DMD č. 23. pro 23. 4. 2020. Téma: Masky

První Lauru stvořila Billova sestřenice. Podívala se na něj a oznámila: „Ty bys byl vlastně dost hezká holka. V drag show si vyděláš víc než v nějakym striptýzu pro teplouše.“
Druhou Lauru stvořily peníze. Uhlazenější a lépe oblékaná; konečně si pořídila paruku z pravých vlasů. Stala se skutečným chameleonem.
Třetí Lauru stvořilo Las Vegas. Podnikavá dívka, která se nebála ukazovat kůži, říkat si o odměnu a koketovat naprosto s kýmkoliv.
Čtvrtou Lauru stvořil Pán z Prahy. Byla exotickým hostem ve starobylém městě, štědře placená a rozmazlovaná. Ukonejšená, až téměř lhostejná k pozvolnému utahování šroubů.
Možná nastal čas na další změnu.

"Jsou někde tady," zašeptal zlovec Bímo.
Komentoval pípání sledovacího zařízení.
"Kde?" odvětil jsem.
Byli jsme velmi ostražití, protože v tomhle muzeu vládne prý mocná meteozvěst.
Bímo poklepal na sledovač.
"To je divný."
"Co?" začal jsem být nervózní.
"Jsou tady."
"Kde?" rozhlížel jsem se.
"Tady. Přímo tady!"
Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo.
Bímo mě zatahal za rameno.
"Co je?"
Přitiskl mi ruku na čelo a otočil mi hlavu nahoru.
A tam vyseli.
Jejich těla byla přišpendlena ke stěně těsně pod stropem.
Na obličejích měli masky různých kultů a kultur.
Křup!
Masky praskly a my spatřili jejich obličeje.
Jejich oči nás sledovaly!

Ministerstvo zdravotnictví České republiky v dnešní tiskové zprávě aktualizovalo doporučení ohledně dezinfekce bavlněných roušek, které je prý vhodné vyvářet spíše v oleji než ve vodě. Podle ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha má použití oleje hned několik výhod. Zaprvé jeho vyšší teplota varu zajistí efektivnější likvidaci bakterií a virů, zadruhé promaštěná rouška poslouží jako výborná pleťová maska. „Benefity tohoto řešení se skutečně synergicky umocňují. Je to skvělý příklad toho, jak vláda dokáže nacházet pozitiva i za současné pandemické situace. Dermatologové jásají,“ komentuje Vojtěch a doplňuje: „Vhodné jsou všechny typy potravinářských olejů, ale díky vysokému bodu přepálení a příznivé ceně doporučujeme olej řepkový.“

Kráčí uniformní šedí davu.
Na tváři výraz jako bych tu nebyla.
Přidá do kroku, rychle pryč z toho stáda.
Ještě není ovce, snad.
---
Místnost plná příbuzenstva,
halasné debaty v plném proudu.
Vzduchem létají urážky i cukrbliky.
Sedí stranou nezúčastněný pozorovatel,
nesdělovat svůj názor,
nerozdmýchávat ty ohně.
---
"A v práci jsi spokojená?"
"Nemůžu si stěžovat."
"On člověk prostě musí brát to, co je."
Opravdu musí?
---
"Na tom přeci nezáleží drahoušku,
hlavně že jste oba zdraví."
A jsou?
"Je to procházka růžovým sadem."
---
Cizí tvář civí ze zrcadla.
Kdo vlastně je, pod všemi těmi maskami?
Pozná vůbec, kdyby sundala i tu poslední?

Smrákalo se, když se na samé hranici území zabezpečeného proti přemisťování objevili spiklenci. Bratři Prewettovi, manželé Longbottomovi, Marlene McKinnonová a Dorcas Meadowsová. Pesimisticky sebevražedný oddíl, optimisticky zachránci svobody.
„Takže ještě jednou,“ zahájí bez okolků Fabian. „Alice, Franku, vy odlákáte ochranku na severní straně. Dostaňte je z cesty, ideálně ať vás nevidí.“
„Zkusíme je vyřídit tiše.“
„Dobře. Na východní straně hlídkují naši, takže tudy projdeme dovnitř.“
„Marlene a Dorcas,“ naváže Gideon, „budete nám krýt záda. Kdyby nás chytili nebo zabili, vezmete roha. Jasný?“
„Procházeli jsme to asi padesátkrát, takže jo. Můžeme?“
„Můžeme.“
Všech šest si nasadí masky, vstoupí na Raddleův pozemek.

Dušičky jsou den, kdy opravdu nechcete vyfasovat linku 13.
Tedy, ne kvůli samotnému číslu, o němž se traduje, že přináší smůlu.
Potíž je, že trasa téhle linky vede z Vršovic do Strašnic. Jezdí kolem největších pražských hřbitovů, zastavuje u krematoria a je pověstná tím, že vozí převážně seniory.
V den Památky zesnulých ji však k cestování využívají nejrůznější existence. Ať už jde o lidi v černých kápích, lidi zamotané do bílých prostěradel, rej děsuplných masek, zástup mnichů s kočičími přepravkami, ženy se špičatými klobouky a košťaty nebo jen pomatenou stařenku, která chce nastoupit do přecpané tramvaje se zapálenou hřbitovní svíčkou.

V půli cesty k Láskorádovým si vzpomněl, že doma nechal zlatonku, kterou mu daroval bratr. Musel se pro ni vrátit.

Téměř u domu uslyšel své jméno.
„Chápu, že prožíváš krizi, ale nevybíjej si vztek na Arthurovi,“ promlouvala Cedrella do duše prostřednímu synovi.
„Tak nemá otravovat!“
„Moc se na tebe těšil. Vzpomeň si, jak ses nemohl dočkat Septima.“
Biliius něco nesrozumitelně odsekl.
„Nebuď drzý!“ krotila ho matka. „To, že tě zradila tvá milá s nejlepším kamarádem, není naše vina, ale jejich. Příště už se nenecháš oblbnout falešnými maskami.“

Arthur dál neposlouchal, jen uvažoval, vezmou ho do Bradavic, když nemá žádnou masku?

"Poď se podivat, Liduno, tamdle to je ten Rusák, ten jak sem ti řikala."
"Ten divnej?"
"Dyť se koukni, ten chlap něco tají, jako že se Máří jmenuju."
"Nojo, ale co?"
"To zatim nevim. Zatim!"
"Ale je to fešák! Možná je to ruskej šlechtic, a jenom se vydává za vobyčejnýho vojáka."
"Proč by to dělal," zakroutí Máří očima.
"Třeba... třeba je to carskej špión! Zamaskovanej."
"Co by tu špionoval, prosim Tebe? Liduno, nečti už ty šestákový romány, dyk z toho dočista zblbneš!
Ne, počkej, víš že máš možná pravdu? Von tady nejspíš má nějaký inco gnýto."
"???"
"Liduno, já mám plán!"

Noc hoří touhou, i královna hoří.

Černá, zlatem vykládaná maska, se zevnitř leskne potem.

Stéká dírami ve dřevě, připomíná slzy, zlatý vosk.

Tvář se roztéká horečnatým tancem, křikem, smíchem, radostí.

Její tanečník, maska temně modrá se stříbrným lemováním.

Mávne rukávem a vyletí kosti. Mávne druhým rukávem a vylije se víno.

Kouzlo poslední noci.

****

Noc hoří smrtí, královna páchne.

Když maska spadne, odhalí roztékající se tvář.

Zlatý vosk, nalitý do ran pálí jako hříchy předchozí noci.

Její společník obličej skrývá černou, pokojem voní tymián, myrta, hřebíček, šalvěj.

Špičatý zobák probodne tělo, otevře vřed, vyvalí se hnis.

Danse macarbre, zůstala jen smrt.

„Ne!" odmítám Talimovu nabídku. „Je dost zlé to vidět, natož ještě rozumět. Ty, když pohlédneš na mě..."
„Rozeznám každý znak," přisvědčí. „Tomu se nedá utéct."

Burgalinu kmeni pokrývají čela složité kresby.
„Nemáte čísla," podotkne Snaga. „Jak je to možné?"
Burgal se uchechtne. „Vlastně je máme. Jen... nejsou tak patrná. Nechtěli jsme se na ně dívat."
„Ani my nechceme," řekne Šangi. „Naučte nás, jak jste je zakryli."

Kůže se zahojila, ale novost našich tváří je ještě nezvyklá.
Talimovi se černé čáry plazí až na spánky. A zdá se mi veselejší.
„Všichni jste mnohem hezčí, když svobodně i vypadáte," přikývne s úsměvem.