DMD č. 11. pro 11. 4. 2017. Téma: Mrtví můžou živí musí

„Nazdar Karle!“
„Servus Pepiku, to je dost, že ses uráčil přijít také jednou včas!“
„Inu, zvědavost mne poháněla. Copak jsi nalezl zajímavého u pana Kokoschky? Zdalipak jsem se strefil?“
Odpověď je briskní s úklonou a blahosklonným pousmáním: „Ale jistě vašnosti, stenosis mitralis, jak si račte přát.“
„Jen tě slyším, jest mi jasno, že jsem se v jiném případě zcela zmýlil.“ Odpovídá též s úsměvem.
„Ja, ja. Tady vedle. Frau Hubatchek. Aortální stenóza.“
„Aber Karl! Nemohu přece poznati příčinu zcela nečekaného úmrtí!“
„Tedy doufám, že si považuješ výsad, které ti mohou dopřát naši nebožtíci.“
„Pakliže jest jim věnována patřičná odborná péče.“

Ať právě hodujete na hostině, která rozmanitostí pokrmů připomíná Joffreyho svatbu. Nebo snad raději brázdíte vesmírné dálky a navazujete kontakt s mimozemšťany. Či jedete s potulnou bandou, abyste si přivydělali jako žoldáci u bohatého krále. Nebo jste se bláznivě zamilovali do krásného elfa (doplň dle preferencí). Když začne zvonit budík a nekompromisně narušovat váš příběh, musíte vstát.
Vypotácíte se z postele a máte pocit, že jste vstali z hrobu špatnou nohou, poté co přes něj putovalo stádo slonů. Nejnáročnější úkol celého pondělí začíná – vypadnout během půl hodiny z domu do práce. A to vše, protože živí vstávat musí, mrtví můžou.

Cítím se hrozně, jako bych právě umírala a nemohla s tím nic dělat. Absolutní bezmoc. Vlastně se mi s tím asi nechce ani nic dělat. Prostě počkám až to skončí. Všechno vidím jako za závojem, zvuky jsou rozostřené, dotek cítím jako ránu, potřebu žízně jako vyprahlost, k tomu všemu jarní alergie. Přehnaná citlivost na podněty. Mohu s tím vůbec něco dělat? Kdybych byla živá, nejspíš bych přemýšlela, co všechno musím stihnout a udělat. Kolik mám práce, jak zužitkovat moji energii, aby den měl smysl. Ale takhle? Je mi to fuk. Vlastně je to trochu k zamyšlení. Jak je mi líp?

Zmrtvýchvstání není vítězství života nad smrtí: jsi zpět, ale tvůj svět je dávno mrtvý.
Rovnováha.
Nemátla ji jen technologie; byl to především neznámý vysoký třiatřicátník, kterého ještě nedávno chovala v náručí jako miminko. A dávno ne chlapeček, jehož zelené oči křičely o tragédiích, které viděly a přesto měly tu drzou naivitu dívat se na ni s úžasem a očekáváním, která už nikdy nemohla splnit, protože ta žena, kterou sledovaly, nebyla tou, kterou si mysleli, že vidí.
Protože matka, která je tehdy dokázala milovat automaticky, se to teď musí znovu naučit.
Děsila chvíle, kdy jim to dojde.
A toužila po ní.

Ještě nedávno byl v podstatě nic. Méně než přízrak… Něco horšího, než být mrtvý. Pomezí života a smrti.
Každopádně, uvědomil si lord Voldemort bolestně, mělo to několik nesporných výhod. Jako mrtvola, které k "životu" stačí sem tam se napít krve jednorožce, schovávat se v lese pod děsivým černým závojem a doufat, že se nenajde banda přechytralých dětí, které by se rozhodly ničit vaše pracně vyrobené viteály, mnoho starostí nemáte.
A pak se nakrásně vrátíte mezi živé a BUM!
Sluhové se na vás vykašlali, Harry Potter vás chce zabít a v sídle vám nikdo už čtrnáct let neutřel prach...
Nespravedlivé, že?

Lesíkem pochoduje skupinka římských vojáků s centurionem v čele, který se snaží povzbudit jejich morálku.
„Naším úkolem je zajmout bezvýznamného Gala! To zvládneme! Pamatujte na naše motto! Pouze mrtví mohou zůstat ležet, živí musí dál bojovat!“
Na konci pěšiny se náhle objeví mohutná postava.
„Gal! Na něj!“
Slova velitele přeruší rachot padajícího plechu. Centurion ztěžka polkne při pohledu na naprosto nehybnou hromadu a vzápětí se rovněž skácí k zemi.
*
„Co to vyvádějí, Asterixi?“
Jeho kamarád nakoukne pod jednu helmu, kde nachází brečícího Římana s pevně zavřenýma očima.
„Myslím, že si hrají na mrtvoly.“
„To je ale nuda,“ stěžuje si Obelix.

Důchodci už odvolili a líné dopoledne ve volební místnosti se změnilo v mrtvý klid. Taky přišly bouřkové mraky, které potopily celou místnost do šera.
Otevřely se dveře a po podlaze se začal šířit prašný oblak následovaný několika nejistýma, šouravýma nohama, až před volební komisí stály tři vyschlé mrtvoly.
„Kučera Tomáš,“ zasípalo jedno z těl, „manželka Kateřina, syn Petr, již plnoletý.“
Předsedkyně komise vypadala, že jí vypadnou oči z důlků a snažila se tvářit, že tu není.
„A omluvte prosím dědečka, že se tu tak válí, toho jsme nechali zpopelnit.“
Mezitím na hřbitově vesele řádí místní nekromant s kopií seznamu voličů.

V naší ulici stál opuštěný dům. Dveře zamčené, okna zatlučená.
Jednou jsme šli kolem, když Alan vykřikl a ukázal na dveře. Byly pootevřené.
Zastavili jsme se a udiveně si dům prohlíželi.
„Jdeme dovnitř,“ rozhodl odvážně Alan a opatrně otevřel. Bylo vidět osvětlenou chodbu. Jak to, že v opuštěném domě funguje elektrika? Fred a já jsme sledovali, neschopni pohybu, jak Alan mizí uvnitř.
Dveře se za ním zabouchly. Rozběhl jsem se k domu a plný děsu chytil za kliku. Zamčeno.
Policie dům prohledala, ale Alana už nikdy nikdo neviděl.
„Musí být živý, určitě. Někam odešel...“
Fred povzdychl. „Taky může být mrtvý.“

Mrtví můžou, živí musí, tohle téma se mi hnusí. Kdybych mohl vyberu si, třeba o tom jak se má, kormorán co odlétá. Nebo téma hezky české, jak jsou krásné všechny ženské. Co je na tom pěkného, psát o živých mrtvolách? Chce to něco nového, co se učí ve školách. Třeba že jsme hloupí, na peníze skoupí. Že kdo chce všechno dokáže, kdo má talent píli, metu s metou prováže za chvíli je v cíli.
Jak přemýšlím nad zadáním, a počítám slova, v psaní radši nezahálím, nechci to psát znova. Koukám, koukám, píšu hladce, na jaké už to jsem stránce. Poslední.

Owenův byt působil vždycky trošku prázdně, ale teď Toshiko připadal ještě prázdnější. Zmizelo jídlo, pití, pasta na zuby, všecky ty věci, které napovídají, že někde žije živá bytost.
Pozorovala Owenovu křehkou postavu shrbenou na okraji pohovky. Zoufale toužila udělat něco, co by mu pomohlo, a zoufale netušila, co by to mělo být.
„Trochu ti vyvětrám,“ vyhrkla. „Je tu nedýchatelno.“
„Já nemusím dýchat, Tosh,“ upozornil ji. „V podstatě můžu nabírat vzduch do plic a zase ho vypouštět, je to nezbytné k tomu, abych s tebou mohl komunikovat, ale fakticky nejde o metabolickou výměnu. Nepotřebuju vzdušný kyslík.“
Zhluboka vydechla. Ona kyslík potřebovala.