Dobrá znamení

Démoni postávali a posedávali (neschopní v pekle zaujmout pohodlnou polohu) kolem zrnité, černobílé obrazovky patnáctikilové televize na stolku s vachrlatými kolečky.
„Vypadá hrozně,“ zaznělo z davu zamilovaným tónem. (Stále ještě archanděl) Michael, rozohněná, dštící (stále ještě metaforickou) síru a s lehce doutnajícími křídly už měla fanouška.
„Neměli bysme jí pomoct?“
„Pomoct?!“ zhnuseně zopakovala Belzebub, spodní pekelná šéf.
„Padnout rychlejc,“ dovysvětlil urychleně Hastur, který o celé záležitosti věděl víc, než tvrdil.
„Času dost,“ mávla rukou Belzebub. „Aspoň do dalšího DMD.“
„Co?“
„Co?“
„Řekla jsi DMD...“
„A šlus!“ zařvala Dagon a skopla televizi ze stolku. „Další Míša zítra!“

Hospodin svá stvoření sleduje pozorně. Hra je dlouhá, ale Ona má času, kolik si může přát.

Figurky, všechny v Jejím obrazu a přece každá jiná, stojí na dvou hracích deskách, jedné dole, jedné nahoře, nebo někde mezi nimi – tam je sledování hry obzvláště obtížné.

Začne to těmi dvěma – odporujícím nepochybujícím a neodporujícím pochybujícím. Nejdřív figury na opačných stranách, teď propojené nepřekonatelným poutem a docela vedle herního pole.

A teď dva další, zcela opační, každý na vrcholu (a na dně) svého pole, přesto spoluhráči. Jedna figura vypadává, její druhá klesá mezi desky. Potácí se uprostřed, dusí se v cárech přetrženého pouta.

Situace se dynamicky vyvíjela v povážlivě sestupné tendenci. Uriel učinila rozhodnutí. Ohlásila se u Gabriela.
„Gabrieli,“ kývla na pozdrav. Stručnost nade vše. „Michael není v nebi.“
Překvapeně se zamračil. „Je pravda, že už jsem ji dlouho neviděl. A kde je?“
„Na Zemi.“ Při pomyšlení na další větu, již bude třeba vyslovit, polkla. „Spaluje budovy věnované lidským náboženstvím.“
„Našla si koníčka, to je toho,“ zaksichtil se archanděl a hodlal celou záležitost shodit z metaforického stolu. Co je mu do nějakých lidských budov?
„Ona to ale dělá ve vzteku.“
„Ve... Myslíš, že by mohla...“ Nevyslovitelné naznačil pohledem k podlaze.
Uriel nerada přikývla.

"Angel, what the hell are you doing?"
Aziraphale gave him a reproving look.
"As you can see," he said, "I'm spinning a golden thread."
"I didn't know Rumpelstiltskin was an angel," Crowley scoffed.
"I always wanted to learn," Aziraphale admitted. "And now, I have some time to do so."
"Well, at least we can sell it," Crowley shrugged. "Let me see."
Aziraphale couldn't stop him in time. Crowley quickly dropped the thread when a strong electric shock went through his body.
"I'm sorry, I-"
"It's not actually so bad," Crowley interrupted him. "You should bring it later to the bedroom."

Crowley měl diskotéky rád.

Samozřejmě ho tam táhl profesní zájem a hříšná atmosféra. O hudbu a zábavu mu vůbec nešlo.

Jenže jste-li sexy jako samotné peklo a drsný tak, že nosíte sluneční brýle i v podzemním klubu, nesmíte se divit, že vzbudíte zájem. Minimálně si někdo řekne o číslo.

Někdy stačilo načmárat na ruku tři šestky a dotyčná osoba se klidila. Jindy si musel ještě sundat ty brýle a předvést své hadí oči.

Rozvoj barevných kontaktních čoček a temnějších subkultur ho mírně zaskočil. Z jedné metalové párty utekl jen tak tak.

Jeho novou ochranou se stal snubní prsten od Azirafala.

"Už mám po krk těch jejich antibiotik, vakcín a pokrokové medicíny! Je to děsná otrava," brblal Mor nad prťavým šálkem nechutně drahého espressa.
"Říkám ti to pořád, musíš jít s dobou. A nebát se udělat z toho byznys. Podívej, jak mě to sype," poučoval bělovlasý elegán Znečištění a odložil prázdný šálek plný usazenin.
"Mě štvou akorát tyhleti... ekologičtí aktivisti a zelená energie. Hnus! Ale stačilo postrašit je nemocí a jak rádi se zase obalují plastem a hromadí odpad," pokračoval.
"Možná potřebuješ kurz moderního podnikání. A já bych to mohl učit, to by vynášelo," blaženě fantazíroval Znečištění.
"Hmm," přikyvoval otráveně Mor.

"You're staring." Aziraphale's mouth was hanging open, which in a lesser man would be unappealing. Aziraphale, however, was neither lesser nor man. The angel had been gazing longingly through the window of the small patisserie for what felt like hours but was probably just minutes. Crowley lost track of time, watching him... enjoy things.

"Was I?" Aziraphale's eyes widened, that shade of blue Crowley had never seen anywhere else in Creation. "Sorry, I just haven't seen pastries like that since Paris in the 1800s."

"You're pathetic," Crowley snarled, licking his lips absent-mindedly.

"Well," Aziraphale bristled, "they're delicious."

Yes. He was.

It was a charming little bar, despite the rather loud music. In fairness, Aziraphale had heard a lot worse. And everyone was so friendly! He was beaming by the time he made it over to Crowley... who was hissing.

"Is something the matter?"

"I told you," Crowley spat, "to blend in."

"Yes! How do you like my outfit?"

"You are wearing," Crowley said, "a 17th century doublet, a pair of knee-high platform boots, a kilt, and a frilly shirt."

"Yes. You said 'be fashionable.'"

"Fashion changes, angel. Pick a decade. Pick a century!"

"Well." Aziraphale bristled. "You should have specified."

"Is this better?" Aziraphale asked. The soldier just looked at him, utterly shocked. His leg, he was shot in just moments earlier, was now fully healed. Aziraphale was casually playing with the retrieved bullet.
"That's a miracle!" the soldier exclaimed while touching his leg carefully as if the bullet could come back in at any moment.
And then there was a flash of light and a deafening sound.
"Crowley," he whispered when he realized the demon was standing just where the bomb exploded.
He moved quickly, ignoring others, who were wounded. Now, he was praying for a miracle.
"Hello, Angel."

The first thing he can remember - before he was a he, before he was anything - was that light. Not The All; She was what was and is and always had been. This light was significant in its difference. Its joy.

Crowley, before he was Crowley; before there was such a thing as a name, loved that light. Even before there was such a thing as love.

And yet...

And yet, it came only in brief flashes. There for Crowley to savor when he could, like a plant in the sun.

Aziraphale blinked. "Why are you staring at me?"

"No reason."