Krutá realita

Emilka byla po všech stránkách dokonalé dítě. Například vůbec nepotřebovala dudlíka, protože prostě nikdy neplakala. Neplakala, protože ji maminka nosila celé dny v šátku na břiše.

Emilka byla osobnost, kterou její maminka moderně rozvíjela. Například si ji nikdy nedovolila přebalit, pokud se neujistila, že s tím Emilka souhlasí.

Ve třech letech pařila Emilka hry na tabletu lépe než o dva roky starší děti. Mluvit sice začala až skoro ve čtyřech, zato ale mluvila nejen česky, ale i anglicky a čínsky. Chodila totiž do speciální americké školky. Sice míchala všechny tři jazyky dohromady, ale co!

A že si neumí zavázat tkaničku?

Hleděla na ně se značnou nechutí. Bylo jich moc. Bylo jich víc než moc.
Pohlédla z okna. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali, den jako malovaný.
A ona tady musí sedět. Znova na ně s nechutí pohlédla. Kdyby jich byla jen polovina, pořád by to bylo moc.
„Co můžeš udělat dnes…“ zkoušela si připomenout výchovnou poučku z dětství. „To můžeš udělat i zítra,“ našeptávalo jí její horší Já.
„S chutí do toho, půl je hotovo,“ řekla by babička. Ani tahle vzpomínka nepomohla.
„Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme. Hrrr na ně!“
Se vzpomínkou na Jana Žižku se konečně vrhla na opravování sešitů.

„Mají svíčkovou. Dám si svíčkovou!“ jásá Janča, když se usadíme do příjemné restaurace s krásným výhledem na Český ráj a najde na stole papír s doporučením šéfkuchaře.
V ten okamžik servírka přináší klasické jídelní lístky. A nastávají problémy.
„Mají i řízek se šťouchaným bramborem. A zelňačku. Sním polívku a hlavní jídlo?“ nakrčí starostlivě čelo a při přemýšlení otočí na další stránku.
„Palačinky s borůvkami! Ty já miluju,“ informuje nás, kdybychom to snad ze zářivého úsměvu nepochopili. „Mohla bych si dát polívku a palačinky, což je tak akorát. Pochutnám si a nebudu přecpaná.“
„A co ta svíčková?“ zeptá se ošklivý kamarád.

Byl to zvláštní sen. Šel po dlouhé cestě, vepředu viděl krajinu líbeznou nad všechno pomyšlení v jasných zářivých barvách. Náhle se však fata morgána rozplynula, ocitl se jakoby v mlze. Ještě slabě vnímal odlesky překrásné scenérie, jenže doopravdy měl kolem sebe cosi nepopsatelného, ne opravdovou mlhu, jakési beztvaré bezbarvé NIC. Tak prázdné, že se ani nemohl nadechnout, přesto neumíral. Prázdnota ho vtahovala, prostupovala jím, a najednou poznával její podstatu. Pozdě. Rozplýval se, aby už navěky zůstal její součástí…
Celý zpocený se probudil. Poprvé za celou svou úspěšnou kariéru marketingového specialisty si pomyslel, že by své životní cíle měl výrazně přehodnotit.

Procházel po perónu a hledal svůj kontakt. Tam! Spatřil, co hledal. Stará žena s kufříkem a ve klopě bílý karafiát - poznávací znamení. Přistoupil k ní a položil kufřík na zem vedle jejího. Chvíli stál, čekal. Potom sebral její kufřík a zmizel.
***
Tlustý Tony byl rudý vzteky: “Kolumbijci tvrdí, že zboží nikdy nedostali! Kde je, ty nemehlo? A kde jsi vzal ty peníze?”
“Říkám šéfe, předal jsem ho spojce. Nějaká babka, ale znamení měla! Přísahám!”
***
Baculatá Boženka byla rudá vzteky:” Co to je?! Měla jsi donést pletací přízi z dovozu! Peníze jsou pryč a já tu mám kufr prášku do pečiva!”

“Opice lžíce patlala zelená stolice.”
Autor se zahleděl na stránku. Ne, to nevypadalo dobře. Místnost opět naplnilo cvakání psacího stroje.
“Skákající mísa s koženým policistou natřásal a zamíchal s napřaženou vlajkou projíždějícím kostelem na kamenném potoce.”
Autor zkřivil obličej rozčilením. Ne, ne a ne. Tohle opravdu nebylo, co by si představoval. Je možné, že to bude muset vzdát? Ne, musí vytrvat. Ještě jednou: cvak, cvak, cvak, rozezněl se stroj.
“Bylo nebylo, v pokoji seděl Autor a psal drabble.”
Autor se usmál. Vida, povedlo se na třetí pokus. Psaní přece jen není tak těžké. Nobelova cena za literaturu ho jistě nemine.

Lucie slyšela starší sestru s kamarádkami na druhý konec domu. Rodiče jim dovolili udělat si u nich o víkendu přespání. Děvčata zrovna žertem sváděly polštářovou bitvu.
Lucie otevřela dveře do ložnice, svůj polštář držela v ruce.
“Můžu se přidat?”
Devčata se rozesmála, naposledy když se k nim ta malá holka přidala, tak to od nich pořádně schytala, až se rozbrečela.
“Když se nebudeš bát rány?!” sestra se jízlivě usmála.
Lucie se napřáhla a udeřila. A znovu a znovu. Po chvíli stála sama, ostatní ležely kolem ní a sténaly. Ta podkova co našla v kůlně a vložila do povlaku dost pomohla.

Většina světa funguje na principu lodního práva, pomocí kterého zotročují celý svět bankovní elity. V podstatě to znamená, že všichni lidé (živé bytosti) jsou po šesti letech svého života označeni za ztracené na moři, protože se nenahlásili jako živé bytosti. Od té doby se člověk stává personou, (obchodním zbožím, otrokem), s personální kartičku (občanským průkazem), ve firmě (o které lidé věří, že se jedná o stát). Každá persona je označena rodným číslem, kódem pojištění a křestním listem.

Pandemie koronaviru je ještě poslední pokus Kabaly nás skrze toto Lodní právo udržet v otroctví. Podle lodního práva totiž nejsme vlastníky svého těla.

"Tak kde se to zaseklo? Jdeme ven, ne?"
"No jo, furt. Nestrkej do mně!"
"Tancuj, tancuj, trochu života do toho umírání!"
"Trhá se to, trhá, vážení!"
"Už vidim východ! Nic nás nezastaví!"
Místo kýženého světla je čekala zábrana z bílé látky.
"Jo, zapomněla, haha. No tak aspoň se vyválíme v čisté posteli."

Brzo ráno jí čekala krvavá apokalypsa.
"Do hajzlu! Už to byl měsíc. Já si říkala, že mně nějak bolí břicho. Myslela jsem z té česnekové pomazánky a ono tohle..."
"Hoď to do pračky a vem si ibáč, ne?"
"Ani ibáč mi na ty křeče moc nezabírá. Zatracená menstruace."

O vánočních svátcích Pražský hrad přetéká návštěvníky. Nevybrali si moc dobře. U každého vchodu nekonečná fronta kvůli takzvaným bezpečnostním kontrolám. Na vstupenky si vystojí druhou.
Další velká skupina přichází. Přijela tramvají, ovšem nějací chytráci si nepřečetli instrukce a čekali rovnou na Hradě. Naštěstí je odchytili asistenti agentury a mohou je připojit ke skupině.
Ta čeká na kontrolu před Prašným mostem. Fronta sahá až za roh. Kdekdo by rád zboural ty policejní boudy, a ty zátarasy, žluté ježky, naházel do pece ohnivé. Konečně průvodkyně přebírá zatoulané ovce.
„Já už mám dost,“ vzdychne unavená asistentka.
Z anglickojazyčné skupiny zazní česky: „Já taky.“

Stále mě pronásledují ty hlasy. Holky už moc nemluví. Zato Carlos je o to neodbytnější. Stále na mě útočí. Chce nade mnou získat kontrolu. Stále chce přebrat velení. Navádí mě k hrozným věcem. Je čím dál víc zlý a brutální.
Snažím se zpomalit dech i tok špatných myšlenek. Chvíli to jde, ale nedá se to dlouho vydržet.
Pomáhá mi pivo s whisky. Snad je to kouzelná moc sladu, který má tu schopnost. Zapíjím hrst léků. Přidávám kameny. Rychle cítím úlevu.
Hádejte, kde se za dva dny probouzím. Ano, opět na dětském u Milosrdných sester Pod Petřínem. Začíná to být stereotyp.

Nikdo není dokonalý. Každý se o dokonalost snaží, ale nikdo jí nedosáhne. Jediný, o kom by se dalo říci, že se dokonalosti přibližoval, byl můj notebook.
Od doby, kdy opustil továrnu, mi byl vším: pomocníkem, rádcem a nestydím se to říci, i přítelem. Za léta jeho věrné služby jsme spolu rozluštili nejeden zapeklitý případ a někdy to byly pouze jeho logické připomínky, které mne uvedly na pravou cestu. Byl to také jediný osobní počítač, který dovedl předvídat potřeby svého majitele.
Prosím, vzdejme dnes čest jeho výjimečným relé obvodům, a nechť se mu v křemíkovém nebi vyhýbají všechny rozlité pivní půlitry.

“Fando! Večeře je na stole! Přestaň se v tom vrtat a pojď jíst!”
“Neruš, ženo. Nevidíš, že teď nemůžu!?”
“No já na tebe čekat nebudu!”
“Nerozčiluj se, ještě se ti udělají vrásky.”
“Jestli nepůjdeš hned, tak nemusíš chodit vůbec!”
O deset minut později slyšel bouchnout vchodové dveře. A měl klid.
***
“Madam, vy máte ale úžasnou pleť. A ve vašem věku - jak to děláte?”
V lehátku u bazénu luxusního hotelu ležela postarší žena a opalovala se. Kolem ní se točil mladičký portýr a dělal co jí na očích viděl.
Sundala si brýle a mrkla na něj: “Víte, přestala jsem se rozčilovat.”

Když jim rozdali pastelky a nějaké papíry, měla opravdu radost.
Nabídla sestřičce, že jí nakreslí, co se jí bude líbit.
Obě si přály vlastně totéž, jen to ještě nedovedly plně vyjádřit.
Usmívající se rodiče. Holky a kluky ze sousedství. Místa, kde si hrávaly. Fialky a pampelišky, jabloně obtěžkané plody. Rušné ulice plné lidí. Klidnou cestičku mezi poli, bez závor a ostnatých drátů.
Místa z knížek a vyprávění, moře, lodě, pohádkové zámky.
Světy vzdálené i ten známý tam za vraty.
Ten, o který přišly, ale snad se do něj někdy vrátí.
Nedovedly to vyjádřit, ale jejich přání se ztvárňovala na papíře.

Zatřásl detektorem, obraz se ustál a slabě blikající tečka odhalila zdroj ektoplasmické anomálie. Musí ještě o patro výš.
Podle majitele se duch projevoval zvukem tříštěného skla, zápachem kouře a občas hudbou. A tak byl povolán on, Jeremy Red, paranormální vyšetřovatel. Jeho specialitou byli poltergeisti, tak jak tomu bylo bez pochyby v tomto případě.
Plížil se chodbou, v jedné ruce baterku, v druhé růženec. Rozrazil dveře…
“Sakra, cajti! Zdrháme!”
Změť nohou zadupala po dřevěné podlaze a něco ho porazilo. Než se vzpamatoval, bylo to pryč. Když se vyškrábal na nohy, na zemi spatřil několik načatých lahví piva a podupanou krabičku cigaret.