě porážející své soupeře v bitevních simulacích. Co nevidět se seznámí s mladým talentem, který na něj pod nic neříkajícím pseudonymem udělal takový dojem svými taktickými schopnostmi.
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupila dívka s měděnými vlasy a zelenýma očima. Když se mu představila svou holonetovou přezdívkou, byl ohromen. Rozhodně nečekal, že tím brilantním taktikem bude půvabná mladá žena.
"A vaše skutečné jméno, budoucí admirále?" zeptal se jí.
Zářivě se usmála. "Natasi Daala."

Už jsem zažila rande s baleťákem, výhercem AZ-kvízu i s potetovaným týpkem na hřbitově, ale můj dnešní blind-date programuje vibrátory. Slušná partie.
Pochopitelně jdu pozdě. „Aspoň bude vědět od začátku, do čeho jde,“ směje se mi spolubydlící, když chaoticky pobíhám po pokoji. Vzápětí si zapichuji řasenku do oka.
„Promiň, zkus nezmrznout,“ píšu mu. Ale venku je pořád prosinec, a tak nakonec zapínám kabát a běžím.
Vypadá nesměle. Přebírám iniciativu, kladu otázky, nechám ho kreslit strom. Pomůže mi do kabátu a nepokouší se mě políbit...
Za mě dobrý.
***
„Jak jste se seznámili? Vždyť se pohybujete každej v jiným světě.“
„Víš, tati…“

Pondělí odpoledne. Nudím se. Brouzdám po internetu. Narazím na seznamku. Za zkoušku nic nedám. Aspoň s někým pokecám. Uživatelské jméno? Třeba Girl45.
Zanedlouho se objeví: "Ahoj, Girl45, jak se máš?" od Maria10.
"Ahoj! Fajn, ty? Jak se jmenuješ?"
"Marie."
"Já jsem Kate. Kolik ti je?"
10."
"Bezva!" odepíšu.
"Tobě 45?"
"Ne, to je moje váha..."
Slyším bouchnutí vchodových dveří. Manželka přišla z práce.
"Musím jít, máma přišla domů,"napíšu. Příliš pomalu. Manženka mi stojí za zády. Kouká mi přes rameno. Je naštvaná.
"Říkal jsi, že s tím přestaneš! Je to úchylný! Vždyť je ti už 45, proboha! Chci se ROZVÉST!"

David Cyprian byl komorníkem, který plnil příkazy ještě dříve, než byly vysloveny. Někdy ještě dříve, než se zformovala myšlenka, že by snad takový příkaz mohl existovat.
A pokud to vyžadovalo strkat prsty do milostného života jeho zaměstnavatele, budiž.
Cyprian viděl, jak moc si Lord Richard dělá starosti o svého bývalého milence. Pan Dominic Frey měl jisté potřeby, které obyčejný vztah nenaplňoval.
Inu, nebylo nic jednoduššího, než zařídit místo, dostatečně diskrétní, a poprosit majitelku o sehnání osoby, která by ony potřeby sdílela. Netřeba vyměňovat jména, pouze zajistit setkání jednou týdně a vše je vyřešeno.
A Lord Richard přišel na jiné myšlenky...

"Ty sobeckej parchante!" řekla mu, když chtěl odejít dřív z mejdanu, protože neudržel víčka.
Čas na výměnu, napadlo.
Čas na výměnu, drnčelo mu v hlavě druhý den. Třetí a čtvrtý a celý týden.
Rozhlédl se.
Kolem emocionální poušť.
Z deště pod okap?
Tak to prubnul. Anonymně.
"Unavený. Vyprahlý. Bez iluzí a nároků. Musíme dožít v dvaceti nalinkované lajně?"
Levné a trapné, ale kdo nepochopí popsanou bolest, ať neodpovídá.
Odpověď přišla. Budu v zeleném sáčku, vlasy krátké, až to bolí.
Nabíledni.
Do práce odcházela střapatá, málem ji v baru nepoznal.
Jeho žena.
"Co tu děláš?"
"A co ty?" odpovědělo zelené sáčko.

"Je skutečně na anonymní seznamce?"
"Kdo tam dnes není, jako by nebyl!"
"Fajn, dám vám to se slevou!"
Proklepl.
Svého asistenta poslal na první schůzku.
Nepotřeboval podržtašku, ale ještě jednu tvář.
Éra osamělých profíků odešla, definitivně.
S videem, co tajně jeho Watson natočil, už dal dohromady dokonalý inzerát.
Na udičku se nedalo nechytit.
"Neříkejte mi, že taky máte ráda Larse von Triera..."
"Novostavba? Neexistuje, to nemá to genius loci!"
"Ať se něcismu smějí, ale možná je to to nejpřesnější vyjádření našeho vztahu ke kosmu!"
Dostal ji do postele, samozřejmě. To byla jeho práce. Zbytek rutina.
V posteli se líp zabíjí.