Na Cimburku

"Maminko, nenechávej mě tam," prosí už poněkolikáté malý Vašík.
Matka hlasem plným slz odpovídá: "Neboj se, Vašíčku, budeš se učit, číst, psát, latinsky..."
Přicházejí k nevelkému domu poblíž kostela.
"Mnich Silvestr chlapce bije," skoro pláče Vašík.
"Vašíčku, otec... otec biskup rozhodl, nesmíme odporovat."
Matka ví, že musí poslechnout. Kam by šla, neprovdaná služka, znovu těhotná. Nedokázala se vzepřít biskupovi tehdy, nedokáže ani teď.
Vcházejí do velké světnice. U stolu sedí zamračený muž a tři chlapci stejného stáří jako Vašík. Na stole leží velký svazek vrbových prutů.
"Vedeš ho konečně?" říká stroze mnich. "Bernarde, tak se teď jmenuješ, začneme:
Dominus vobiscum..."

Paní Alžběta s úsměvem pozoruje svého syna. Jiřík opatrně drží novorozeného synáčka. Není to poprvé, co vidí takhle malé dítě, bratr Adam, třebaže mladší, má už děti dvě a Jiřík je pozorný strýček. Jenže tento malý mužíček je tělem jeho těla, jeho prvorozený. Představuje si, jak se batolátko bude měnit ve zvídavého chlapce a obratného mladíka. Hledí na spící Svatavu, její bledou a zároveň šťastnou tvář.
Modlí se. Děkuje Bohu, že jeho milovanou manželku provedl uplynulým dnem, prosí za její brzké zotavení. Svěřuje chlapečka Božímu vedení a slibuje, že jej vychová ve zralého muže, moudrého hospodáře a věrného Božího následovníka.

"Maminko, nenechávej mě tam," prosí už poněkolikáté malý Vašík.
Matka hlasem plným slz odpovídá: "Neboj se, Vašíčku, budeš se učit, číst, psát, latinsky..."
Přicházejí k nevelkému domu poblíž kostela.
"Mnich Silvestr chlapce bije," skoro pláče Vašík.
"Vašíčku, otec... otec biskup rozhodl, nesmíme odporovat."
Matka ví, že musí poslechnout. Kam by šla, neprovdaná služka, znovu těhotná. Nedokázala se vzepřít biskupovi tehdy, nedokáže ani teď.
Vcházejí do velké světnice. U stolu sedí zamračený muž a tři chlapci stejného stáří jako Vašík. Na stole leží velký svazek vrbových prutů.
"Vedeš ho konečně?" říká stroze mnich. "Bernarde, tak se teď jmenuješ, začneme:
Dominus vobiscum..."

Zítra zase vyjedou. Vozy jsou opravené, koně nově okovaní, zboží na vozech srovnané. Hynek je spokojený. Ví, že by jej hospodář pochválil, i kdyby našel nějaké nedostatky, ale čest, ke které jej kupec Szymon vychoval, velí mít všechno v pořádku.
Už se těší domů. Na bratry i sestry, babičku Jadwigu. Je vděčný, že jej Szymon s manželkou přijali a nedělali rozdíl mezi ním a vlastními dětmi.
Hynek se usmívá při vzpomínce na chůvu Danutu. Až jej uvidí, zas spustí stavidla slz. Před odjezdem mu dávala nespočet příkazů a varování, ani jim pro neustálé vzlykání nerozuměl. Chůva pláče smutkem i radostí.

Bořivojova sestra Hana sedí v malém sadu a odpočívá. Takovou chvilku si dopřává jen zřídka, má celé dny co dělat. Kde jsou roky, kdy se jen zatočila...?
Pláče při vzpomínce na svou nejmladší dceru, kterou manžel vyhnal, aby se mohl oženit s bohatou vdovou ze sousedního města. Dal jí na vybranou: buď v tichosti odejde i s dětmi, nebo ji čeká pranýř jako nevěrnou manželku. Krátce po Hanině příchodu k Bořivojovi přišla tedy i Alena s oběma dětmi, zlomená a ponížená. Stále častěji jen seděla a hleděla doprázdna. Do roka se utrápila a Haně zůstala desetiletá Apolenka a tříletý Pavlík.

Jan Cimburský se zlobí. Na svou... musí si přiznat, na svou marnivost. Zvědavý, co zamýšlí pán kunštátský, přijal pozvání na jeho hrad. Ovšem ne, aby s ohledem na svůj věk přijel vozem. Kdeže, on musel na koni. Kdyby aspoň s toho koně důstojně sesedl. Kdepak, on musel seskočit, chtěje se ukázat jako jarý muž v plné síle. Popotahuje se za vousy. Může být rád, že jen zakolísal, ale nespadl. Jenže do rána byl kotník dvojnásobný, oteklý a Jan své boty neobuje.
Kožušický Jiřík, ženich Svatavy, ochotně nabídl své škorně, sice širší, ale delší. Špatně se v nich chodí, moc špatně.

Nastal večer po dnu třístém dvacátém. Šahrazád příběh o hlupci a mudrci dopověděla, jejž minulé noci započala. Král hlasu jejímu s libostí naslouchal a po dalším vyprávění zatoužil.

V zemi daleké, kde sníh dlouhé měsíce leží, žil chlapec, Vítkem jmenovaný, co robě nalezený, v hradu pána kraje toho vychovaný. Chlapec rostl v mladíka šikovného, ke každé práci se účinlivě měl.
Jasného rána zimního s dalšími muži do lesa odešel, dřeva dostatek na zhotovení truhlice dubové, schovance pána určené, obstarat. Ke kmeni dubovému přišli...

I přerušilo ráno vyprávění, k němuž svolení jí bylo dáno, a Šahrazád v komnatu svou se odebrala.

Starý kněz Bořivoj ztěžka usedl na lavici a hleděl na dopis od kaplana Bernarda. Chvíli si prohlížel pečeť, zlomil ji a rozložil hustě popsaný list. Jednotlivá písmenka se mu slila do nepravidelně vlnité čáry. Protřel si oči, ale marně.
"Vždyť ví, že drobné písmo nepřečtu," zamračil se. "Hano, pošli mi sem Pavla," zavolal na sestru. "Ještěže jsem ho naučil číst, i přes Bernardovy námitky, že znalost čtení přísluší jen duchovnímu stavu."
Pavel zvolna četl latinsky psaný dopis plný příkazů a výhrůžek. Poočku sledoval zamračeného strýce.
"Ten zas toho ví," bručel stařec.
Složil dopis a rozhodl se konečně vyhledat hrnčíře Metoděje.

Jiří spěšně vešel do domu. Dnes se tedy stane poprvé otcem. V síni seděla nasupená Dorotka.
"Už?" kývl hlavou ke dveřím.
"Ne!" odsekla Dorotka. "A mne vyhodily."
"Jen nech být," pohlédl významně na Dorotčin široký pas, "brzy si toho užiješ dosyta. Je jich tam dost, i pro chůvu Máří jsem poslal."
Jiří se posadil vedle Dorotky a beze slova čekali.
Skoro za tmy vyšla Jiřího matka se zavinutým děťátkem a podala je Jiřímu.
"Tady máš synáčka," usmála se unaveně. "Svatava tě čeká."
Mladá matka se usmívala: "Ve snu mě maminka zlehoučka pohladila, jako když motýlek usedne, a požehnala našemu děťátku."