DMD Bonus č. 5 pro 20. 4. 2018. Téma: Já nic já muzikant (nekrolog)

Minulou neděli navečer opustila nás zdáli ctěná a mnohými milovaná švagrová, teta, prateta a praprateta, vzor píle a cílevědomosti, vždy k radě ochotná Mary.
Veliký smutek se rozlil mnoha kraji, kde byla v přízni. Kdo kdy pochyboval o její ceně, poučil se, že snaha přináší své plody, když ji pro precizní hudební přednes bez přebytečného výrazu doživotně zaměstnal Ústav věd akustických. Její sestry se vdávaly, plodily potomstvo, hlídaly a vzdělávaly vnoučata. Když se Mary ptali po rodině, přisedla si jen blíže ke klaviatuře a pravila, že to není nic pro ni.
Slávu a pokoj její duši, vzpomeňte ji v modlitbách.

Já… prostě jsem to nečekal. Tolik jsme toho spolu prožili, a teď... Věděl jsem, že tě nemám nechávat samotného v pokoji. Ale jak jsem mohl tušit, co se stane?
Tvou ztrátu nemůže vyvážit ani všechna čokoláda na světě, i když ji James sháněl ve Švýcarsku a McGonagallová mu dala trest za nedovolené přemisťování. Žádný Peterovy omluvy nevyváží tvoje jednoduchý, něžný barvy.
Sirius si tě nikdy nedovedl dost vážit. Nepochopil, že čaj tě v mém srdci nenahradí.
Můj milej hrnečku, buď sbohem. Ať tvoje střepy odpočívají v pokoji a ať je nikdo nevyhodí do smetí.
Kakao už nikdy nebude chutnat stejně.

Možná jsem byla jen zrnkem písku v běhu času, pro mnohé pouhou loutkou svého muže. Leč co se zdá být zjevnou pravdou, tak nemusí být vždycky tak. Pro blaho mnohých stála jsem stranou, přesto oporou svému muži byla jsem. On vládnul rukou tvrdou, mnoho chyb jistě udělal, však jeho trest a naše odloučení, těžko zvládnout mohla jsem. Snad měla jsem být ráznější a víc prosit krále o odpuštění než jako muzikant stranou stát, však stalo se a já s tou chybou, do své smrti musím se užírat. Jsem pouhá žena, manželka i matka, Charlotta Branganová, co prosí Draky o milost.

Zlatoslav Lockhart, tiskový mluvčí Ministerstva kouzel, včera, dne [doplnit datum] tragicky zahynul.
Zemřel hrdinsky při špionážní akci v samotném nitru obávaného Řádu. Jeho poslední slova před odchodem na misi byla: „Plním pouze svou povinnost. Záchranné akce bych i litoval, má extravagance riskem rozkvétá. Nicméně nebudu vám lhát, kouzelnický svět by byl bez mého zářivého úsměvu o něco temnější.“
Ministr vyzval bystrozory ke zvýšené ostražitosti. Zlatoslav Lockhart svou smrtí potvrdil, že jeho varovné projevy nebyly plané.
Tento talentovaný kouzelník, expert na módu, vztahy s veřejností a paměťová kouzla, spisovatel světového formátu a držitel nespočetného množství pohárů a ocenění nebude nikdy zapomenut.

Nevyhrál jsi válku, nedostal Nobelovku, neučí se o Tobě v čítankách. Snad jsi v očích popisného světa ničím, protože slovo neumí zachytit hudbu, která je jako kozel. Ale do mě jsi se vryl nad každého jiného, zajizvil můj jazyk, žiju a rád v kontextu Tvých básní: když perlí se kapky potu, tak přeci na čele, když zmatený, jako kus kamene, když chodím po tom městě, nemám ani na tramvaj, když se den převaluje, pak jako Leviathan, žiletky na těle a ve vlasech, když sbohem, vyvstane řetěz.
Jestli byl někdo temnej, temnej a něžnej muzikant, taks to byl Ty, Filipe Topole.

Když vzpomenu na všechno, čím jsme spolu prošli, jsem Bohu nesmírně vděčný, že mi dal příležitost spolusdílet s tebou tvé životní osudy. Ač jsi nesl odloučení od vlasti obzvlášť těžce, nikdy ses nevzdal, nikdy jsi nemlčel, nikdy ses nechoval, jako by se tě politická situace netýkala. Bůh ti sice nedal dožít se návratu do vlasti, ale dopřál ti poct, kterých se nedostalo nikomu před tebou. Snad v budoucnu přijde doba, kdy budeme moci vyplnit tvé přání a společně s tvými ostatky navrátit do vlasti i tvůj odkaz, který nám bude mocnou oporou.
Kéž tě Bůh přivítá ve svém království, Josefe.

Sešli jsme se tu dnes, abychom uctili památku hrdinky. Stála při nás v dobách zlých i horších. I teď, v okamžiku svého odchodu nám pomáhá vyrovnat se s požadavkem Asociace.
Narodila se spolu s mnoha ostatními v přetechnizovaném světě, z něhož jsme jí vysvobodili a umožnili dozrát zde, v lůně přírody. Když nadešel její čas, rozhodla se obětovat pro lepší svět. Několik hodin mi opravdu připadal snesitelnější.
Nyní, když jste na ni zaznačili podoby těch, kdo padli při záchraně vašich světů, vás žádám o minutu ticha za vaše klaďasy a za tuto láhev vodky. A tvařte se aspoň trochu provinile!

Dnes zomrel náš kráľ, najmocnejší a najslávnejší zo všetkých ľudských synov. Jeho vojská nedokázal poraziť nikto. Jemu podobného na zemi nikdy viac nebude.
Tam, kde iní hľadali iba bohatstvo, on mal vyššie ciele: zaumienil si zaistiť pre ľudí večný život v blaženej ríši, z ktorej sme boli neprávom vylúčení. Odvážil sa porušiť prastarý zákaz a vziať si späť to, čo nám právom patrilo.
Za jeho činy nespravodlivo platíme aj my. Vzali nám domov, rodinu, budúcnosť. Svet sa zmenil a Númenor je pre nás navždy stratený.
Lenže raz dokončíme jeho prácu a nájdeme cestu do Amanu!
Vzdajte poslednú poctu...
Ar-Pharazônovi Zlatému.

Vážení,
sešli jsme se tu dnes , abychom vzdali zesnulé poslední hold.
Celý duben svou majitelku věrně provázela. Byla jí oporou, když udeřila témata jako Dobře naložený tučňák či Shoď skopce z kopce. Nenechala ji ležet Na dně ani v Bodláčí. Zaplnila Poslední bílé místo na mapě.
Neustále podněcovala tvůrčí jiskru, přestože se setkala s Němými svědky, Královnou cest i Pekelným zákazníkem, ale na rozdíl od své majitelky, která slízla všechnu smetanu, se nikdy nekochala pochvalnými komentáři. Naopak pracovala ve Tmě tmoucí i v Čase hesel, ať ji čekalo Terno nebo Buben.
Nikdy nezapomeňme na Inspiraci DMD 2018
Čest její památce.

Dnes, krátce před polednem, nás nečekaně a předčasně opustil asi tucet našich odvážných spoluobčanů. Zahynuli byvše zákeřně zavražděni na běžné průzkumné misi, a to velice krutým způsobem – zamáčknutím.
Už nikdy se neprojdou chodbami naší základny. Už nikdy nepřinesou ukořistěné krystalky cukru, kapičky šťávy nebo drobečky pečiva pro své hladovějící soudruhy. Už nikdy nebudou našim dětičkám vyprávět příběhy o dobrodružstvích Ferdy Mravence, bájného to našeho hrdiny.
Za jejich tragický skon nese odpovědnost nemilosrdná příslušnice zlotřilého druhu Homo Sapiens, která nejenže nad svým hrůzným činem neprojevila sebemenší lítost, nýbrž si ještě pro sebe potěšeně řekla: „Alespoň teď budu mít o čem psát.“