Malazské knihy padlých (Steven Erikson)

„Buď svědkem, ženo. Dnes zabiju císaře. Poté spolu budeme mít sex.“
„Jsi si moc jistý, Karso,“ usmála se Samar. „Tím prvním i tím druhým. Ale… se zabitím toho monstra ti můžu pomoci. Pokud jde o sex… uvidíme.“
„Jsme domluveni,“ přikývnul spokojeně. „O obojím. Je údělem ženy být muži po vůli.“

Měla chuť začít ječet. Chtěla mu připomenout pár drobností. Třeba že mocné Malazské říši velí žena. Že on sám byl dlouho osobním strážcem ženy-velitelky. Věděla ale, že to nemá smysl.

Takže teď seděla v publiku, hryzala si nehty, sledovala tanec smrti. A v pravý okamžik udělala, o co ji žádal.

Trvalo dva dny, než byli schopni pohybu. Celková anamnéza dle Klátila bylo zlámaných pár žeber, probodnutá plíce a zlomená noha.
Nejhorší bylo, že Křováka do spánku udeřil pořádně velký kus kamene, což způsobilo nepředvídatelné a neovladatelné stahy ve tváři.

"Neuposlechnutí příkazu. Ohrožení celého oddílu. Za tohle Vás můžu dát před vojenský soud," uvažoval Dujek, "měl bych Vás nechat degradovat a zmrskat, možná pověsit," zamýšlel se.
"Smrk, to by ale nešlo kapitáne. Kdo by pak testoval tu moranthskou munici?" zeptal se plačky Křovák potlačující oční tiky.
"Ještě jednou na mě uděláte mrk Křováku a ta munice do vaší zadnice udělá strk."

V hostinci U Fénixe bylo dnes večer podivně poloprázdno. Murillio s Kruppem si nejprve tiše, s přibývajícím množstvím vypitých piv pak stále hlasitěji, vyměňovali názory na všechno možné. Kalous naslouchal a jednou za čas prohodil větu. Scillara pokuřovala a mlčela.

„Neříkal Kvítko, že se zastaví?“ napadlo najednou Murillia.
„Jsem toho názoru, že se těší z lepší společnosti,“ pousmál se Kruppe.

Scillara se rozkašlala. Zamrkala, popotáhla, znovu zakašlala a nepříliš elegantně se vysmrkala do rukávu.

„Děvče…“ povzdechl si Kalous, „pořád tě to drží?“
„Co?“ vyštěkla. „Ty myslíš… Ale vůbec ne. Jen moc silná dávka rezlistí. Asi mám tu… alergii, že jo.“

„Fuj, co to je?“ zeptala se štítivě Hellian, couvla a mírně zavrávorala.
„Tvůj dopravní prostředek, seržante,“ vysvětloval Urb.
„Tenhle hmyzák?“
„Quorl. Inteligentní tvor, neměla bys ho urážet.“
„No, aspoň že to není pavouk…“ usoudila. „Ale sosák má vážně ošklivej.“

Quorlové přenesli jednotku na místo určení. Hellian ani tak nesesedla, jako spíš spadla.

„Tys během cesty zvládla vypít celý měch kořalky?“
„Já ne… tho ten hmyzák. Sem říhala, že má voškluvej shosák.“
„Zato ty jsi nádherná násoska, viď?“ pokrčil smířeně rameny.

Čekal je boj. A on věděl, že Hellian bojuje nejlépe ve stavu, v kterém by normální člověk ležel pod stolem.

„Tak pojďte zpět,“ odložil Šumař domnělou munici.
„Dokud to tu bude, tak k tobě nejdu,“ ozvalo se hystericky, mimo dosah světla z ohně.
„Vždyť je to bezpečné,“ bránil se Šumař.
„To bych úplně neříkal,“ zamumlal Křovák, „víš, jak dopadl Ťulpas.“
„Na tom něco bude,“ vzpomněl si Šumař na bývalého sapéra, místy dopadajícího i několik desítek metrů. Ještě chvíli si předmět v ruce prohlížel a nakonec ho hodil daleko do tmy.
Hlína a rozdrcené dřevo vymrštěné následným výbuchem oba omráčila.

O dva dny později, polní nemocnice:
„Křováku?“ zachrčel Šumař, „žiješ?“
„Jo, ale málem jsme oba přišli o sosáky,“ zaskuhralo vedle něho.

Doba, co Křovák se Šumařem dosedli k ohni, do doby, než u něho zůstali sedět sami, nebyla delší než tři údery srdce. S přihlédnutím k předchozí činnosti všech přítomných se jednalo o čas, který mohla závidět i samice Bhederina prchající před stádem samců.
Modroperel utíkal s kalhoty stáhnutými u kolen. Pazderka třikrát upadla, než se odplazila do bezpečné vzdálenosti, a Mizela, ta prostě zmizela.
"Kam všichni šli?" poznamenal Šumař.
"Takhle zachovávat paniku není vůbec zdravé," hodil Křovák pohled na jako pěst velkou hliněnou kouli, se kterou si Šumař pohazoval. Ne každý věděl, že v bedně je vždy jedna práskavka slepá.

Bez zájmu sledoval počínání svého otce.
Dlouhé hodiny smlouvání vyvrcholily v koupi dvou tuctů lahví.
Pak následovaly další nudné domluvy na druhé straně města.
A znovu.
S každým novým slovem, s každým cinknutím láhve začínal být netrpělivější. K čemu to všechno bylo? Jenom aby mohli vlastnit hromadu služebných a pořádat hostiny pro okolní šlechtu? Opíjet se a prohýřit celou noc, jenom aby další den znovu promarnili dohadováním se o ceně?
Mladý Ganoes nevrle kopl do dlažební kostky.
Tehdy se rozhodl odejít, prožít užitečnější život než jeho otec.
Až o mnoho let později jej napadlo, kolik lidí tímto rozhodnutím zranil.
Změnil.

Byla si jistá, že se její hlas roznesl až k vojákům stojícím několik desítek metrů od ní.
Nepoznávala jej.
Rozkazy zazněly jasně a zřetelně.
Netušila, kdy se ona naučila rozkazovat tisícům.
Ani to, kdy se ty příkazy staly důvodem pro smrt. Ničení, krveprolití, zkázu.
Proč jí při těch slovech na tváři hraje úsměv?
Když se rozhodla postarat o dívenku s nešťastným osudem, pevně věřila, že její svěřenkyně bude mít všechny ty možnosti, které jí samotné byly životem odepřeny.
Proto jí dala své vlastní jméno.
To bylo její rozhodnutí.
Pak jednou procitla s nepříjemným pocitem, že zapomněla něco důležitého.
Nepoznávala se.

Lostara Yil nedokázala odtrhnout zrak od svěšených ramen pobočnice Tavore. Nic z jejího postoje nenasvědčovalo faktu, že právě probodla srdce celého povstání a zastavila další boje téměř bez ztrát.
Zabila svoji vlastní sestru.
Věděla to snad?
Lostara mírně zavrtěla hlavou; neměla jak. A bylo to tak nejlepší.
Snad právě pro onu nevědomost, snad protože pobočnice nad tímto faktem plakat nemohla, začaly jí samotné z očí téct slzy.
Jedna pro rozbitou rodinu.
Druhá pro ztracené sourozence, kteří stáli každý na zcela jiné straně.
Třetí pro jejich vzájemnou lásku.
Lostara Yil se beze slova vydala za mizející postavou.
A slzy padaly dál.