DMD č. 23. pro 23. 4. 2020. Téma: Masky

Schovávala se na záchodě a zoufale se snažila své oči dostat zpět pod svou kontrolu. Zatím každé přeskakovalo z místa na místo jako divoce ubíhající filmový pás. Čas od času potkala člověka, ale její hlas byl pořád s ní ve škole a mrkat nedokázala. Pokoušela se dýchat a s panikou zklidnit i svoje oči, ale nezdálo se, že by to mělo valného účinku.
Najednou byla na mýtině – oběma očima! Na okolních stromech viděla další jako ona, vsazené do kůry jako podivné masky. A uprostřed teta Zelda a Ambrose. Úlevou se skoro rozbrečela.
Zkřížila ruce před sebe. Nadechla se. „Ianuae magicae!“

Místností ladně pluly desítky žen s černými kadeřemi, každá oděná do černých šatů s bílými doplňky. Na krku stužka s hvězdou a na obličeji maska.
„No tě pic,“ vydechl Marigold. „Jak poznáš, která je Yen?“
„To je právě ten vtip,“ odvětil Geralt. Přichystala si na něj pěknou věc, pomyslel si trpce. Chce mít důvod, aby ho mohla pak pokárat za něco jiného.
Vnořil se do masy pružných těl a zbystřil své zaklínačské smysly. I pod maskami viděl, že všechny mají fialkové oči.
Zastavil se. Zavětřil.
A pak poznal, která z nich to je.
Po šeříku a angreštu tu voněla jediná.

"Zdirade, roušku, když jdeme ven!" vyzývá Pankrác.
"Ach jó," praví Zdirad, avšak nasazuje.
"Neachjákuj, neprotiv se vládě a buď rád, že nemusíš mít plynovou masku!"
"Co to je?"
"Gumová maska na celý obličej, jen na oči skleněné průzory, dole chobot či jiný filtr na dýchání. Poprvé jsme se to učili používat už v mateřské školce."
"Vážně?"
"Ano, a potom na základce nám každý rok měřili obličej speciálním udělátkem, aby byla pro každého maska správné velikosti. Naštěstí zůstalo vždy jen u tréninku a žádné zamoření jedovatým plynem jsem nikdy nezažil."
"To jsou věci..."
"Takže ty roušky vydržme, vždy může být hůř."

What was he?
A colleague. Bitchy sometimes, but ready to help.
A brother. You cannot choose your family.
A son. The same, only a bit more challenging.
A friend. Loyal, funny, supportive.
A pet owner. He used to have a rabbit. When he was 6.
A neighbour. Pretty quiet. Except for the times he was not.
An actor. Still at heart, out of work now.
A writer. His life's necessity.
A dreamer. His essence.
A cook. If he didn't want to die.
A cheat. How did that come here?
A lover. How did it happen now?
But it did.

„Proč vlastně nosíte masku, pane?“ zeptal se Westley Strašlivého piráta Robertse, když se ukázalo, že si své místo osobního sluhy ponechá delší dobu a že z věty ‚Možná tě zabiju zítra.‘ zbylo spíš škádlení.
„Je to ohromně pohodlné,“ odpověděl Roberts. „Věřím, že v budoucnosti budou masky nosit všichni. Nechceš si to vyzkoušet?“

„Promiňte, pane, ale tohle je šátek. Nemá otvory pro oči,“ bránil se Westley náhlému oslepení.
„Já vím,“ zachraptěl mu pirát do ucha. „Možná tě zítra zabiju, takže... Proč si tuhle noc trochu neužít?“
A Westley pochopil, že ‚Možná tě zabiju zítra.‘ znamená něco podobného jako ‚Jak si přeješ.‘

Lina Sternbachová celý svůj krátký život sledovala rodiče při vítání hostů, obvykle tajně, s jistotou tedy přistoupila k roli hostitelky v dětském pokoji.
„Jak se jmenujete?“ pronesla důležitě k návštěvnici.
„Jak se jmenuješ ty?“ řekla návštěvnice a rozšlapala společenskou strukturu.
„Já se ptala první!“
„Já se ptám druhá,“ založila si podospělácku ruce.
Lina si ji pečlivě změřila. Porušení etikety vyžadovalo netradičních řešení. „Dáš si čaj?“
Pokrčení rameny. „Mám radši kakao.“
„Hm... Chceš si vyrábět masky zvířátek?“
„Tak dobře,“ souhlasila nepředstavená. „Budu kočka.“
„Ne ne! Já chci být kočka!“
Vetřelkyně výhrůžně zamňoukala. Sepraly se. Ale nakonec v pokoji byly kočky dvě.

Zatímco v síči se pracovalo na armádě, Rick s Edvinem a Catherine mohli nerušeně paběrkovat bojiště a stavět ze smetí generátor portálu zpátky domů. Ovšem jenom do chvíle, kdy se ukázalo, že i Rickovy prášky mají svoje limity.
„Já se omlouvám, ale...“ oslovil je jeden z fremenů a Rick, sotva se ohlédl a spatřil za ním jeho dvě ženy, drsné to dcery Arrakis, se musel plácnout do čela.
„Sorry, kámo, mně nedošlo, že ne každej tady má doma Kodetovou...“
„Cože?“
„...tohle by mohlo pomoct. Plus tma, víš jak.“
A podával mu škrabošku, černou latexovou masku pro fajnšmekry a papírový pytlík.

,,Babičko, proč máš tak velké oči?"
,,To abych tě - Počkat, ty máš plnovous?"
,,To jsou vlasy", zasmála se nervózně Karkulka.
,,Vlasy nerostou z brady", ušklíbl se Vlk. Falešná Karkulka si strhla z hlavy čepec a mrskla s ním o zem.
,,Ach jo, zase nic", odmaskovaný trpaslík se zklamaně posadil na postel.
,,Jak zase nic?" nechápal Vlk.
,,Ty nevíš, co tady dělám?" Vlk zavrtěl hlavou.
,,Takže: Každý rok pořádá Pohádková federace Festival masek. Můžeš si zkusit jinou pohádkovou postavu. Ti, co se dobře namaskují a pohádku zvládnou, jsou oceněni. Jednou jsem zkusil Jeníčka. Tehdy jsem zjistil, že mám alergii na perník.

Do nejzazších koutů domu na Longbournu se rozléval neobvyklý klid rušený jen běžnými zvuky hospodářství.
Eleanor se pohodlněji uvelebila na lenošce v salonku a otočila list rozečtené knihy, když vstoupil pan Meadows.
"Takové ticho, jak jste to dokázal? Zazpíval jste jim ukolébavku? Přečetl jste jim nejnovější pracovní manuál?" škádlila ho s veselou zvědavostí v hlase.
Její společník se jen spokojeně usmál a podal jí svou upravenou navštívenku.
"Ozdravné a kosmetické služby? Proč ta přetvářka?"
"Nejnovější mnou doporučené bělící a zkrášlující pleťové masky obsahují jemný kaolin a vzácné kalifornské růžové bahno. Pssst. Dámy a děvčata aktuálně nemohou mluvit," zašeptal na oko.

V šestnácti letech přijal znamení. Rodiče se na něho poprvé po dlouhé době dívali s pýchou v očích. Celé to vypadalo tak správně.

Jenže nebylo.
Vyslechl rozhovor, který nebyl určen pro jeho uši. Zjistil to jenom náhodou! Teď nemohl přestat.
A tak se nechal stříbrnou maskou oddělit od následků a poslušně dělal jednu chybu za druhou.

Když si masku nasadil poprvé, všichni byli tolik hrdí. Když ji sundával, nikdo ho nechválil. A jediný člověk, kterému na tom mohlo záležet, se to nikdy neměl dozvědět. Stejně to udělal.

Pro Reguluse Blacka bylo už příliš pozdě. Ale pro správnou věc ještě ne.

Šalupu dopadli o dvě noci později mnohem severněji, než čekala. Kapitán byl starý lišák. Nehodlal se vzdát jen tak. Když po něm žádala dokumenty, tvářil se, že nerozumí. Neměla pro herecké vystoupení pochopení. Ani trpělivost. Dech nepříjemně bodal.
“Ty papíry. Hned!” vyštěkla.
Muž překvapeně zamrkal. Jadrná nadávka pročísla vzduch. Neochotně poslechl. Celý život pašoval kořalku i jiné zboží. Vždy se mu podařilo uniknout. Teď sklapla past.

Za dveřmi kajuty mohla odložit škrabošku rozhodnosti. Úspěšný lov nepřinesl uspokojení. V přístavu pašeráky předají úřadům. Věděla, co je čeká. Život vyrvaný z kořenů. Zeleň domova pohřbená v prachu pouště. Život horší než smrt.

Nastoupily jsme do nové práce spolu. Ona byla hned od začátku veselá a se všemi si brzy tykala. Byla přátelská, ptala se jak se máme, zda nechceme něco z obchodu vedle, jak jde naše práce, dávala rady. Člověk by si říkal jaké štěstí. Začli jsme si ale všímat, jak často nás seřve za něco, co skoro ani není chyba (nad vlastními horšími přeslapy mávne rukou), jen aby o deset minut později přišla celá sluníčková a ptala se jaký byl víkend. Jak před námi shazuje kolegy a v další větě nás vyzdvihuje. Lapeni jejími maskami, už bylo pozdě trvat na vykání.

Tři dny po návratu výzkumného týmu z Magally si Lily udělala čas a navštívila Severuse v letním domě.
Ovocným sadem pobíhala Grace a s ochrannou maskou honila včelí roj.
Lily upila z jablečného moštu.
„Ten lektvar zabral okamžitě?“
„Ano. Proto jsme ho poskytli Mezinárodnímu sdružení kouzelníků pro případnou budoucí potřebu.“
„A trvalé následky?“
„Závislé na míře poškození orgánů před podáním léku.“
„A u tebe?“
„Neměl jsem příznaky. Stejně jako Grace.“
„Ví vůbec, že tu nákazu rozšířila do vesnice ona?“
„Ví.“
„Proboha...“
„Nedává si vinu. Má obdivuhodnou schopnost skrývat svou duši před krutostí života.“
Lily děvče zaujatě pozorovala.
„Někoho mi připomíná...“

Myslivec udeří. Vůle narazí na vůli, úder na protiúder, zápraží pod nohama začíná žhnout, Stázina ruka se chvěje v Andělině dlani.

Z mlýnice se vyvalí temnota, zakrouží nad dvorem jak krkavčí hejno, než zacílí. Proniká i pod sevřená víčka, naplňuje děsem, pálí jako oheň, spoutává, sráží. Na kolenou se Anděla dotkne žuly zápraží a natáhne do sebe sílu kamene. Vstane, rozpaží a temné praporce se rozpadnou.

„To je vše, vzácný pane?“ zeptá se ochraptěle.

Myslivec vztekle zavrčí, maska milého mládence popraská, tvář zbledne a protáhne se do děsivého šklebu.

Pak Mistr luskne prsty a z mlýna jako loutky vyjdou mleči.

Za normálních okolností by Amias jakékoli vysvětlování s díky odmítl a plynule by změnil téma hovoru. Ale tohle určitě nebyli obyčejné podmínky a popravdě řečeno měl pocit, že po tom šíleném přivítání Henrymu nějakou malou laskavost dluží. Nakonec, mohl by tím zodpovědět jinou, zatím nevyslovenou otázku.
„Amias zatím neznamená nic. Proto jsme tady,“ vysvětlil s vševědoucím výrazem. „Do Hor moc našich lidí nechodí-“
„Takže hledáte dobrodružství? Zabíjíte Běsy nebo tak?“
Amias nadzvedl obočí, ale rozhodl se zůstat při zemi.
„Něco mnohem lepšího. Obnovujeme staré mapy.“
Henry se viditelně snažil zamaskovat zklamání, když najednou se jeho výraz změnil.
„Vy máte mapy?“