Krutá realita

Poté, co purkrabí Chotek otevřel Královskou oboru veřejnosti, stala se oblíbeným místem nedělních vycházek.
Oné neděle se tam tísnily celé davy. Pestré dámy v kuželovitých, vysoko utažených šatech, s paraplíčky a rafinovanými kloboučky vroubícími tváře, pánové v tmavých fracích, s cylindry a špacírkami. Všichni v napjatém, radostném očekávání. Na mlýnském náhoně se měla projet nově sestrojená paroloď.
Zčistajasna však nebe úplně potemnělo. Spustil se takový liják, že nastal doslova hromadný úprk.
Tedy, bohužel neutekli všichni. Kdosi stihl ukrást pokladnu s vybraným vstupným, které mělo pokrýt náklady.
Zklamaný vynálezce Josef Božek po takovém krachu navždy zanevřel na experimenty s parním strojem.

"Tak kde se to zaseklo? Jdeme ven, ne?"
"No jo, furt. Nestrkej do mně!"
"Tancuj, tancuj, trochu života do toho umírání!"
"Trhá se to, trhá, vážení!"
"Už vidim východ! Nic nás nezastaví!"
Místo kýženého světla je čekala zábrana z bílé látky.
"Jo, zapomněla, haha. No tak aspoň se vyválíme v čisté posteli."

Brzo ráno jí čekala krvavá apokalypsa.
"Do hajzlu! Už to byl měsíc. Já si říkala, že mně nějak bolí břicho. Myslela jsem z té česnekové pomazánky a ono tohle..."
"Hoď to do pračky a vem si ibáč, ne?"
"Ani ibáč mi na ty křeče moc nezabírá. Zatracená menstruace."

“Takové neštěstí, ještě ani šedesát mu nebylo.”
“A co ta chudinka vdova, vždyť to není ani měsíc, co se vzali.”
“Jakápak chudinka, víte co bude dědit?!”
“Peníze nejsou vše, musí to být pro ni náročné, vždyť je tak mladinká. A před rokem prvního manžela ztratila. Ten náš nebožtík jí prý od smutku hodně pomohl.”
“Slyšela jsem. Prý ten první taky byl starší a bohatý. No počkejte, jen aby to nebyla ta - černá vdova!”
“To jako že by ho jako… To? To ne, to už bych to vsadila na jeho synáčka, ten je pěknej lump...”
Opodál stojící vdova se neznatelně usmála.

O vánočních svátcích Pražský hrad přetéká návštěvníky. Nevybrali si moc dobře. U každého vchodu nekonečná fronta kvůli takzvaným bezpečnostním kontrolám. Na vstupenky si vystojí druhou.
Další velká skupina přichází. Přijela tramvají, ovšem nějací chytráci si nepřečetli instrukce a čekali rovnou na Hradě. Naštěstí je odchytili asistenti agentury a mohou je připojit ke skupině.
Ta čeká na kontrolu před Prašným mostem. Fronta sahá až za roh. Kdekdo by rád zboural ty policejní boudy, a ty zátarasy, žluté ježky, naházel do pece ohnivé. Konečně průvodkyně přebírá zatoulané ovce.
„Já už mám dost,“ vzdychne unavená asistentka.
Z anglickojazyčné skupiny zazní česky: „Já taky.“

Chápu to. Chcete se zúčastnit závodu - nečekáte, že bude snadný. Musíte počítat s překážkami, musíte být smířeni s tím, že se budete ztrácet, že vběhnete do slepých uliček (nebo přímo do dračího doupěte plného ostatků těch, kteří zabloudili před vámi). Tušíte, že se budete válet v blátě. Že budete mít hlad, že budete hořce litovat a volat „proč já vlastně nedělám COKOLIV jiného?“
To všechno se dá zvládnout.
Pokud vás ovšem už na startu pořadatelé nestřelí do obou nohou poznámkou, že ten závod musíte běžet pouze ve stoje na ramenou obrů.
To je pak šance, že spatříte cíl, opravdu mizivá.

Stále mě pronásledují ty hlasy. Holky už moc nemluví. Zato Carlos je o to neodbytnější. Stále na mě útočí. Chce nade mnou získat kontrolu. Stále chce přebrat velení. Navádí mě k hrozným věcem. Je čím dál víc zlý a brutální.
Snažím se zpomalit dech i tok špatných myšlenek. Chvíli to jde, ale nedá se to dlouho vydržet.
Pomáhá mi pivo s whisky. Snad je to kouzelná moc sladu, který má tu schopnost. Zapíjím hrst léků. Přidávám kameny. Rychle cítím úlevu.
Hádejte, kde se za dva dny probouzím. Ano, opět na dětském u Milosrdných sester Pod Petřínem. Začíná to být stereotyp.

"Já jsem sice ředitel podniku, ale zodpovědnost za nakládání s odpadními látkami nemám! To se ptejte na jiném oddělení..."

"Ano, je pravda, že v tomto místě ústí kanalizační potrubí, ale těchto materiálů vyplývá, že je na ně napojeno více firem. Nelze tedy nijak potvrdit či vyvrátit, že..."

"Tato svědectví by neměla být brána v potaz, jedná se s největší pravděpodobností o špinavý konkurenční boj. Kromě toho ministerstvo rozhodlo o uvalení informačního embarga..."

"Mohu pouze prohlásit, že expertíza potvrdila nadlimitní přítomnost určitých látek. Nemohu specifikovat jakých, protože stále probíhá vyšetřování..."

Řeči se vedly, a voda v Bečvě plynula dál. Tiše...

Mrtvě...

Nikdo není dokonalý. Každý se o dokonalost snaží, ale nikdo jí nedosáhne. Jediný, o kom by se dalo říci, že se dokonalosti přibližoval, byl můj notebook.
Od doby, kdy opustil továrnu, mi byl vším: pomocníkem, rádcem a nestydím se to říci, i přítelem. Za léta jeho věrné služby jsme spolu rozluštili nejeden zapeklitý případ a někdy to byly pouze jeho logické připomínky, které mne uvedly na pravou cestu. Byl to také jediný osobní počítač, který dovedl předvídat potřeby svého majitele.
Prosím, vzdejme dnes čest jeho výjimečným relé obvodům, a nechť se mu v křemíkovém nebi vyhýbají všechny rozlité pivní půlitry.

Vozidlo záchranné služby s houkáním zastavilo u kraje silnice a dvojice trénovaných záchranářů se rozeběhla k nehodě. V trávě příkopu ležel mladý muž zborcený krví.
Kabela dopadla na zem hned vedle a ven šel defibrilátor. Během mžiku muži vyhrnuli triko a na hruď nalepili elektrody.
“Nabíjím!”
Prásk! Tělo poskočilo, jak do něj vjel proud.
“Ještě!”
Prásk!
“No tak!”
Prásk!
“Kruci! Ztrácíme ho!”
Záchranář odtrhl elektrody a zahájil manuální masáž srdce. Nahoru - dolů, nahoru - dolů.
Druhý mu položil ruku na rameno: “Nemá to cenu, už to má za sebou. Pokliď nástroje a já mezitím najdu hlavu, ať ho můžou odvézt vcelku.”

“Fando! Večeře je na stole! Přestaň se v tom vrtat a pojď jíst!”
“Neruš, ženo. Nevidíš, že teď nemůžu!?”
“No já na tebe čekat nebudu!”
“Nerozčiluj se, ještě se ti udělají vrásky.”
“Jestli nepůjdeš hned, tak nemusíš chodit vůbec!”
O deset minut později slyšel bouchnout vchodové dveře. A měl klid.
***
“Madam, vy máte ale úžasnou pleť. A ve vašem věku - jak to děláte?”
V lehátku u bazénu luxusního hotelu ležela postarší žena a opalovala se. Kolem ní se točil mladičký portýr a dělal co jí na očích viděl.
Sundala si brýle a mrkla na něj: “Víte, přestala jsem se rozčilovat.”