Krutá realita

Jackpot nikdy nebude.

Místo: zapadlá vesnička s celkem slušným vlakovým provozem.
Čas: 30. 3. 2024.
Program: večírek.

(23:40) "Lidi, já už půjdu, abych stihl půlnočku, musím být ráno doma."

"Neblbni a pojď tancovat, noc je ještě mladá!"

(01:50) "Tak jo, bylo to super, ale já už fakt jdu, ve 2:10 mi jezdí poslední vlak domů! Tak ahoj všichni!"

...o 20 minut později ...

(03:10) "Co ty tady, rozmyslel sis to? To je skvělý! Nebo jsi nestihl ten vlak?"

"Koukni se na hodiny. Ten pitomej, mizernej, idiotskej, zatrolenej, zbytečnej, zastaralej, debilní a otravnej letní čas mi byl teda vopravdu čert dlužnej!"

„Dobrý den! To jsem ráda, že jsem vás ještě zastihla,“ popadá dech paní a zničeně se opře o okénko.

„Dobrý den, jak vám můžu pomoct?“ s doširoka nacvičeným úsměvem odvětí slečna za sklem.

„No, víte, já chci jet za sestrou do Velkého Chlumce a neznám jízdní řád, tak se chci zeptat, jak jedou vlaky.“

„Aha, chápu,“ flegmaticky odpoví brunetka. „To všechno najdete na internetu. Můžete si tam najít všechny spoje a koupit i lístek online. Pak nemusíte už sem.“

„Já ale nemám internet.“

„Počkejte, podívám se… Tak dneska vám to akorát ujelo a další spoj je až zítra v osm.“

Hodinová ručička se pomalu sunula kupředu. Tik, tok. Tik, tok.
Posledních pět minut. Zaparkoval vozík, zhasl a zamkl. V šatně ze sebe shodil modráky a navlékl civil. Tik, tok. Udeřila celá. Dveře klaply a o minutu později už seděl v trolejbusu. Domů to má přes město čtyřicet minut.
Civil jde dolů, následuje rychlá sprcha. Potom vyprázdnit lednici, vypnout vodu a zavřít okna. Na židli má narovnané oblečení v odstínech zelené. Ve spěchu se obléká, čas letí. Tik, tok. V koutě na něj čeká nabalená krosna.
Na nádraží je to kousek a poslední páteční vlak na Vysočinu už čeká na peronu.

"Neboj mami, už mi bylo osmnáct, to přece zvládnu."
Těmito slovy chlácholil rodiče dva týdny zpátky, před odjezdem na prázdniny. Zdálo se jim, že tři týdny v divokých horách Rumunska na vlastní pěst je pro mladého studenta trochu moc. Jemu přišlo, že zvládne vše. Teď by jim ovšem dal za pravdu.
Už několik dní pršelo, o stan přišel v rozvodněném potoce, jídlo dávno došlo. Teď mu byla zima a krčil se u ohýnku na kterém opékal jakéhosi sviště.
Na opačném konci mýtiny se pohnuly větve stromů a z mlází se vynořil mohutný stín. Matně si vzpomněl na varování před medvědy.

Ty debile. Děláš všechno proto, aby ti zákazníci nenadávali, že ta oprava trvá, a tím nám všem komplikuješ práci. Uzavřeš zakázku a zákazníkovi řekneš, aby si pro to přijel, i když je auto ještě na heveru rozebraný, a díly jsou teprve na cestě. A pak ty díly vracíme jak dementi. A pak zákazník přijde a stejně si bude stěžovat, protože mechanici museli kvůli tvojí debilitě opravu odfláknout. Vozíš se po všech okolo, ale všechno špatný se dá vystopovat k tobě. Fantazíruju o tom, že se pohádáme tak, že mě fyzicky napadneš a já ti to vrátím i s úroky.

Zmrde.

Jedenáctá pomalu odbije a narozdíl od pyritu žádné jiskry nelétají, ani když tluču hlavou do stolu. Teda ne, že bych vážně tou hlavou do stolu mlátil, ještě bych si vyklepal těch posledních pár mozkových buněk. Je to nedostatek energie způsobený novou prací, trvalé následky covidu, jarní únava, nebo nevyhnutelná degenerace jak člověk stárne, i když mi vlastně ještě není tolik let? Anebo je to třeba otrava těžkými kovy, brouk mozkožrout, mimozemšťani? Přijde mi, že píšu čím dál tím hůř, nápady se nedostavují, a když už něco přijde, tak to je takové nezáživné. Jako kdybych se kreativně vyčerpal? Vzdát či nevzdát?

Vesnická putyka, kde hostinský bez ptaní nosí další piva, a kde na vládní zákaz kouření dělají dlouhý nos.
Dědek Drábek potáhne, otře si pěnu z kníru a praví:
"Kluci, tuta runda de na mně!"
Dědkové Kolář, Matějčík a Remeš kolem stolu pozvednou halasně půllitry.
"Oho, podívejme kapitána!"
"Jsi snad vyhrál ve Sportce?"
Drábek se zaculí. "Kdeže Sportka, pánové. Investoval sem! Do zlata!"
Okolo stolu se rozline ticho. Drábek pokračuje:
"Volali mi, ňákej mladej. Zlato je budoucnost, chlapi! Tak sem vybral úspory, a rozhod sem se. Na tutom neprodělám!" Pozvedne půllitr.
"Na zlatou budoucnost!"
"Na zlatou budoucnost..." zašveholí nejistě kolem stolu.

Staří Řekové učili, že člověk má především sloužit blahu obce. A to dělám.
Ve všech funkcích, co jsem vystřídal, jsem na své městečko pamatoval. Nejlepší zakázky jsem přihrával místním, v parlamentu jsem jim vymohl lepší rozpočet a různé dotace.
Zastupitelstvo jsem měl samozřejmě pod palcem. A vidíte, jak se tam zvedla úroveň, jak prokouklo náměstí, co všechno se kde založilo a vystavělo.
Mám se dobře, ale místní také. Aťsi mě ostatní nazývají kmotrem, ať mají plnou pusu korupce, zvlášť takoví, co sami nic nedokázali a závidí mi tu haciendu, auta a milenky. Doma si mě dovedou vážit a vždycky budou.

Chcíplá kočka už ale smetla několik chomáčů hnědé pěny a o několik vlnek později se její zadní nohy zaklesly mezi kameny u břehu. Vypouklé břicho se zvlnilo, jak zdechlinou poškubával proud a jak se nashromážděné plyny uvnitř těla na hladině přelévaly. Poslední týden bylo na duben nečekané vedro a vnitřnosti hrozily každou chvíli vyhřeznout. Nad trčícím uchem přistála moucha, oťapkala a ososala krvavou lysinu na lebce a pak si to přes prázdné bělmo zamířila k tlamě. Vlhká zahnívající srst u vousů byla ideální. Snad ji moc rychle nevysuší slunce, snad ji proud nepřevrátí. Moucha si zamnula nožky a vysunula kladélko.