Z nepálských cest

V Anaikotu je všechno daleko. Anebo ještě dál. Domy jsou rozházené po kopcích jako hračky v dětském pokoji.
Cesty jsou špatné. Ušlapaná hlína. Kamení. Připomínají rozbitou horskou dráhu. Při přecházení se nikdo nerozhlíží. V celé vesnici není jediné auto.
A tak se do školy chodí pěšky. Několik kilometrů. V horku. Dešti. Je to těžké, ušlapat tu dálku. Neztratit tašku. Neumazat školní uniformu.
Každé ráno projíždí Anaikotem kouzelný autobus. Vlastně pěškobus. Učitelé cestou do práce staví u každého domu a přebírají svoje žáky. Pomáhají jim, vedou za ruce, přemlouvají, utírají slzy. Nejmenší děti nosí na zádech.
Ukončete nástup. Příští zastávka škola.

Vzduchem zašustilo peří. Temný pták naposledy zakroužil nad kopcem a přistál. Kovová konstrukce tiše zapraskala.
"Viděl jsem lidské příbytky srovnané se zemí. Vesnice, kde nezůstal kámen na kameni."
Druhý pták neslyšně dosedl po jeho boku. Upravil si křídla černá jako noc a zaklapal zobákem.
"Spatřil jsem sesuvy půdy. Celé kopce se utrhly a zamířily do údolí. Ohromné balvany se kutálely dolů. Za sebou nechaly prázdno a rozvalené zdi."
Do věže narazil poryv větru. Pohnula se a výhružně zaskřípala. Třetí pták hlasitě zakrákal. Znělo to jako výsměch.
"To by mě zajímalo, proč zrovna rozhledna, nejzbytečnější věc v celém kraji, zůstala stát."

Otevřela první oříšek. Obličej se protáhl zklamáním. Byl prázdný.

Na pole se chodí bez bot. Zemědělská sezóna začíná s prvními dešti. Bosé nohy snadno umyješ.

Rozlouskla druhý. Zesmutněla. Obyčejné žabky.

Nosiči je používají jako svou jedinou pracovní obuv. S těžkým nákladem lehce pobíhají po kamenitých stezkách. Dveře, kovové výztuhy, obrovské plastové nádrže na vodu.

Třetí oříšek ukrýval sváteční boty. Dívka se rozzářila. Nazula střevíčky a vyrazila do školy. Než došla, byly pokryté nánosem prachu. Pokročila rameny. Strčila nohu pod kohoutek. Jako nové! Plast má svoje výhody.

Sedla si do lavice a čekala.
Je jí čtrnáct. Princ tu bude každou chvíli.

Zamiloval se a od té doby byli pár. Spolu dýchali řídký vzduch. Bok po boku dlouze mlčeli a shlíželi dolů do kamenitých údolí. Usínali vedle sebe, přikrytí pokrývkou námrazy. Dokonce i jejich srdce tloukla ve stejném rytmu.
Jen on a hory. Láska na celý život.
Cítil, že dokáže cokoliv. Pouštěl se dál. Lezl výš. Dlaněmi hladil chladné hvězdy, konečky prstů se dotýkal oblohy.
Potom ho zradily.

Dřevěné stěny lodže ukrývají ošklivé tajemství. Sukovitá prkna o něm ve tmě šeptají nově příchozím. Rozbaluji spacák a jdu spát.

Kdoví, ve kterém pokoji zemřel.
Kdoví, na čí posteli ještě včera leželo mrtvé tělo.

Z kopců vede rozbitá cesta. Asfalt nikdy neviděla, výraz krajnice je jí cizí. Je plná serpentin. A opravdu nádherných výhledů.

Z vyvýšené kabiny starého náklaďáku mám hloubky jako na dlani. Další zatáčka. Kameny, šutry, výmoly. Urvaný břeh. Padá první jadrný výraz. A další.

Řidič si vesele zapaluje cigaretu.

Zezelenám a zachytím se dveří. Auto zběsile nadskakuje. Sypu ze sebe nadávky, jednu za druhou. Stejně jim nerozumí.

Pokývá hlavou a šlápne na plyn.

Začínám vzývat Pána, Krista a jemu podobné. Při první zastávce vypadávám ze dveří. Snažím se postavit na rozklepané nohy.

Ježiši, ty vole...

Jsem slušná holka. V Boha nevěřím.

Otevírám paměť a listuji starými vzpomínkami. Černobílé, rozmazané, s roztřepenými okraji. Otočím stránku a do očí mě udeří barvy. Tahle kapitola se načítá v režimu 5S.

Zrak. Vysoké modré nebe krásných dnů. Zvlněný obzor. Vyrudlá hlína rozervaných cest.
Hmat. Zpocené dlaně nejmenších dětí. Lepkavá rýže, kterou do sebe hladově cpu holou rukou.
Sluch. Školáci zpívají státní hymnu. Zvedá se vítr. Kapky deště buší do plechových střech.
Chuť. Sladce kořeněný čaj. Tisíc podob dal bathu. Syrové chilli papričky.
Čich. Vzduch prosycený štiplavým kouřem. Dým z vonných tyčinek a zápach hořících odpadků promíchaný s prachem.

Pečlivě vkládám záložku. Zítra se zase vrátím.

Dhital si utře upatlanou pusu a upraví límeček nové uniformy. Jde poprvé do školy. Je na sebe pyšná.

Mira se usměje na manžela. Sluší mu to. V rozpacích sklopí oči a urovná neviditelný záhyb hedvábného sárí. Je rudé, stejně jako její tváře.

Veselá melodie rozvlnila linii hor na obzoru. Kabitha si zpívá. Pohladí syna po vlasech a podstrčí mu bonbón. Je krásný den. Muž zůstane doma a pomůže jí s prací na poli.

Irada září. Motyka je lehká jako holubí peří. Zavolal! Podařilo se mu ušetřit nějaké peníze! Příští měsíc se vrací domů!

Naděje mění jejich tváře. Umí být šťastné!

Včera jsem letěla nad Kathmandu. Já a město. Byli jsme tak blízko. Co všechno se asi změnilo?

Učit? V Nepálu? Zbláznila ses? K čemu to bude dobré?

Slyším hlasy.

Jeden dobrovolník. Na pár měsíců. Jak jim to pomůže?

Černou nocí stoupají vzhůru.

Děti, které jsem učila, jsou dospělé. Snad otevřenější než jejich rodiče. Snad vidí dál než za nejbližší pole. Snad dodělaly alespoň základní školu.
Na okamžik poznaly jiný svět. Mohly se dotknout. Vědí, že pohádka o kouzelném anglickém jazyce je skutečná. O nepatrný krůček se posunuly. Za znalostmi, studiem. Za nadějí.

Tak co? Pomohlo?

Letadlo tiše mizí do tmy.

Správná nepálská lady má diář nabitý od rána do noci.

Kulturní vyžití startuje čaj o páté. Několik loků s graciézně zvednutým malíčkem a s profesionálním úsměvem do maratonu denních povinností.
Budovatelská vsuvka. Se srpem kolektivně na trávu. Speciální důraz se klade na elegantně nasazenou nůši.
Charitativní běh aneb s konvemi pro vodu. Lehká konverzace vhodně vyplňuje nekonečné čekání u studny.
Kulinářské okénko: Vaříme, co dům dá. Zn. rychle.
Celodenní pobyt na čerstvém vzduchu, zdravé opalování, kondiční cvičení s motykou.
Ohňostroj společenských akcí zakončuje romantická večeře při svíčkách.

Veškerá výchova se soustřeďuje na přežití.

Správná nepálská lady má můj hluboký respekt!

Babky. Matka a sestra. Spolu s mojí rodinou bydlí namačkané v nouzovém přístřešku z vlnitého plechu. Sedm lidí, ohniště, postele a zachráněná křesla. Už celý rok.
Musely být opravdu krásné. Stále jsou. Jen mládí se na prudkém slunci rychle vypařilo. Útlé postavy se křiví, husté černé vlasy jsou minulostí. Jemné rysy prorůstají hluboké strže vrásek.
Nemluví anglicky. Vůbec. Kdo ví, jestli někdy chodily do školy. A přesto...
Naslouchají a slyší.
Rozumí.
S úsměvem vypráví svoje příběhy.
Dohlíží na mne.
Starají se.
Učí.
Pomůžou. Poradí. Pohladí.
Připomínají moji vlastní babičku, jen místo lásky a knedlíků rozdávají ohromné porce rýže s pochopením.