DMD č. 3. pro 3. 4. 2016. Téma: Anonymní seznamka

Měla bych být šťastná. Ostatně v naší době je to zcela normální. Vlastně toho o něm vím víc než dost. Je mu sedmnáct, je nesmírně vzdělaný, mluví plynně francouzsky, italsky a latinsky, mezi jeho záliby patří četba, hudba a lov. Rád se účastní turnajů a bojoval již v několika bitvách. Šlechta je v jeho zemi silná.
Nakonec jsem dopadla ještě dobře. Ruské princezny to mají těžší. Aby se neobjevily následnické spory, neprovdají se vůbec. Celý život jsou prý zavřené na zámku a vyšívají. Takže si nemám vůbec na co stěžovat.
Ale stejně bych ho chtěla před svatbou alespoň jednou vidět.

Již poněkolikáté si upravila oblečení. Zaujala správný postoj a vyčkávala.
Její protivník se objevil záhy.
Všímala si pohybu jeho rukou, směru jeho pohledu a pak zaútočila. Obratně vykrývala jeho výpady, až se jí nakonec povedlo srazit ho k zemi.
“Další,” poručila. Muž se odbelhal pryč.
“Zdravím,” prohodil nově příchozí mladík. Usmál se na ni. “Já jsem…”
“Tohle je anonymní seznamka,” vyštěkla. “Tvé jméno mě zajímá pouze v případě, že v souboji zvítězíš. Pak se vezmeme a budeme klanu zabijáků společně vládnout až do smrti. Pokud se ti to nelíbí, odejdi.”
Mlčky přikývl a vytáhl meč.
***
Za půl roku byli svoji.

Anonymní seznamky jsou stejné. Přezdívka je základ. Sladké utajení. Teď můžu psát, co chci! Kdo se ale skrývá pod všemi těmi jmény? Co si o mně asi myslí? Ještěže mě neznají. Beztak to jsou nějaké znuděné středoškolačky.
A pak přijde oťukávání ostatních členů stránek. A zjišťování, že to jsou fajn lidi…
První zjištění pravých jmen. První pád anonymity. Bližší informace…
Náhodné setkání. Nesmělé: „Dobrý den, vy jste paní Xxxová? Já jsem Sophie.“
Odhalování dalších prima lidí za podivnými jmény. Zábava.
Stejně ale tato seznamka byla trošku jiná. Psalo se v ní všem účastníkům najednou. A vždy jen ve sto slovech.

Než dorazí lidi ze špilaské kriminálky, nikdo už s ničím nehýbe, ale zřízenec by přísahal, že ta těla navíc v přilbách a montérkách jsou ještě teplá. Nejradši by si dal panáka. Místo toho musí odpovídat na otázky úplně na všechno. Včetně jména a data narození. Jeden vyšetřovatel se představí na půl úst. Druhý vůbec.
Jako poslední dorazí vysoká hubená žena s tmavou šálou. Ani ona neřekne, jak se jmenuje. Rovnou se žene k mrtvolám. Patoložka.
„Jsou mrtví maximálně hodinu. Už víte, co jsou zač?“
„Doklady u sebe nemají. Nikdo je tady nezná.“
„Co měli u sebe?“
Čelovky. Fotoaparát. Rukavice. Holínky.

Vysoká Vrbická z prváku je vážně top.
Jak se jmenují ty dvě holky z druháku (blondýna a zrzka), jak se furt baví před informatikou? Nevíte jejich facebooky?
Když jsem na cyklisťáku vojel Veselou, zjistil jsem, jaká je to debilní kráva.
Taky by jste si tak rádi sáhly na kozy Bašatový?
Dostává mě, jak se tu kolem každý holky motá min. 5 kluků zároveň a pořád do ní dělaj. Nikdy bych neudělal tu kokotinu, nabalit si holku ze školy. Moje mladá chodí jinam a mám vystaráno.
Ať už kurva školník doplní hajzlpapír! Musim kvuli tomu chodit srát jak kokot do tělocvičny!

Chvěla se ve špinavých rukách, nedočkavá a toužící.
Chvěla se po tom, aby vyletěla jako šíp, aby poznala svět, aby tančila ve větru a líbala v dešti.
Chvěla se strachem, protože koho tam v té pustině pozná? Žádná jména, jen stíny a tvary. Byla slepá, když o tom druhém nic nevěděla.
Chvěla se, protože ta nevědomost byla tak sladká.
Chvěla se, když konečně ucítila studený podzimní vzduch.
Chvěla se, když vzdálenost mezi dvěma zákopy.
Chvěla se, když tančila vstříc sladkému seznámení.
Chvěla se, když v říjnu roku 1918 zasáhla Paula Bäumera do prsou a ten padl na klidné západní frontě.

"Tak stromček, ty si tu takýto osamelý," povedal Finglas a prezeral si statný gaštan uprostred lúky.
"Poďme ho do lesa k ostatným!" prikázal netrpezlivo, ale potom sa zarazil.
Pôda je tu dobrá. Strom má silu a mladú miazgu. Áno, tu to pôjde.
"Prepáč braček, musím ísť," rozlúčil sa pastier.
O rok sa vrátil.
"Tu som ti toto priniesol. Pozri sa, či sa ti niečo z toho pozdáva."
Finglas nad strom roztriasol uschnuté gaštanové kvety.
Tento môže byť? Aj tento? Tento najlepší? Výborne, hneď som späť.
O dva roky stáli na lúke gaštany dva. O sto rokov lúka nebola, len les.

Gertha položila na stůl konev sojovýho kafe, opřela se o desku a očima přelítla svůj tým. Barry Půlka se drbal v dlouhým vousu. Krásnej Althan pohazoval svým platinovým čírem. Peg datlovala do klávesnice svýho decku. A já jsem si nalil kafe.
„Děcka, takže náš cíl si podle všeho hledá oběti na anonymní seznamce,“ začala šéfka brífink. „Našim úkolem je najít ho, kontaktovat a zneškodnit.“
„Miluju rande naslepo,“ utrousil elf a cynicky se ušklíbnul.
...
„Todle je Larry,“ řek Barry a vlepil hubana zrzavýmu trpošovi v motorkářský bundě.
„Seznamte se s Lithiel.“
„Bobe, tým, týme, Bob.“
A já jsem si nalil kafe.

Borový hájek páchl močí. V písku ležely odpadky a vidličky mrtvého jehličí. Oprýskaná zídka se táhla od plácku s kontejnery neznámo kam. Chtěl jsem se na ni posadit, když jsem mezi barevnými graffiti zahlédl jednoduchý černý nápis:
Moře je nádoba žalu,
nekonečné vlnobití slz.
Sáhl jsem do kapsy pro lihový fix a připsal:
Příboj však zahojí srdce,
ohladí oblázky bolesti.
Za několik dní jsem tudy šel znovu.
Buď mým přílivem, stálo na zdi. Hladina tvých dlaní je klid, po němž toužím.
A pak ještě: Chci tě potkat.
Dlouho jsem jen tak stál.
Nedokážu milovat, vyškrábal jsem do omítky.
A plakal.

„Holky, jak funguje ta nová seznamka pro princezny,“ zeptala se Locika.
„Zadáš si inzerát v Královských novinách, odpovědi ti chodí esemeskou. Ale je to podvod,“ odpověděla Zlatovláska. „Já to zkusila a tohle je výsledek.“
Pět hlav se sklonilo nad mobilem. „Tenhle se už vidí na svatební hostině,“ konstatovala Růženka a četla nahlas. „Na svatební přípitek prosím Martini. Protřepat, nemíchat.“
„Jé, někdo poslal fotku i nějakého stromu,“ rozněžnila se Popelka. „A napsal k tomu já jsem Groot.“
„Tady se do tebe už zamiloval,“ vykřikla Lada. „Oslovuje tě můj milášku!“
„A co teprve tohle,“ řekla Zlatovláska. Na displeji svítilo jediné slovo. Hodor.