Na Cimburku

Cimburk se pomalu probouzí do nového rána. Jen Svatava není ještě oblečená a nespěchá do kuchyně jako jindy. Klečí u lůžka a modlí se, dnes déle než obvykle. Strýc Jan svou schovanku naučil odevzdat každý den Božímu vedení a dnes je bude obzvlášť potřebovat. Nakonec se s povzdechem postaví k oknu a hledí ven.
Ze zamyšlení dívku vyrušily známé zvuky. Usmála se a rychle vklouzla pod přikrývky. Přivírá oči a hledí ke dveřím. Do komůrky tiše jako myška vchází Máří.
„Děvenko moje, dnes je to naposled, co jsi tu spala jako svobodná dívka,“ utírá slzy stará chůva. „Vstávej, je čas.“

„Jeníčku,“ vkrádá se do snu tichý hlas, „Jakoubek přišel...“
Šepot staré chůvy přehlušil hřmotný krok statného padesátníka.
„Jane, což sám nevidíš? Opravdu tě nenapadá, kdo stojí za útoky proti Jiřímu?“ horlí Jakub. „Ti ze Zástřizl se nezmohou na víc než číhat v záloze a přepadnout zezadu. Plnou hubu silných řečí, ale přímého chlapského boje se strachují. Za útoky stojí náš ujec!“
Jan Cimburský protírá oči: „Jakube, já tomu pořád nemohu věřit. Vždyť Vladan je bratr naší matky...“
„Bratr, ale nevlastní. Vzpomeň, jak macecha matku trýznila. A co ten jankovitý kůň od Vladana? Málem jsi hlavu srazil!“
Jan stále nemůže uvěřit...

„Vítku, Matěji! Rychle... musíte zavřít bránu!“ hartusí Ctibor, a co mu jeho kratší noha stačí, spěchá naproti vozu přijíždějícímu k hradu. V ruce pevně svírá sukovici.
„Panno Svatavo,“ výhružný výraz čeledínovy tváře střídá trojzubý úsměv, když poznává osobu držící otěže, „vlastně paní Svatavo,“ rychle se opravuje při pohledu na vyklenuté bříško mladé ženy. „Kde máš pana Jiřího?“
Vyčerpaná žena se obrací do vozu, vedle nějž už stojí pohotový Vítek a bere z její náruče malého klučíka. Svatava k sobě tiskne menší děťátko a tiše šeptá:
„Útočiště s dětmi hledáme... dvakrát nám dům přepadli... Jiří... s čeledí... nový útok čekají... pomozte...

Vítek se vynořil zpod hladiny malé tůňky, kam jej zvolna potopila překvapivě pevná ruka bratra Metoděje. Užuž otvírá ústa, aby jásavě vykřikl, jako když se koupe, ale zavčas si uvědomil, komu se dnes zaslíbil. Místo obvyklého dovádění podal ruku bratru Metodějovi, aby starci pomohl vystoupit na břeh.
Pan Jan z Cimburka uznale přikývl. „Přece jen měl pravdu Metoděj,“ pomyslel si. „Skutečně dozrál natolik, aby mohl přijmout křest. Je opatrný,“ usmál se při vzpomínce, jak obratně Vítek odpovídal minulou neděli na všetečné otázky zástřizlského kaplana.
„Je tak jiný, než byl můj Jindřich,“ potajmu setře slzu. „Jestlipak si vzpomene... a žije vůbec?“

„Přišel,“ sklonil hlavu bratr Metoděj. V podvečerním šeru usedl u malé tůňky a vzpomínal. Znovu viděl košík, se kterým chůva pánů na Cimburku chodívala do lesa a ze kterého se onoho večera před třinácti lety ozýval nespokojený pláč děťátka zabaleného do chůviny spodničky, vyrostlého v chlapce dychtivého po hrdinských historkách, silného, obratného a zároveň citlivého, oddaného panu Janovi, učenlivého, vytrvalého.
„Vítku,“ pokynul chlapci. „Trváš na svém rozhodnutí? Pamatuj, že je nemůžeš vzít zpět.“
Přikývl.
Stařec i chlapec zvolna sestoupili do tůňky.
„Tímto křtem se stáváš novým stvořením a následovníkem Ježíše Krista. Přijímáš? Slibuješ být věrným služebníkem?“
„S pomocí Boží slibuji.“