DMD č. 11. pro 11. 4. 2022. Téma: Neboj se rozkvést

Magráta pochybovačně koukala na "bránu" ze tří kamenů.
„Měly bychom si to pořádně rozmyslet. Nevíme, co nebo koho na druhé straně potkáme.“
„Dlouhé přemýšlení situaci nepomůže. Navíc čas tam, plyne jinak než tady.“
„Jenže stejně nevíme, kam přesně v říši víl je odvlekli.“
„To zjistíme, až tam budeme.“

Na druhé straně
„Rooozvíííjej se poupátkooo," pěla lady Nymphaea. "Neboj se, nebude to bolet. Moc."
Lady Dřevomorka už na Bobísově paži vykreslila krásnou hnědo-žlutou strukturu.
Žuchlík, ve spletenci zelených stonků, jen zasténal. Opravdu netušil, jak přesně by se měl snažit, aby vykvetl.
„Nenechám se přeci zahanbit nějakou houbou!“
Elfové nejsou moc trpěliví.

K Francesině překvapení jim velitel přístavu poslal dvanáct mužů. Byl to výkvět přístavní spodiny. Zlodějíčci. Hrdlořezové. A jeden úředníček, který se přihlásil dobrovolně. Prý kvůli manželce. Pořádný námořník nebyl ani jeden.
"Lepší takhle nahonem neseženete."
Řekl to skoro omluvně.
Potřásla hlavou. Tahat za ten správný konec lana snad zvládnou.
"Popravdě jsem rád, že sem konečně někoho poslali," pronesl po krátké odmlce. "Už jsme přišli o dvě šalupy."
"Jak?"

Kotvy zvedli ještě za tmy. Skřivánek vyplul do neznáma. Zmapovat nezmapované. Chytit škodnou. Černé zrcadlo zálivu rozčísla kýlová brázda. Odlesky luceren se mihotaly nocí. Plachty rozkvetly nad hladinou nejistotě a obávám navzdory.

"Takže by se dalo říci, že se váš snoubenec nebál rizika, ale mohl někomu ublížit, či překážet? Měl s někým spory?" opět vrátil Wolgatsum do přítomnosti Nuurgomblath.
"Merex byl neustále ve při s otcem. Jako jedináčka, bez matky, jej dlouhou dobu skoro ovládal. Vůbec jej nechtěl nechat, živit se hudbou! Je fakt, že čím byl starší a dál od otce, tím více vzkvétal."
"Nikdo jiný vás nenapadá?"
"Nikomu nepřekážel, nevyhledával konflikty."
"Znáte kraj v okolí obcí Bobrovka, Střechořady, či Přesolená husa?"
"Nic mi ta jména neříkají. S Merexem jsme cestovali na zajímavá místa, za zajímavými lidmi. Venkov nás nikdy nelákal."

Od té doby, co přestala Merlemu zvedat telefony, měla pocit, že uvadá.
Ten den, kdy ji vzal na tu prazvláštní procházku, ten den se ho začala bát a utekla od něj. Ten den se ale také dotkla něčeho většího než ona sama. A brzy strach vystřídala lítost a prázdnota. Nechyběl jí ani tak on, jako to, co jí letmo ukázal a hned zase vzal.

Zakrátko poté přišla ona – Viktorův Mistr – a prozradila jí, že to, co tolik postrádá, je dotek Moci, a odvedla ji kamsi pryč.
„Dopřej si, co ti náleží,“ ponoukla ji.

Julie bez zaváhání vkročila do pokřiveného Vzoru.

Jane klopí zrak. Dámská volenka, která se blíží mílovými kroky, jí rozbušila srdce tak, že připomíná hodiny odpočítávající čas, neúprosně a nemilosrdně.

Plesové hemžení šatů všech barev, nadýchaných volánů, krkolomných účesů se míchalo se strohou jednoduchostí uniforem a obleků. Vše bylo jaksi v pohybu – číšníci, služebné, hosté, tančící páry. Vše se to točilo jako rozmazané šmouhy za světel křišťálových lustrů.

Hudba dohrála. Nadešla ona chvíle. Musí se rozhodnout. Ten fešný blonďák vlevo v uniformě nebo snad ten s vlasy černými jako uhel a uhrančivýma očima ve fraku? Ani jeden! Právě v davu poznala svého Bradleyho! Její tváře rozkvetly svěžím ruměncem.

Pokračuje v chůzi, přejde kolem domu, zdánlivě nepřítomně se zahledí do napůl otevřeného květu pampelišky, smysly pracují na plné obrátky. Jakmile je mimo dohled, sáhne do kabelky.
Pagerem odešle kód 323. Mírná panika.
Za chvíli pípne SMS.

To jsem já. Pojď nahoru.

Jediný členovi Milice, kterému ještě může věřit.

„Vážně nevíš, co se děje?”
„Znám postupy.” Vyklidit byt. Povolat zálohy. Rádiové ticho.
„Já ne. Dnes mě pověřili. Jsi hned další na řadě.”
Zamrazí ji. „Kdo tě poslal?”
„Neznáš ji. Ten magor, co tě otrávil a poslal do Budče, je odstavený. Máme na krku mezinárodní incident. Varšava přišla o celý barák.”

Světlá pleť v bílých šatech září temnou místnosti. Žena má šátkem převázané oči i myšlenku, že pouhých devět dní panování vůbec nestálo za to. Pokořena klečí.

„Nebojte se nechat rozkvést svou moc, královno,“ nedávno říkal muž v černém plášti. Ještě ji nestačila rozvinout a už ji pobízí, aby hlavu položila na popravčí špalek, tvrdý stejně jako ortel smrti.

Gesto ruky odsouzené říká: „Ne! Já se bojím. Já nechci.“

Kat se opírá o sekyru. Sbírá síly k ukončení tak mladého života. Oči mu přivřel smutek.

„To nemůžete,“ zoufá si služebná. Druhá se zhrouceně opírá o zeď. Odmítá se na popravu dívat.

Semenáček touží po světle modrém, které podporuje fotosyntézu, a tedy růst. Zelené světlo rostliny příliš nevzrušuje, důležitější je červené.
To nejen podporuje fotosyntézu, ale navíc definuje délku dne. Sviťte poupátku červenou a pokvete jako divé. Tedy červenou z bližšího konce spektra, červené odstíny bližší k infračervené nutí rostlinu spíše růst a zastínit listy citlivější nadzemní části.
Proč neudělat kytičce osvětlení na míru? Nejprve se zkoušely źárovky, pak úsporné výbojky, nakonec sodíkové lampy, dříve známé jako pouliční svítilny.
Teď je tu nový zdroj: lehký, plošný, nehřeje, ale svítí jasně a tou barvou, kterou potřebujete. LED už se stěhují i do skleníků.

Zpátky do přízračné krajiny.
Temnota se vpaluje do očí.
Hrozivé čáry se proplétají, rozlézají, rozpínají do všech stran, připomínaly by ledové květy, nebýt oslnivě, nesnesitelně černočerné. Ostré trny vyrážejí nečekaně jak vražedná kopí, zavinuté šlahouny se zákeřně vymršťují. Liány plné smrtících přísavek.
Netuší, zda bloudí v kruhu či míří správně do srdce nepřítele. Probíjí se dál a dál, vydrážděné nervy až drnčí, všechny smysly napjaté, síly vybičované do krajnosti.
Vtom se rozlije krvavě rudá jak nestvůrný květ.
Evžen bleskem pochopí, že se musí okamžitě stáhnout.
Vzápětí zmoženě sedí na zemi, těžce oddechuje.
Černá skvrna se posunula z dlaně na zápěstí.

Prohrábnu oheň.
„Ještě něco, než vyrazíme,“ řekne Gonny.
Tuším, co přijde. „Dva chlapi s dítětem jsou divní, co? Asi bych se měla zas převléci, že.“
Přikývne. „Víš, jak na nás v táboře koukali.“
Vzpomenu si na tři zuby a jedno oko a málem vyprsknu smíchy. „Někteří… tedy některé… až moc.“
Gonny přimhouří oči a rozesměje se. „Tak takhle to bylo! Proto ten rychlý odjezd!“
Přikývnu. „Vypadala hrozně. Přitom vůbec nebyla stará. Ale… nezpomalí nás to?“
„Teď už je to jedno. S Medou stejně nemůžeme rychleji. Ničeho se neboj a převleč se. Počkej, jak bude holka ráno zírat, jak jsi prokoukla!“