Na Cimburku

Jan usedl mezi bratra Jakuba a kožušického Jiříka. Naproti seděl muž v tmavém kabátci a nohavicích. Jeho objemný břich a zarudlá tvář s baňatým nosem naznačovaly, že si rád popřeje dobré krmě a moku. Vítek poočku sledoval, jak mu zvolna klesá hlava a jak střídavě vtahuje a špulí rty. Najednou muž vykřikl: „Za ním!“ a polekaně se rozhlédl. Když se nic nedělo, začal zase klimbat. Po chvíli se ozvalo: „Háto, co je s tím zajícem!“ To už se ostatní pánové začali smát. A pak začal: „To se nedá pít… Jelen… Poženu tě na soud…“ Nakonec začal z plných plic chrápat.

První den sněmu byl velmi únavný. Jan hned po návratu do dočasného příbytku ulehl. Vítek zašel ještě do stáje a pak vyhledal Svatavina snoubence.
„Pane Jiříku, dovolíš? Proč se pánové na sněmu tolik přeli? Hádali se, strkali, hůř než husy na rybníku. A proč tebe nechtěli vpustit mezi sebe?“
„Víš, chlapče, já vlastně nepatřím do panského stavu, jako ty provázím pány Jana a Jakuba. Pro mnohé pány jsem něco nižšího, neradi pouštějí takové mezi sebe. Zato máme pohodlnější nocleh u sestry mojí maminky, nemusíme se tísnit v hostincích. Pojď, pomodlíme se a půjdeme spát. Zítra nás čeká další rušný den.“

Zítra konečně vyrážejí. Vítek skládá do vaku všechno, co mu pečlivá chůva nachystala. Hotovo! Vlastně ne, ještě ježečka.
Když Máří před časem poslala Vítka s plátnem k manželce hrnčíře Metoděje, vzal s sebou i koníčka, kterého vyřezal pro Metodějova vnoučka. Nadšenému chlapečkovi nevadilo, že koník má… ehm… jen tři nohy. Zavedl Vítka do dílny a tam mu musel z hlíny uplácat hned několik zvířátek. Když pak Metoděj přišel na hrad na pravidelnou návštěvu s Božím slovem, podal Vítkovi ježečka. Martínek nedal jinak, než že dědeček musí zvířátka vypálit se zbožím.
Vítek drží ježečka a modlí se za ochranu na cestě.

„Pojďme odsud,“ mračí se Jakub, který nemůže strýce vystát, „nerad bych v kostele klel.“ Vladan však namířil přímo k nim.
„Pošli kluka pryč, chci ti něco říct, co nemusí roznést,“ přikázal Janovi. Ten však Vítka zadržel. A Vladan začal se svými obvyklými majetkovými nároky. Jan s Jakubem k Vítkovu údivu mlčky poslouchali, dokud se stařec nevypovídal.
„Jdeme do hostince,“ rozhodl po jeho odchodu Jakub, „musím si spravit chuť.“
Hostinský přinesl plné sklenice. Jakub se napil a okamžitě pivo vyplivl.
„Z čeho to vaříš, kazisvěte?“ zabouřil, „co jsi dal místo sladu? Žaludy? Pelyněk? Pěkný den, napřed Vladan a teď tvoje patoky!“

Vítek, pamětliv chůvina nabádání, se nevzdaluje od Jana a jeho průvodců. Všechno je tak jiné. Prohlíží si střídmý oděv svého pána a porovnává jej s oblečením jiných mužů. Někteří jsou barevní jako ptáci v poli, uchichtne se, a taky tak namyšlení.
Náhle jeho pohled upoutá starší schýlený muž, který se zle dívá na pány Jana a Jakuba. Něco ho napadá. Zatahá Jana za rukáv:
„Pane, není muž tam vedle sloupu člověk, který se před týdnem domáhal vstupu do hradu?“
„Ano,“ zamračil se Jan, „strýc Vladan. Zazlívá nám, že se držíme víry otců. Prý jsme ostudou rodiny kdežto on její chloubou.“

Nevelká soška Ukřižovaného vyřezaná z lipového dřeva leží pohozená na hrubém stole
„Proč?“ vykřikne Bernard zoufale. „Proč jsi to udělal? Proč jsi vydal svého Mistra nepřátelům? Vždyť ti tak důvěřoval. A ty? Za třicet stříbrných jsi jej prodal…“
Bere znovu sošku do ruky a hledí na bolestí zkroucené tělo na kříži. Všechno se v něm pere. Sám sobě nechce přiznat, že skutek toho Iškariotského… chápe… Proč Boží syn pokorně složil hlavu, proč se nepostavil do čela odboje proti cizí mocnosti?
Jenže jak dopadl Jidáš? Co bylo jeho skutečnou odměnou?
„Co čeká mne?“
Kaplan Bernard pokleká a sklání hlavu k modlitbě.

Svatava kolébá synáčka a tichounce zpívá.
Zpívá o své lásce k malému pacholíčkovi, píseň, kterou slýchávala z úst své maminky, když chovala Svatavina malého bratříčka.
Spinkej, děťátko, zavři očka svoje…
Neseš jeho jméno, synáčku, máš stejná modrá očka a černé řasy, jako míval on, vzpomíná mladá matka. I on býval tak maličký jako teď ty… jemně hladí synáčkovu holou hlavičku.
Brouká melodii beze slov a vzpomíná.
Jen osm let života bylo Jakoubkovi dopřáno… A Adámkovi jen šest...
Spinkej, srdce moje, tvá maminka tě chrání… tvůj tatínek se stará…
Teď už vím, sklání hlavu, co vepsalo rýhy do tváře staré chůvy.

„Vítku, víš, co je nového?“ zastavil chlapce čeledín Matěj.
„Máří tě zas hubovala, že moc jíš,“ rozesmál se Vítek.
„Kdepak,“ ušklíbl se čeledín, „to ví každý v kraji. Ale máme návštěvu. Vzácnou,“ tajuplně šeptá.
„Kdo by to mohl být, teď, když se chystáme odjet na sněm?“ přemýšlí nahlas Vítek.
„Však uvidíš… budeš mít radost,“ dodává Matěj.
Vítek pospíchá do hradní kuchyně. Tam se ví všechno.
Otvírá dveře a slyší bujarý smích… Ne, to není možné. To se směje i Máří. Nahlas!
Vítek zavýskne. „Bratře Bartoši, vítej. Ty umíš tak poutavě vyprávět, člověk vidí svět, jako by se díval na obraz.“

Hrad Cimburk z drabblů se nachází

V okrese Kutná Hora

V okrese Kroměříž

V okrese Svitavy

Jan z Cimburku je

Lapka

Věrný katolík

Zastánce víry pravé

Důležitou postavou děje je Vítek.

Janův vnuk

Dítě nalezené v lese

Syn Janovy sestry Adléty

Do života Cimburku zasahuje Metoděj.

Hrnčíř

Dřevorubec

Statkář

Stará Máří je

Matka Jana Cimburského

Chůva

Patronka hradu

Kdo je hrozbou pro Cimburské?

Kaplan Bernard

Kněz Bořivoj

Král Zikmund

Mladá žena žijící na Cimburku se jmenuje

Svatava

Alžběta

Anežka

Jak přišla na Cimburk?

Vyrůstá na něm od narození

Po smrti rodičů

Jako nevěsta

Její ženich se jmenuje

Jiří

Zdeněk

Vladan