Malazské knihy padlých (Steven Erikson)

„Jsem voják a nesnáším zabíjení. Vysměješ se mi?“ ptá se Šumař.
„Rád bych řek, že seš cvok,“ ucedí Ohař. „Ale nemůžu… To ty prcci. Jejich řev mám pořád vzadu v hlavě. Bolí to víc, než když jsem tehdy v dětství řval já.“
„To věřím,“ pokýval Šumař hlavou. „U nás umírají po tisících. Válka, hladomor a nějaká nová nemoc, co se šíří a napadá hlavně ty nejmladší.“
„Nemyslím, že to je nemoc. To tenhle zavšivenej svět. Viděly pravdu moc brzo. Z toho by zcvoknul každej.“
„Víš, co je strašný? Že se naučí přežít…“
„Jo. Až vyrostou, budou jako my.“
„Nebo horší…“

„Buď svědkem!“ pronese Karsa a významně se mračí.
„A čeho přesně?“ zeptá se Arya s ledovým klidem protkaným mírným pobavením.
„Zničení samých základů světa. Vlastnit lidi je zlé. Zabiju otrokáře, osvobodím otroky.“
„Znala jsem jednu takovou. Začalo to osvobozováním. Páchala dobro dál a dál, až vypálila celé obrovské město a zabila desítky tisíc nevinných…“
„Ženy jsou slabé, snadno podlehnou pokušení,“ utrousil Karsa, ale bylo vidět, že je trochu otřesený.
„Když myslíš…“ usmála se Arya. „No, zajímavý rozhovor, ale čeká na mě loď. Potřebuju ověřit, co je na západ od Západozemí.“

Karsa měl neurčitý pocit, že ho právě porazila malá holka.

„Kruppe to věděl! Věděl, že dnes potká podivína, jehož myšlenky pádí jako tok meandrující řeky.“
„Kruppe? Zvláštní jméno. Já jsem Sam Hawkins, známý stopař, rádce a básník.“
„Poeta... Budeš básnit o pádu císařství? Když Pán tahá a Paní strká, je osud smrtelníků nahnutý.“
„Císařství?“ zamračil se Sam. „Politiku sem netahej! Radši pověz, máš dobrého koně?“
„Koně? Kruppe se vznáší ve stínech. Ale přiznej, slavný stopaři, umíš objevit stopu vedoucí mimo čas a prostor?“
„Jednou se mi zdálo, že sleduju grizzlyho, a když jsem se vzbudil, našel jsem ho,“ odvětil hrdě.
„Kruppe též dokáže dorazit tam, kam nikdy nemířil,“ shrnul spokojeně.

„Kdo jsi?“ zeptal se podezíravě Bug a sjel pohledem strakatě oblečeného rozesmátého chlapíka.
„Snad blázen jsem, já zpívám rád a lesem kráčím dál a dál. Svět se hroutí a mlha se válí, však Tom pěje dál a na zlo kálí.“
„Tehole, odpouštím ti vše, co jsem kdy řekl o tvé nepříčetnosti,“ řekl Bug, zdánlivě bez kontextu.
„Příteli, zpívej, pak smutek je pryč…“
„Přes hlavu praští tě tyč!“ dopověděl důrazně Bug.
„Velké problémy?“ zvážněl Tom Bambadil.
„Obrovské,“ povzdechl si starší bůh moří, toho času vystupující coby sluha.

Žertovným básnickým vložkám se sice nevyhnuli, nicméně nakonec bylo toto setkání užitečnější, než doufal.

„Zíráš,“ upozornila Apsalar a nedbale pohodila hlavou.
„Divíš se?“ ušklíbl se Bodie. „Když mě šéf vyslal na ´netradiční diskuzní fórum o inovativních metodách likvidace protivníků´, nečekal jsem, že tu najdu někoho tak… no…“
„Myslíš atraktivní ženskou?“ ujistila se, když jí Kotilionovy znalosti, ukryté v jejím podvědomí, přeložily dávku neznámých slov do prostšího a přesnějšího „jak jinak a lépe zabíjet“.
„Jo,“ přikývl rezignovaně.
„Zatančíme si?“
„Co… cože?“ vypadlo z něj a připadal si jako dokonalý pitomec. „U nás teď frčí disco, ale to nechceš…“
„Stínový tanec,“ vysvětlila s mírným úsměvem. „Tanec smrti.“

Načež vytáhla dvojici perfektně vyvážených vrhacích nožů. Znovu zíral.

„Určitě by to šlo vymyslet jinak,“ nadhodila Minerva.
„Lépe,“ zdůraznila Galadriel.
„Máme mnoho společného, ale naši společníci, přátelé… nepřátelé… náhodní spojenci… se chovají zcela nevyzpytatelně,“ doplnila Yennefer.
„Ve jménu Pána světla, musíme konat,“ připomněla Melisandra.

K´rul je poslouchal a shovívavě se usmíval. Byly čarodějky, jistě, obdařené věkem delším než běžných smrtelníků. Ve srovnání s ním byly pochopitelně všechny sotva dospělé, to jim však nebránilo hovořit rozvážně… a rozvláčně. Snad to byla jen obava, aby se před ostatními neshodily.

„Mohou se setkat,“ vložil se konečně do debaty. „Mé chodby jsou jim k dispozici.“

Jeho první, nikoli však poslední slova. Slavná slova.

Hermiona se Siriem se vyplížili z místa dohasínající bitvy.
Předtím viděli…
…Tavore, která jednou ranou meče odzbrojila ša´ik a vzala svoji sestru do zajetí…
…Karsu trestajícího všechny, kdo se provinili proti jeho pozoruhodnému kodexu cti…
…Flašku obětavě chránícího svůj oddíl…
…Leomana prchajícího vstříc svému osudu…
…tisíce mrtvých či umírajících na obou stranách…

„Mám dost,“ zhodnotila Hermiona. „Pojďme domů.“
„Říkal jsem ti, že to bude drsný,“ připomněl Sirius, když bezpečně přistáli ve svém časoprostoru. „Mohli jsme se vrátit dřív.“
„Chtěla jsem se ujistit, že aspoň něco dopadlo dobře,“ povzdechla si. „Zbytek je na nich. Snad bude mít tahle historie šťastný konec…“

Zmatek bitvy byl obrovský. Vichr Smršti kvílel, chodby se otvíraly a zavíraly, bohové a ascendenti hráli svoje velké hry na kulisách krvavé řeže. Hermiona se Siriem se krčili za hromadou suti a jemně usměrňovanými kouzly se snažili chránit své přátele.
„To je Karsa,“ vydechla Hermiona a obrátila Siriovu pozornost na obrovitého válečníka.
Ten držel pod krkem Bidithala. Nijak se s ním nepáral, za pár minut už překračoval jeho mrtvolu. Karsa sice za svůj život znásilnil mnoho žen, počínání tohoto úchylného mnicha však bylo moc i na něj. Jednu z těch dívenek si oblíbil, ač nebyl jejím otcem… proto přišel trest.

„Pobočnice je drsná, na šlechtickou dcerku,“ říkali vojáci a den za dnem v tom bylo méně despektu a více obdivu.
„To nejhorší ji ještě čeká…“ utrousila Hermiona ve (snad) vhodný okamžik.
„Proč myslíš?“ zeptal se Flaška. „Těch z Apokalypsy je spousta, ale nemají kloudné velení, rozdrtíme je.“
„Jenže se bude muset postavit sestře,“ řekla a na vykuklený mágův obličej reagovala: „Nevíš, že ša´ik je z rodu Paranů?“

„Mluví o tom všichni, k pobočnici se to musí dostat do dvou dnů,“ hlásil Sirius.
„Snad to bude stačit…“ povzdechla si Hermiona.
„Blázníš? Jasně. Kdyby věděla, kdo ša´ik je, nikdy by ji nezabila…“

Šli po Raraku dlouho. Žádná příjemná procházka…

„Tenhle vítr pohání mocná magie, že jo?“ ujišťoval se Sirius.
„Nejsem mág, ježí se mi vlasy,“ odfrknul Šumař. „Strávil jsem moc času v přítomnosti Rychlýho Bena, musel bych být úplně tupý, abych si nedokázal dát dvě a dvě dohromady.“
„Soutok…“ reagoval Sirius a myslel si, jak zabodoval.
„Sbíhání,“ vmísila se pohotově Hermiona a na udivený Šumařův pohled dodala: „Sis ještě nevšiml, že plácá páté přes deváté?“

Když Šumař odběhl, aby urovnal nějakou další rozmíšku mezi Smíškou a Korykem, Sirius se zatvářil omluvně.

„No jo, četl jsem to jen jednou, nevyznám se v terminologii…“