DMD č. 30. pro 30. 4. 2016. Téma: A teď spát

Rozježená, s temnými kruhy pod očima, značně neurotického vzhledu, hlavu položenou na štosu papírů... usnula. Začal pípat budík.
Zaklela. Třesoucí se rukou si nalila kafe. Další.
Pomalu ho vypila. Podívala se na čas.
Jedenáct! Kde zase vězí?!
Došla k zrcadlu. Trochu si upravila vlasy. Rty přetřela leskem. Tak. Nevypadala úplně ideálně, ale co by chtěli.
Chvíli po jedenácté konečně vlna opozdilců zapnula počítače.
S povzdechem se rozletěla. Pusa sem, líbnutí tady (tomuhle to stačí, ten snad jako malá duše spadl do kádinky s talentem), francouzák tadyhlenc.
S úderem dvanácté Múza DMD spokojeně odhodila křídla a šla se po měsíci prospat.

Londrin toužil po jediném: pořádně se vyspat.
Manželka byla po porodu dosud slabá, ostatně nebylo divu: rodila skoro dva dny, navíc byl druhorozenému Darbudovi teprve rok a prvorozenému Londrinu-Joramovi dva a čtvrt. Novorozenec byl naštěstí hodný, většinou spal a krmit ho žena zvládla. Zato ti starší dva! Londrin-Joram plakal a volal, že chce maminku, případně babičku (ke vší smůle zrovna teď obě neteře onemocněly a matka se starala o ně), mladší Darbud jen plakal. Oba se budili nejméně osmkrát za noc.
Trvalo to už týden.
Londrin vzpomínal na všechny ty dlouhé strážní služby na Starmelu.
Proti tomuhle to nebylo nic…

Principál byl toho dne jako v jiříkově vidění.
Že řadu diváků přivezli na lehátkách, to ještě zvládnul. Koneckonců byli přece v sanatoriu. Jenomže...
Hráli výňatky z klasických děl. Na pódiu diva s gustem casnovala Esmeraldu za drdol, předstírajíc, že je Kateřinou. Bianka ječela nehranou bolestí. A do toho jeden pacient za druhým zvolna se spokojeným výrazem usínal.
Principál se v zákulisí obrátil na ředitele sanatoria: "Co se tu proboha děje? V této části představení mi ještě nikdo nikdy neusnul!"
"Nedivte se jim. Polovina z nich měla matky semetriky, druhá polovina vyrůstala v houfu sester. Oni v klidu prostě nedokážou zabrat!"

"Na hradě jsou ženy!!!" volala stráž u brány.
Za chvilku už tak volal každý chlap na císařově hradu s úsměvem na tváři. Na Karlštejně byly opravdu ženy a hrad ožil novým veselím.
Z ochozu paláce na to hleděl císař Karel se svoji ženou, Eliškou Pomořanskou a oba se spokojeně usmívali.
"To byla noc, že drahý?" prohodila Eliška.
"To ano." usmál se Karel. "A teď, když je vše hotové, pojďme už spát drahá."
"Souhlasím. Ale nejprve bych se ráda zastavila s Vámi ve Vaší ložnici." mrkla císařovna na císaře.
A devět měsíců poté se narodil malý chlapeček, který dostal jméno Zikmund.

Jako malej běhal každej večer za tatínkem.
„Tatínku, svítí hvězdy! Poletíme?”
Tatínek ho vzal a cestovali Vesmírem.
Dokud nebyl čas spát.
On ale nikdy nemohl usnout
a vykradl se k oknu,
kde pozoroval hvězdy.
Přál si je poznat.
Teď šel za tatínkem po dlouhý době.
Sedl si do trávy,
když zapadalo slunce
a čekal na hvězdy.
Díval se na starej hrob,
u kterýho dlouho nikdo nebyl,
protože ten nikdo byl jen on sám.
Plakal.
Lehl si do trávy a díval se na hvězdy.
Vlastně jen na tu jednu.
Zavřel oči s myšlenkou:
Světe, nech mě spát.
„Tatínku, svítí hvězdy! Poletíme?”

Sedá k počítači. Nejsem na to moc stará...? Nesmysl!
Píše. 106! Maže. 92. Píše. Maže. Prsty přebíhají po klávesnici. Mnoho pohybu pro nic...
Stíny tančí po stěně. Jakoby měla svázané ruce. Náhle... Záblesk? Chce to vzdát. Nejsem přece žádná květinka! Oděla nervy do oceli a... píše.
Přes monitor přeběhl korýš, zanechal za sebou stopu.
Já nebudu tak levná kořist, kdepak! Píše.
Únava se dostavila. Balancuje nad propastí... Měla by něco sníst. Ham.
Fascinovaně sedá zpět. Vítej znovu v kleci!
Dnes to praskne...
Bude se jí stýskat. Rumová slza stéká po tváři.
Prvního května.
Co teď...?
Teď se jde konečně spát.

Spánek je přežitek!
Vždyť já vím…
Dokonce jsi to letos napsala jako svoje oblíbené heslo, ty hvězdo…
Říkám, že vím!
Já mám svůj příběh hezky ukončený, jak jsem plánovala.
No a? Já jsem ukončený příběh psát nechtěla. Tak se nevytahuj.
Jenom že já už mám splněno a ty tady usínáš nad posledním tématem…
Protože ti trvalo nemožně dlouho, než jsi byla spokojená s tím svým slavným závěrem.
Však je taky super, dokonale hlubokomyslný.
Jojo, jen se pochval, nikdo jiný to za tebe neudělá…
Pustit si do hlavy svoji slavnou druhou identitu trpící roztahovačnými sklony, to byl skutečně nápad k nezaplacení…

Některá zvířata mají zimní spánek a čistokrevný drabblista má spánek dokonce jedenáctiměsíční. Duben uběhl jako voda. Již čtvrtý takový měsíc je za mnou.
Opět přibyla další dobrodružství hrdinů mých fandomů, na posouzení čtenářů nechám, zda se změnili k lepšímu či ne. Občas se dostalo i na fandomy obecné. Letos v dubnu nezemřela žádná významná osobnost, na rozdíl od předcházejících dvou ročníků, takže náměty tohoto typu se nevyskytovaly.
Zbývá tedy napsat posledních pár slov. Nevím, co hlubokomyslného lze ještě sdělit. Každodenní tvoření literárních dílek je náročné, avšak duševně mne povznáší.
A teď už se jdu oddávat dalšímu mezisezónnímu spánku. Nebo ne?

“Steve?”
“Krucinál, Bruci, můžeš aspoň chvíli mlčet? Chci se vyspat,” řekl Steve a nahmatal potmě polštář. Pro případ, že by ho chtěl po Bruceovi hodit.
“Já právě taky, nemůžu prosím k tobě?”
“Co se děje?” Zeptal se Steve starostlivě.
“Nic, akorát tam Nicko dělá hrozný bordel.”
“Jsi si jistý, že se tu vyspíš líp?” Bruce souhlasně pokýval hlavou, “Tak fajn,” posunul se Steve víc ke kraji a nechal druhý polštář na místě.
“Děkuju,” zašeptal Bruce.
“Spi už,” přehodil přes něj Steve deku, “Dobrou,” dodal ještě.
“Dobrou noc,” odpověděl Bruce a políbil ho za odměnu na tvář. Steve se konečně usmál.

„Mám zavolat sanitku?“
„Ne, postřelení by nahlásili policii.“
„Takže co?“
„Takže mi podej pinzetu, jehlu a niť. A zelenou. Ach bože, nic jiného tu nemají? Tak zelenou.“
„Už jsem to párkrát dělal. Sáro, ty hlídej venku. To je ale patok.“
Obrovská postava nelidské vizáže rozrazila dveře. Jack nepřemýšlel. Vychlístnul netvorovi do obličeje obsah svojí sklenice.
„Padáme!“
Laciný motel za městem se osvědčil jako klidný úkryt pro potřebné zdravotnické úkony.
Jack se spokojeným zafuněním dokončil poslední steh.
A teď spát, přitulil se k Sáře. Sára se protáhla: „To byl zase den.“
„Mohlo být hůř,“ zamručel Jack.
„Aspoň jsem nemusel pít zelenou.“