Our Flag Means Death

Ne že by malá Bonifacia vyloženě spala, ale hlava jí zhasnula. Jako by nebyla její, jenom balvan mezi rameny, který se pohupoval jako na vodě.
Obklopovala ji zelená. Velmi dobrá barva a bylo jí hodně. Dost na to, aby ji skryla před těmi lidmi, kteří přišli k jejich domu a začali trhat tatínkovy pomeranče. A pak začali vraždit.
Ona ale uměla rychle utíkat i s balvany místo hlavy.
Netušila jako dlouho ten sen nesen trval, ale když vyšla z džungle a opatrně se přikradla domů – tedy k tomu, co z něj zbylo –, bylo jasné, že je jediná, kdo se probudil.

There was nothing at all poetic about it. Lucious watched the flapping pages fly past his hiding place in the ship's hull, trying to see butterflies or falling leaves, but they were just books.

"Jesus," he muttered, pressing his face to the opening that let air into the secret passageway. That had escalated quickly. Another murmur of voices from above; a new batch thrown overboard. Books, not people. Small mercies.

All he had in here were his thoughts, and they kept coming back to the last poem Blackbeard had made him write down. Just four stanzas.

And all this catastrophy.

Druhá série, scénář, first draft.
Bojíme se otevřít twitter. Všichni řvou:
"Vraťte nám Luciuse!"
Máme pár nápadů, zpravidla šílených. A dochází rum.

Záchrana Luciuse, verze druhá. Tahle varianta zahrnuje především chapadla. Spoustu chapadel.
Rum došel. Začínají docházet pomeranče.

Verze třetí. Došlo kafe. Taika zkoumá tumblr a ďábelsky se chechtá. Naše publikum nám rozumí. Píšeme dál. Teď už jsou ve hře mořské panny... Panicové. Něco takovýho.
Nenávidím Luciuse a doufám, že ho něco sežere.

Scénář k první epizodě hotov. Nemáme kafe, rum, ani pomeranče. Taikův nápad mrknout se na nějaké ty fanfikce byl geniální. Fanoušci jsou totiž stejně jeblí jako my.

Lucius věděl o rozchodech svoje. I o těch, které se vzhledem k rychlosti přesunu daly považovat za rozúprky. Ale Černovous mu dělal starosti. Smutky, vzdychání, pití a sebelítost patřily k věci. Jasně.

Ale poslouchat existenciální chmury nejproslulejšího piráta s pověstí černější než jeho úhledně prošedivělý plnovous… navíc v pevnosti z dek, kterou si tenhle nejproslulejší pirát vlastnoručně zbudoval v kabině… to už bylo osobní.

Kromě toho se Lucius jako jediný gramotný člen posádky stal zapisovatelem Černovousovy tklivé poezie.

Ke konci čtvrté strofy plné zoufalství, samoty a smrti Luciuse napadlo, jestli nemá vyjít na palubu a stylově se z ní vrhnout.

1.
Ten muž byl všechno, jen ne pirát. Satén, knihovna a otevřený oheň na lodi, zatraceně! Ed v životě neviděl nic šílenějšího.
Nemohl odtrhnout pohled.

2.
Vyhodil munici, aby mu zbylo místo na marmeládu. Neměl v těle špetku zdravého rozumu.
Ed s hrůzou zjistil, že mu za koutky cuká úsměv.

3.
“Je to správně? Minul všechny důležité části, že?” Kdyby Stede nekrvácel, Ed by se rozesmál. Jediné, co se Izzimu povedlo, bylo upevnit Edovu lásku.

4.
Ed měl vědět, že urozené není pro něj. Nic nebylo urozenějšího, než Stede Bonnet.
Pustil svou lásku k moři spolu se svým červeným saténem.

It took Stede a moment to realize that... Jeff had stopped following him. He turned with a pang of anxiety to find the other man frozen, with a glass in his hand.

"You all right there?"

"Bubbles." He licked his lips, obscured by the beard. Sort of. Now that Stede was looking, he struggled to look away.

"Yes, it's all the rage! They've stopped trying to get the fizz out of Champagne. Now it's a thing."

"Tingles my mouth."

Stede exhaled. "Y... yes. It'll do that." There was so much he could show Ed. So much. Lips, he thought. Tingles..

„In the good ol' days, Blackbeard was God. Bloodthirsty, ruthless, he would slice your throat for looking at him. It was beautiful!“

Izzy Hands was in her place for two hours and Jackie was ready to tear his nose off with her own hand. But judging from him waxing lyrical about his captain beating people up, the bastard would probably enjoy it.

„Of course, I was younger. And he was too. But this man, he gets better with age. More evil, more unhinged. I can't let that fancy boy Bonnet take him away from me!“

„What did you just...?“

„Nothing!“

"Hang on," Wee John frowned. "What comes after?"

Stede blinked. His story had been interrupted just as he was getting to the good bit. "After what?"

"He dove in head first, you said. But then what comes after?"

"Well, the rest of his body."

"Why not just say he dove in?"

Stede gave a little huff of frustration. "I'm trying to paint a picture."

"It's to show which way 'round he went," Oluwande added, helpfully.

"Exactly! So-"

"We all know which way Blackbeard goes," Frenchy yelled.

At least, Stede tried to comfort himself, no one had made a head joke.