Krutá realita

V Malé pevnosti už rytmicky nedupou vojenské boty. Ani nezní hluk z dílen. Hrubé hlasy neštěkají ostře povely ani nechrlí nadávky. Dávno utichly i jiné, mnohem horší zvuky, které se tu ozývaly až příliš často, tvrdé údery, výkřiky, sténání.
Jenom všudypřítomné jiřičky tu od jara do podzimu létají a čiřikají, netušíce, jaké místo si vybraly.
Také na hřbitově panuje ticho. Naprosté, pokud nepřijede větší výprava.
Někdy, na jaře, za jasných dní, se dokonce i tady nese ve znamení rašící zeleně, zpěvu ptáků, věčně se obnovujícího života.
Jinak v něm však znějí osudy všech navždy umlčených. A takové ticho trhá uši.

Chlapec s pestrobarevným kohoutem, bundě s cvoky a botami s vysokou podrážkou vystoupil na pódium. Elektrickou kytaru připojil k aparatuře, vyzkoušel mikrofon.
“Skladba se jmenuje ‘Když vezmeš kočku sekerou’.”
A vskutku, zvuky, které se začaly rozléhat sálem, připomínaly poslední záchvěvy týraného zvířete. Ozvěna vracející se od vibrujících oken jakoby ho vyburcovala ještě k většímu výkonu a kočku nahradil slon přejetý parním válcem.
Když skončil, komise na něj konsternovaně zírala. Potom se předseda odhodlal: “Je nám líto, ale pro přehlídku talentů naší základní školy hledáme něco jiného. Až uvidíš maminku, vyřiď jí, že bychom si s ní rádi promluvili, ano chlapče?”

Malé, heboučké šedé kuličky v dlani šimrají a hřejou, možná jsou to opravdická koťátka, která nikdy nevyrostou…
Koťátko!
…která nepotřebují jíst ani pít, která nikdy neonemocní a neumřou.
Jsi moje kočička.
Utrhly je s maminkou, když šly ze školky. Kočičky rostou na kraji silnice, hned za cedulí, kde končí ves a začíná rozbitý betonový chodník do údolí. Dají si je doma do vázy.
Neodmlouvej!
Kočičky v dlani nepláčou, bydlí v krabičce na stole, můžou celý den spát.
Jsi hrozná! Nebuď drzá!
Budou tam přeci bydlet navždycky. Nikdy se nerozpadnou, nikdo je nevyhodí, protože čas se zastavil.
Tohle - tě - MÁ - bolet!

“Teda Marie, já zírám. Jak se ti to povedlo?”
Dvě ženy seděly v křesílkách a popíjely kávičku. Kolem nich panáčkoval muž s tácem naložených zákusky.
“Úžasná věc, nebudeš mi věřit. Koupila jsem nějaké CD s hypnotickou hudbou, která tady Ňufíčkovi,” žena ukázala na pudlíka na klíně. “Měla mu pomoci s výcvikem. Pustila jsem mu to, když spinkal v pelíšku. No a Josef spal ve vedlejší místnosti. Teď mě poslechne na slovo, viď Pepo?”
“Ano, madam! Budete si přát?”
Manželka mu hodila suchar a on ho v letu chytil do úst.
“Marie, a myslíš, že bych si to CD mohla půjčit?”

Nech ji vyplakat, seber jí ten dudlík, nesmíš ji nechat pořád po sobě lézt, proč jsi ještě nezačala s čajíkem, dej jí to klidně už teď! Plácni ji, ať si hraje sama, nerozmazluj. Neluč se s ní, odejdi potají. Musí cvičit denně, a dokud to nebude umět bez chyby, tak to neumí. Plácni ji přes zadek. Vem na ni vařečku, jen tak si to zapamatuje.

Vaše dcera si nedělá úkoly. Je přecitlivělá a to je vaše vina. Je rozmazlená, proč jste jí nepořídila sourozence? Je pořád nemocná. Spory si děti mají řešit samy mezi sebou. Vaše dcera je tu omylem.

Emilka byla po všech stránkách dokonalé dítě. Například vůbec nepotřebovala dudlíka, protože prostě nikdy neplakala. Neplakala, protože ji maminka nosila celé dny v šátku na břiše.

Emilka byla osobnost, kterou její maminka moderně rozvíjela. Například si ji nikdy nedovolila přebalit, pokud se neujistila, že s tím Emilka souhlasí.

Ve třech letech pařila Emilka hry na tabletu lépe než o dva roky starší děti. Mluvit sice začala až skoro ve čtyřech, zato ale mluvila nejen česky, ale i anglicky a čínsky. Chodila totiž do speciální americké školky. Sice míchala všechny tři jazyky dohromady, ale co!

A že si neumí zavázat tkaničku?

„To je hrůza,“ prohodí frustrovaně Terka sledující jak jezdkyně na nádherném černém koni elegantně kluše po výběhu.

„Co?“ Zeptá se Alex.

„Všechno. To sedlo, ta miliarda popruhů, ta křeč...“

„Říkáš, že i do ježdění se vkradl modernizmus a všechno hyzdí?“

"Jo. Koně se šlechtí, aby zvládali zátěž dřív než je přirozené, aby mohli hned závodit, aby chodili hezky shromážděne, aby si kolenem skoro ukopli nos...
'Tohle mu zaklapne hubu, tohle mu nacpe hlavu dolů,' atd. A co je NEJVĚTŠÍ průser? Na těch závodech jsou dnešní pravidla nastavený tak, že tohle všechno je chváleno.“

Kůň najednou nepůsobil tak hezky jako předtím.

Hleděla na ně se značnou nechutí. Bylo jich moc. Bylo jich víc než moc.
Pohlédla z okna. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali, den jako malovaný.
A ona tady musí sedět. Znova na ně s nechutí pohlédla. Kdyby jich byla jen polovina, pořád by to bylo moc.
„Co můžeš udělat dnes…“ zkoušela si připomenout výchovnou poučku z dětství. „To můžeš udělat i zítra,“ našeptávalo jí její horší Já.
„S chutí do toho, půl je hotovo,“ řekla by babička. Ani tahle vzpomínka nepomohla.
„Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme. Hrrr na ně!“
Se vzpomínkou na Jana Žižku se konečně vrhla na opravování sešitů.

Konečně se mu jeho dcera ozvala. Moc se těší, až ji zase uvidí. Vlastně ho dost mrzelo, když s ním před deseti lety náhle přestala komunikovat. Představoval si, jak před něho předstoupí a odprosí ho za ta léta nejistoty. Také doufal, že se má skvěle. Vlastně ne. On to věděl. Vychoval ji dobře. Určitě má muže ze stejně smýšlející rodiny. Dobrou práci a dělá čest své vlasti.

Zvonek. Konečně. Přišel ke dveřím a otevřel. Před ním stojí cizí potetovaný muž s jiným cizím černým. Asi sluhou? Chvíle zmatení.

"Ahoj tati," promluví ten cizí muž. "Tohle je Hassan. Budeme se brát."

„Mají svíčkovou. Dám si svíčkovou!“ jásá Janča, když se usadíme do příjemné restaurace s krásným výhledem na Český ráj a najde na stole papír s doporučením šéfkuchaře.
V ten okamžik servírka přináší klasické jídelní lístky. A nastávají problémy.
„Mají i řízek se šťouchaným bramborem. A zelňačku. Sním polívku a hlavní jídlo?“ nakrčí starostlivě čelo a při přemýšlení otočí na další stránku.
„Palačinky s borůvkami! Ty já miluju,“ informuje nás, kdybychom to snad ze zářivého úsměvu nepochopili. „Mohla bych si dát polívku a palačinky, což je tak akorát. Pochutnám si a nebudu přecpaná.“
„A co ta svíčková?“ zeptá se ošklivý kamarád.