DMD Bonus č. 5 pro 20. 4. 2018. Téma: Já nic já muzikant (nekrolog)

Dne 24. července 1964 nás opustil Erwin Finlay Freundlich, na nějž vzpomínají
bratr, manželka, přítel, lodě, které téměř stavěl, spoluhráč ve smyčcovém kvartetu a kolega A. Einstein, několik ruských vojáků, za něž byl vyměněn během první světové války, celá Astrofyzikální observatoř v Postupimi, jíž byl prvním ředitelem, kolegové z Einstein-Institutu, žákyně a první Paris Pismis s celou hvězdárnou a istanbulskou univerzitou, čeští a němečtí astronomové, které kdysi stmeloval, studenti a kolegové z německé pražské univerzity, kolegové a studenti z univerzity St. Andrews, kolegové a studenti univerzity v Mohuči, a teorie relativity, kterou ani na několikátý pokus neprokázal a nakonec opustil.

Vážení truchlící,
velmi náhle odešel náš přítel a kolega Pepík Česnek, disident, zakázaný autor a novinář. Byl to vždy dříč, a jak žil, tak umřel. Dovolte mi na tomto místě přečíst jeho poslední nedokončený příspěvek, nekrolog, nad jehož přípravou mu puklo srdce. O našem drahém zesnulém vypoví více, než dlouhé řeči. Cituji:
"Včera nás po krátké a lehké nemoci opustil Alois Sekyrář, nositel Řádu Klementa Gottwalda a řady dalších ocenění. Působil jako literární kritik Rudého práva, jeho slovo mělo značný dopad. Za svou práci se nikdy nestyděl, prý nikomu vědomě neublížil. Kariéristické prase to bylo, šmejd, bolšán a sekerník, který..."

Do srdcí nás všech se zapsal nesmazatelnou stopou a nikdy na něho nezapomeneme.
Muž, který pocházel ze skrovných poměrů a při studiích se nestyděl přivydělávat si žebráním.
Muž, který byl vyslán za pražské mistry na Basilejský koncil, kde hrdě stál v čele českého poselstva.
Muž, který byl českým sněmem zvolen arcibiskupem a snažil se o smíření všech stran pod obojí.
Muž, se kterým si dopisovali dva papežové.
Muž, který kázal podporovat zvolení krále, byť ten se snažil snížit vliv kněžstva.
Muž, který měl mnoho možností otočit se zády. Nestarat se o utrpení jiných. Což však odmítal!
Jan Rokycana, syn kovářův.

Smutného Mikuláše zažili předvčírem u Mozartů, jelikož bývalé zázračné dítě, ježto hrálo na dvorech královských i císařských, hudební skladatel Wolfgang Chrystosomus Mozart, v muzikantských kruzích známý pod přezdívkou Amadeus, rozhodl se podlehnouti chorobě infekční.
Naposledy bude možno se s tímto rozloučiti dnes v Dómu, kde obřad bude se sloužiti v kapli vedlejší. Doprovodit pána skladatele bude pak možno na Sankt Marx, kde bude v jednoduchém hrobu ku věčnému spánku uložen. Kdo přispěti by chtěl vdově mladé a krásné Constanzi na kříž hřbitovní, může tak učiniti po zádušní mši.
Poctu zemřelému vzdá obec muzikantská uvedením jeho nedokončeného Requiem.
Die Wiener Zeitung

Draci si mohou oddechnout, neboť na věčnost byla prokleta duše muže, jenž neznal slitování a vždy jen tužby své uspokojoval. Za svého krátkého života ničeho významného nedosáhl a vzhledem ke svému postavení třetího syna hraběcího domovem se mu klášter stal. Zde zášť svoji pěstoval, a tak jako ve světském životě, prohřešky své duše prohnilé na druhé svaloval. Nebude nadále na něho vzpomínáno pro jeho odporné činy, kdy se neštítil snížit ke krádežím, smilnění a v poslední řadě též úkladnému zavraždění muže, jenž mu byl ochoten otevřít otcovskou náruč. Jeho jméno nechť je navěky zapomenuto.
nejmenovaný bratr, prachsprostý vrah, 136 - 156

Stojím tu před vámi všemi, a jen stěží dokáži potlačit pohnutí. Opustil nás jeden z největších velikánů našeho věku, a myslím, že bych mohl říci, i celé historie.
Jeho talent byl nezměrný, jeho obětavost neuvěřitelná, a jeho pracovitost a píle, se kterou tvořil svá díla, byla vskutku nekonečná. Jeho veliké dílo mluví, či ještě lépe zpívá, samo za sebe.
Považuji za obrovskou čest, že jsem mohl být jeho přítelem, a až do své smrti budu neskonale vděčný za to, že jsem mu mohl být nápomocen alespoň při jeho posledním díle, které, želbohu, nedokončil.
Dne 5. prosince 1791 zemřela hudba sama.

Dne 19. dubna nás opustil významný člen naší společnosti. V požehnaném věku 96 jar zesnul pokojně v kruhu rodinném za přítomnosti několika významných osob. Jeho přítomnost, věhlas i za hranicemi a lidská povaha dávali našemu městu punc kulturního, všemu novému otevřeného místa. Jeho skromnost, se kterou nedával najevo své tituly a funkce a odíval se hávem prostého, cestujícího člověka, je vzorem pro všechny jemu podobné. Jeho tolerance k jiným tvorům i jiným rasám byla takřka bezbřehá. Jeho odchod zanechává hlubokou, bolestivou, nesmazatelnou ránu v nás všech. Pohřeb bude neoficiální, pouze pozvaní hosté.
Marigold, pěvec, 6. 8. XXXX - 19. 4. XXXX

„Vážený pozůstalý. Voba vás vítám na Voldemortovym pohřbu. Vás pane ministře, i tebe, Tesáku. Neslintej a sedni si pořádně, ať je vidět, že seš slušně vychovanej pes.
Táta dycky řikal, že vo mrtvých enom dobře. Todle lehký nebude, ale já se vo to aspoň pokusim.
Tom Raddle měl dycinky rád zvířata. Sice mě prásknul, že chovám ve sklepení Aragoga, ale třeba mu ho bylo enom líto a chtěl dát roztomilýmu pavoučkovi svobodu. Taky to uměl s baziliškem a hadama…
No… To by bylo asi tak šecko.
Budiž mu země lehká. Nebo tak nějak. Dyť von nakonec udělal radost ouplně všem.“