Dobrá znamení

„Adam je vzhůru! Co se stalo? Jak se cítíš?“ překřikovali se navzájem.
„Docela to jde,“ posadil se v posteli: „A stala se mi smůla. Byl jsem ve špatnou chvíli na špatném místě a tučňák Johnson to využil.“
„No tak, vyprávěj!“ pobídla ho Pepřenka netrpělivě.
„Není moc co. Byl jsem se projet na kole a johnsoňáci si na mě počkali u ohybu. Hodili mi klacek do výpletu, abych se vysekal a pak se do mě pustili. Kdyby kolem nešla Anatéma, byl by se mnou amen,“ dramaticky zadeklamoval: „A dál to už znáte.“
Spiklenecky mrkl na kamarády: „Vyhrožovala jim jako pravá čarodějnice.“

Mluvil/a.
Ke všem a každému zvlášť.
Žádný důrazný, nadpozemský hlas burácející z Nebes.
Naopak.
Nenápadně, tiše šveholil v hlavě Jejího syna i syna Nepřítele, každičkého anděla, démona, člověka a živého tvora. Jistě i v té tvé, milý čtenáři, takže netřeba zacházet do detailů.
A možná tomu hlasu můžeme říkat jakkoli, co takhle svědomí?
Ješua převzal od Crowleyho chromovanou startovací Kliku.
Očima vyhledal Adama.
Kývli na sebe.
Pak - jako na pokyn -, k němu přistoupil Warlock a uchopil druhou rukojeť nástroje.
O okamžik a jedno drásavé prasknutí později byla Klika vejpůl.
A její část držel v ruce Adam na druhé straně zeměkoule.

Historie je pro Crowleyho všechno i nic. Historie jsou kulisy, lepší i horší staletí. Historie jsou lidské osudy, které většinou nestojí za zapamatování. Ale historie jsou taky přesně odměřené intervaly, než na sebe zase náhodou narazí s Azirafalem, a čekání mezi nimi.
Pak přijde apokalypsa a najednou se vídají pořád. Crowley je rád. Crowley se bojí. Nechce, aby svět skončil. A taky ho děsí, že by už nebyly žádné lavičky v parku, žádné večeře, žádná Alfa Centauri.
Pak Azirafal odmítne odejít.
Pak se omluví.
Pak odejde.
A Crowley pochopí, že netrpělivě počítat roky byla hloupost.
Historie?
Zbytky smyslu?
Proč vlastně?

Na okraji Nebes, na nízké zídce, seděli andělé. Jeden oficiální, druhý spíše naturalizovaný na Zemi. Třetí padlý, leč s výjimkou, co se ďábelských alergií týče a čtvrtý, co nepadl, spíše se vycházkovým tempem snesl k zemi.
Odpoledne trávili různě. Například Uriáš udivoval a děsil Crowleyho tím, že si na ruku lil svěcenou vodu. Petronel zase poněkud závistivě otlapkával Azirafalova křídla...
Teď se dostali do vážné debaty, která by vyděsila nejednoho teologa a kněze.
"Takže... tys jim dal jabko," ujasňoval si to Uriáš.
"No... ono tak nějak spadlo."
"A ty oheň," dával dohromady fakta Petronel.
"Jo. Potom..."
"Potom už to známe."

Probral se ve sluncem zalitém pokoji. Záclony povlávaly ve slabém vánku. Za oknem bzučel hmyz a švitořili ptáčkové. Adama obklopovaly nadýchané bělostné polštáře a peřiny. Noční stolek zdobila bělostná krajková dečka a na ní stála křišťálová váza s kyticí lučního kvítí.
Jsem snad v nebi? podivil se.
Po chvíli začal rozeznávat i jiné zvuky. Slunce zastřel mrak a pokoj najednou vypadal úplně normálně.
Anatéma, vzpomněl si.
„… a ta nová holka říkala, že Johnson je určitě bastard. Prý vypadá jako by tomu řezníkovi z oka vypadl.“ vyprávěl Brian vzrušeným hlasem.
„Briane,“ zaskřípal Adam. Odkašlal si a pokračoval: „kráčíš po tenkém ledě.“

"Grow better!" shouted Crowley, disturbing Aziraphale from reading.
Aziraphale felt bad for those plant babies. They were so scared and sad.
Crowley walked past Aziraphale, holding a leaf in his hand. Aziraphale didn't want to know what happened to the rest of that plant. He waited for a few minutes before sneaking into the plant room.
Maybe it wasn't too late, yet.
Aziraphale went into the room of no plant return. He stopped in the doorway, eyes widened in shock.
The room was full of plants. All of them were still alive and thriving. Aziraphale smiled.
"Oh, Crowley," he whispered.

"...pak se moji rodiče rozvedli a zůstala jsem s mamkou.
Mamka si našla nového přítele a táta novou přítelkyni. Tu teda nesnáším, ale jezdím k nim, protože mi táta dává slušné kapesné a mají bazén.
No a co ty? Nejsi taky z rozvedené rodiny? Viděla jsem tvého tátu a nejsi mu ani trochu podobný. Není to teda nevlastní táta?"

"Ne, není," zamumlal Adam Young a povzdechl si.
Byla sice hezká, ale příšerně vlezlá.
A jak vysvětlíte, že je vaším biologickým otcem samotný Satan?

Asi bude opravdu muset pozvat na rande radši Pepřenku, ta už o něm stejně dávno všechno ví.

V rychlém sledu se odehrálo několik věcí.
Michael uchopila Kliku Stvoření. Vyzvala Shax ke spolupráci. Svitek s ozubenými koly, text s pokyny - příběh starý jako svět sám.
Zatočily.
Azirafalova ruka našla Crowleyho zápěstí. Démon se usmál.
Nic nenastalo.
Ve stejný okamžik se mezi ostrovní skupinou zjevil Warlock Dowling, shánějící se po své chůvě.
Adam z displeje ho přivítal slovy: „Nazdar, brácho!“ Warlock neprotestoval.
Pak Crowley ukázal, že nejen andělé vládnou umění eskamotérství, když zdánlivě odnikud vytáhl druhý nástroj, o němž by každý fanoušek staré techniky skálopevně prohlásil, že sloužíval k natočení archaického motoru.
Prapůvodní nebeský otec - totiž matka -, se nadechl/a…

Crowley se pohodlněji rozvalil na gauči: „Ale neříkej. Tak proč mám pocit, že ti září oči, ha?“
„To je jen odraz plamenů z krbu,“ odtušil Azirafal.
„Na plameny jsem expert,“ ušklíbl se démon.
Anděl si okázale pozorně začal zkoumat manikúru.
„Když už zmiňuješ divadlo,“ změnil Crowley téma: „Mohl bych si vybrat službičku a sehnat nám lístky do lóže na The Book of Mormon.“
Azirafal se zakuckal.
„Objednám nám šampaňské,“ pokračoval Crowley.
„Châteauneuf-du-Pape tam nejspíš neseženou,“ zapochyboval Azirafal.
„Nejspíš to bude Grand Cru,“ zamyslel se démon.
„To by šlo.“
„Proč vlastně řešíme pití, když ještě nemáme termín?“
„Priority,“ pokrčil Azirafal rameny.

V dálce se zahřmělo.
Smartphone v rukou Spasitele přesto poslušně přijal příchozí videohovor.
Objevila se známá tvář Adama Younga, o pár let starší, než si ji Crowley s Azirafalem pamatovali.
„Houstone, máme tu problém,“ pronesl s klidem šestnáctiletý Antikrist ke svému zpola jmenovci.
„Neměj starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti…“
„Myslím, že je tu dneska.“
Kamera se lehce posunula a odhalila tak hosty Jasmínového loubí.
„Samozřejmě,“ sykla Shax. Michael přisvědčila souhlasným pokývnutím.
„Nevím, co s námi hraješ za hru, Vševládče. Avšak s plným vědomím významu této chvíle…“
Archanděl pozvedl pouzdro na klarinet a vytáhl předmět povědomého tvaru.