DMD

„Svoboda je pěkná,“ přemýšlelo Sovátko, „ale drabble je drabble a pravidla jsou pravidla. Sto slov. A samozřejmě téma. Pěkně zřetelné, nezpochybnitelně přítomné téma!“
„Drabble se bez tématu obejde,“ mínil Myšák. „Prostě sto slov, a aby to mělo hlavu a patu, možná i páteř, aby se nekácelo, a máš drabble.“
„Drabble máš, ale bod ne. V DMD má drabble téma, a basta!“
„Někteří autoři body nesbírají,“ řekl Myšák.
„Od bodů se osvobodit můžou,“ opáčilo Sovátko, „ale pravidla platí stejně.“
„Kontroluje je někdo?“
„Asi ne.“
„Takže se pravidly spoutávají dobrovolně?“
„Nejspíš. Proč to řešíš?
„Přece aby tohle drabble splnilo téma,“ řekl Myšák.

„Webovou adresu znáte?“ zeptá se tajný agent v převleku kachničky. Nebo je to kachnička v převleku za agenta?
„Ano,“ řeknu bez váhání.
„Úpíte?“
„To záleží,“ snažím se vykroutit z odpovědi. „Občas jsou ty antiúpské nálady prostě nakažlivé. Ale snažím se.“
Kachnička se na mě přes černé brýle podezřívavě dívá.
„No dobře tedy. Zde je váš účet a heslo.“
Užuž si chci info převzít, ale mávnutím křídla mě zarazí.
„Máte všechno odevzdané?“
„Co jako?“
„No pravidelný spánkový režim, rozum i se všemi patenty a nápady, a sociální život. Můžete si nechat jednu múzu a neomezené množství kávy.“
„To mi Gloria pomáhej.“

Máme právo zapomenout na to kým jsme a na chvíli se stát tím, kým chceme být!
Máme právo zapomenout zavřít pusu nebo ji otevírat se zvukovým doprovodem, který dá adekvátní průchod našim emocím!
Máme právo být zapomenuti v prostoru a čase, abychom jím chvíli mohli vládnout!
Máme právo zapomenout na příčetné chování a nechat se strhnout refreshovací obsesí!
Máme právo zapomenout stát nohama pevně na zemi a chvíli se vznášet na vlnách komentářů!
Máme právo zapomenout na vnitřní klid, propadat panice a úpět nad zdánlivými hloupostmi (ve vyšším zájmu)!
Máme právo být zapomenuti, když už jsme se jednou stali sosáky?

Posadili na osamocenou židli jako nějakého Josefa K., pokud by se dobral soudního jednání. Za stolem dlouhým jak předvýplatní týden svita přátel, známých, potkaných…
„Respektuj naše právo být zapomenuti,“ děl pivní kamarád, „že občas potkávám sám sebe ještě neznamená, že ze mě uděláš cvoka!“
„Dyť právě! Byls jenom inspirací!“
„Neodsekávej,“ sykla čarodějnice Róza, „nebo se neznám!“
„Tebe jsem si úplně vycucal… Nic neříkám!“
„A já,“ pravil kolega, „jsem se v kariérním zhrzenci neměl poznat?!“
„Vždyť jsem to psal jak o sobě…“
„Vymaž nás, chlapče,“ pokýval hlavou premiér.

„A mě si taky neber do úst,“ proklál mě pohledem černovlasý židovský mladík.

Dobrý den, vážení,
píšu Vám v odpověď na pozici malého úpa inzerovanou na stránkách Společnosti pro osvětu spisovatelů.

Jsem velmi zodpovědný a zkušený úp s organizačním talentem a vysokou flexibilitou. Mohu úpět od rána až do večera, v mimořádné oblibě mám čas mezi desátou večer a druhou ranní, to bývám nejčilejší.

Mezi mé záliby patří úpění při měsíčku, sbírání prastarých úpěvníků a moderní úp-op.

Na své předchozí pracovní pozici jsem vyúpěl změnu hlídací doby jedné staré dámy, lízátko pro její vnoučata a seno pro kozla Karla.

Doufám, že Vás poskytnuté informace zaujaly a těším se na společné úpění.

Božetěch Úpěnlivý

Jistě, někdy to asi všichni vidíme černě. A jak čas uplývá, je to stále horší, obavy narůstají, nervy tečou, a tím je teprve zaděláno na neštěstí. Protože to chce především klidnou mysl.
Proto věřme, že i když to tak třeba nevypadá, bude líp. Jednou, dřív nebo později, přijde. A možná nás zaskočí, zrovna když ho vůbec nebudeme čekat.
Tak už to nápady dělají. Myslíme na něco jiného a najednou ho tu máme. Nakonec se nějaký dostaví i na sebepodivnější téma. (A snad z toho nebude jen nějaké bé jé bé.)
No a potom… někdy… možná přijdou i komentíky.
Snad…
Určitě!

18.25
Klátí se smíchy nad svým vlastním dílem. Rudne a snaží se neudusit čajem.

18.35
Přepisuje dílo do elektronické podoby. Stále se chechtá, když vymýšlí název.

18.40
Dílo zveřejněno. Znovu si čte výtvor a rozesmívá samu sebe. Opravuje chyby.

18.50
Je ráda, že ji to šlo dnes tak snadno. Očekává s optimismem komentáře. Nedá ji to a po každém přečtení cizího díla kontroluje, zda se u jejího nějaký neobjevil.

19.00
Stále žádný komentář.

20.00
Řekne si, že se na to musí vybodnout a zavírá webovou stránku.

6.20
Před odchodem do práce to opět zkouší.

11.00
Stále nic.
*obnovit stránku*
Nic.

Čekám, čekám, kdy to přijde,
kdy už dnešní téma vyjde.
Čekám, čekám, dlouhá pauza,
duben bývá u nás kauza.
"Zase musíš psát?
Běž už radši spát."
Čekám, čekám, téma přišlo,
zkoumám, co by z hlavy vyšlo.
Čekám, čekám na nápad,
radši se jdu vychrápat.
Čekám, čekám do svítání,
ten čas už je k nepřečkání.
Nervozita, zda to přijde,
zda mi z hlavy něco vyjde.
Možná se i zadýmí,
čekám, čekám na rýmy.
Čekám, čekám na pointu,
házím to sem v rychlém sprintu.
Něco zplodím, jsem si jistá,
já, čekatel optimista.
Hodím to sem za moment,
pak jen čekám na koment.

Už poslední stovky slov nám měsíc psavců nese,
ten čas, kdy tančí prasata a strom zamrká v lese,
kdy se rodí stoslovky a autor doufá snad,
že je potom nečeká jen krach a držkopád.
Odváží se s maskou i na karneval zkázy
a pokud je to cynik, možná i na smrt sází.
Ví, že se nikdy nevzdá a zpívá si i v cele,
vždyť psaní všeho druhu ho povzbuzuje skvěle.
I z karantény uniká zas na trh nápadů,
tak překonává paniku i špatnou náladu.
Však Duben už své žezlo zas Máji přenechává,
tak sbohem, milí přátelé a Sosákům buď sláva!

Nejposlednější z posledních drabble je tu
říkám si, co asi dnes sdělím světu
napadají mě jen rýmy praštěné
zveřejnit je? to radši né
jsem jako kašpar, chechtám se tu pro zábavu
můj smích se ztratí v davu
mlčení a vážných témat
život je plný složitých schémat
ještě, že zde jsou témata různorodá, barevná
vtipná, smutná, drsná, jemná, tajemná
i když mi to letos nešlo
něco málo z toho vzešlo
a to stačí myslím a doufám
poslední verše napsat si troufám
a už mě to zase bere
teď zamířím do postele
a zítra bude máj
a tady
tady bude vždycky
ráj