Malazské knihy padlých (Steven Erikson)

Jeho Rytíř řetězů byl nevypočitatelný a bylo nutné ho ovlivňovat prostřednictvím ostatních loutek. Bidithal byl jako loutka dokonalý. Přesně do puntíku plnil to, co Chromý bůh chtěl. A ten ho k tomu ani nemusel postrkovat. Jeho ztráta z rukou Karsy Orlonga ho zabolela. Jedna loutka srazila druhou. To se prostě stává. Kulata ovládal mnohem příměji, do doby, než byl k ničemu. Stačilo přestřihnout provázky. O Tene Baraltu přišel až příliš rychle, dřív než ho využil. Byl čas si najít nové loutky. A věděl, kde.

Z ohně, kam hodil další hrst omamných bylin, se vyhrnul kouř a vyplnil celý prostor stanu.

„Bylo to nečekané,“ řekla Yennefer.
„Vzrušující,“ doplnila Melisandra.
„Místy velice vznešené,“ zdůraznila Galadriel.
„Bylo to k něčemu?“ zeptala se prakticky Minerva.

Všechny čtyři se ohlédly na K´rula, protože pochopily, že mohou moudře promlouvat, jak dlouho chtějí, ale hlavní slovo tu má on.

„Inu… sám jsem nečekal, jaký mišmaš z toho vznikne,“ připustil, načež neodolal a dodal: „Myši mašírují.“

Potěšilo ho (a zároveň trochu zklamalo – miloval vyvádět lidi z míry), že trpělivě čekaly, až bude pokračovat, nepodivovaly se, co blekotá.

„Nemohli jsme doufat, že každé setkání přinese užitek. Myslím ale, že máme dobrou naději, že některé světy se pohnou správným směrem.“

„Takže mušketýr je něco jako hodně dobrej voják, jo?“ ujišťoval se Křovák.
„Přesně tak!“ přisvědčil d'Artagnan hrdě. „Chci chránit krále a Francii. A hlavně… být víc, než jen nikdo.“
„Chlapče, věř mi, bejt nikdo má svý výhody. Nikdo tě neposílá na smrt. Teda… většinou,“ upřesnil v náhlém záchvatu pravdomluvnosti.
„Radši zemřít jako hrdina, než žít nudný život!“
„Hm… já se snažil držet stranou. Křovák, chápeš? Křoví, skrytý. Stejně jsem obvykle skončil v první linii. Asi že mě bavilo si hrát s práskavkama,“ zašklebí se nostalgicky.
„Nebo proto, že křoví v pravou chvíli vyroste a padne, aby ostatní přežili,“ navrhne d'Artagnan.

„Jsem voják a nesnáším zabíjení. Vysměješ se mi?“ ptá se Šumař.
„Rád bych řek, že seš cvok,“ ucedí Ohař. „Ale nemůžu… To ty prcci. Jejich řev mám pořád vzadu v hlavě. Bolí to víc, než když jsem tehdy v dětství řval já.“
„To věřím,“ pokýval Šumař hlavou. „U nás umírají po tisících. Válka, hladomor a nějaká nová nemoc, co se šíří a napadá hlavně ty nejmladší.“
„Nemyslím, že to je nemoc. To tenhle zavšivenej svět. Viděly pravdu moc brzo. Z toho by zcvoknul každej.“
„Víš, co je strašný? Že se naučí přežít…“
„Jo. Až vyrostou, budou jako my.“
„Nebo horší…“

„Buď svědkem!“ pronese Karsa a významně se mračí.
„A čeho přesně?“ zeptá se Arya s ledovým klidem protkaným mírným pobavením.
„Zničení samých základů světa. Vlastnit lidi je zlé. Zabiju otrokáře, osvobodím otroky.“
„Znala jsem jednu takovou. Začalo to osvobozováním. Páchala dobro dál a dál, až vypálila celé obrovské město a zabila desítky tisíc nevinných…“
„Ženy jsou slabé, snadno podlehnou pokušení,“ utrousil Karsa, ale bylo vidět, že je trochu otřesený.
„Když myslíš…“ usmála se Arya. „No, zajímavý rozhovor, ale čeká na mě loď. Potřebuju ověřit, co je na západ od Západozemí.“

Karsa měl neurčitý pocit, že ho právě porazila malá holka.

„Kruppe to věděl! Věděl, že dnes potká podivína, jehož myšlenky pádí jako tok meandrující řeky.“
„Kruppe? Zvláštní jméno. Já jsem Sam Hawkins, známý stopař, rádce a básník.“
„Poeta... Budeš básnit o pádu císařství? Když Pán tahá a Paní strká, je osud smrtelníků nahnutý.“
„Císařství?“ zamračil se Sam. „Politiku sem netahej! Radši pověz, máš dobrého koně?“
„Koně? Kruppe se vznáší ve stínech. Ale přiznej, slavný stopaři, umíš objevit stopu vedoucí mimo čas a prostor?“
„Jednou se mi zdálo, že sleduju grizzlyho, a když jsem se vzbudil, našel jsem ho,“ odvětil hrdě.
„Kruppe též dokáže dorazit tam, kam nikdy nemířil,“ shrnul spokojeně.

„Kdo jsi?“ zeptal se podezíravě Bug a sjel pohledem strakatě oblečeného rozesmátého chlapíka.
„Snad blázen jsem, já zpívám rád a lesem kráčím dál a dál. Svět se hroutí a mlha se válí, však Tom pěje dál a na zlo kálí.“
„Tehole, odpouštím ti vše, co jsem kdy řekl o tvé nepříčetnosti,“ řekl Bug, zdánlivě bez kontextu.
„Příteli, zpívej, pak smutek je pryč…“
„Přes hlavu praští tě tyč!“ dopověděl důrazně Bug.
„Velké problémy?“ zvážněl Tom Bambadil.
„Obrovské,“ povzdechl si starší bůh moří, toho času vystupující coby sluha.

Žertovným básnickým vložkám se sice nevyhnuli, nicméně nakonec bylo toto setkání užitečnější, než doufal.

„Zíráš,“ upozornila Apsalar a nedbale pohodila hlavou.
„Divíš se?“ ušklíbl se Bodie. „Když mě šéf vyslal na ´netradiční diskuzní fórum o inovativních metodách likvidace protivníků´, nečekal jsem, že tu najdu někoho tak… no…“
„Myslíš atraktivní ženskou?“ ujistila se, když jí Kotilionovy znalosti, ukryté v jejím podvědomí, přeložily dávku neznámých slov do prostšího a přesnějšího „jak jinak a lépe zabíjet“.
„Jo,“ přikývl rezignovaně.
„Zatančíme si?“
„Co… cože?“ vypadlo z něj a připadal si jako dokonalý pitomec. „U nás teď frčí disco, ale to nechceš…“
„Stínový tanec,“ vysvětlila s mírným úsměvem. „Tanec smrti.“

Načež vytáhla dvojici perfektně vyvážených vrhacích nožů. Znovu zíral.

„Určitě by to šlo vymyslet jinak,“ nadhodila Minerva.
„Lépe,“ zdůraznila Galadriel.
„Máme mnoho společného, ale naši společníci, přátelé… nepřátelé… náhodní spojenci… se chovají zcela nevyzpytatelně,“ doplnila Yennefer.
„Ve jménu Pána světla, musíme konat,“ připomněla Melisandra.

K´rul je poslouchal a shovívavě se usmíval. Byly čarodějky, jistě, obdařené věkem delším než běžných smrtelníků. Ve srovnání s ním byly pochopitelně všechny sotva dospělé, to jim však nebránilo hovořit rozvážně… a rozvláčně. Snad to byla jen obava, aby se před ostatními neshodily.

„Mohou se setkat,“ vložil se konečně do debaty. „Mé chodby jsou jim k dispozici.“

Jeho první, nikoli však poslední slova. Slavná slova.

Hermiona se Siriem se vyplížili z místa dohasínající bitvy.
Předtím viděli…
…Tavore, která jednou ranou meče odzbrojila ša´ik a vzala svoji sestru do zajetí…
…Karsu trestajícího všechny, kdo se provinili proti jeho pozoruhodnému kodexu cti…
…Flašku obětavě chránícího svůj oddíl…
…Leomana prchajícího vstříc svému osudu…
…tisíce mrtvých či umírajících na obou stranách…

„Mám dost,“ zhodnotila Hermiona. „Pojďme domů.“
„Říkal jsem ti, že to bude drsný,“ připomněl Sirius, když bezpečně přistáli ve svém časoprostoru. „Mohli jsme se vrátit dřív.“
„Chtěla jsem se ujistit, že aspoň něco dopadlo dobře,“ povzdechla si. „Zbytek je na nich. Snad bude mít tahle historie šťastný konec…“