DMD č. 2. pro 2. 4. 2024. Téma: Nejistá konstanta moderní doby

Vyhlížel z okna věže svého paláce. Královská koruna jeho hlavu tížila stále víc a víc. Dlouhé roky žili v míru. Jistě, magií nadaní jedinci byli vždy hrozbou někde v tmách neprozkoumaných území, ale válka? Kdy se mu tohle vymklo z rukou? Ať se modlil ke kterémukoli ze známých bohů, nenalézal odpověď.

Hleděl do hor. Vždy byly majestátné a trochu děsivé, mezi poutníky kolovaly historky o obrech a divokých psech se žhnoucíma očima. Kolik na tom bylo pravdy a nakolik šlo o svědectví věčných opilců? Těžko říct. Současná temnota na severu blízkého baronství však byla skutečná.

Svět, jak ho znali, skončil.

Naučte se rozlišovat mezi nejistotou a chybou. Chyba měření nám říká, jak se liší naměřená hodnota od pravé hodnoty fyzikální veličiny. Nejistota měření je parametr přidružený k výsledku měření, který charakterizuje rozptýlení hodnot, jež by mohly být důvodně přisuzovány k měřené veličině.
Příklad? Nejpřesněji je změřena konstanta Rydbergova. A nejhůř? Gravitační. V posledních třiceti letech bylo provedeno sedmnáct měření, některá s ostudnou relativní nejistotou desetina promile! Které z nich zvolit? Většina metrologů se přiklání k datům z roku 2018, které považují za nejpreciznější a nejsprávnější. Ale protože pravá hodnota je v principu nepoznatelná, není to úplně jisté. Spíše absolutně nejisté.

Těžko říct, čím vzbuzovala větší pozornost:
- Upnuté kožené kalhoty, nádherné nohy.
- Rudé Gucchi boots, na zakázku.
- Havraní vlasy, pod pás.
- Divoká tvář krasavice kmene Apsáalooke.
- Aureola vědomí, že je bůh.

Coyotte udělala pukrle rytíři a mrkla na jeho koně s vyvrácenou hlavou a vyplazeným jazykem (“Pamatuješ tu holku, jak jsme panákovaly tequilu z tvýho břicha?”) a zahnula pasáží.

Kavárna U Řehoře Samsy tu byla i po těch letech. Mozaikové stolečky, knihy, hořké kafe. Pravá ruka hmátla pro popelník, našla jenom meníčko.
Pak to uviděla.
V Samsovi bylo vidět!

Jen ta vůně levných cigaret visela ve vzduchu.
I po těch letech.

"Ty vole, nač sebou taháš kytaru?" rozhodil rukama Robal.
"Se bude hodit."
"Mael s ní chodí i na hajzl, ale to je jedno, jak se dostanem dovnitř?" přešla do šepotu Margalai.
"Ten plůtek je samá díra, asi mývali. Zádný hlídače ani boty nevidim," rozhlédl se Mael.
"Na stožáru jsou senzory. Pěkně zastaralý. Tímhle tam pošlu šlehu, která je vyřadí," zamával udělátorem Robal.
"Můžem vyrazit. Stěna haly má sice bariéru proti transportu, ale jinak je z tenkýho plechu, přidělanýho bodově, na to bude stačit tenhle starej pajcr," trojice vyrazila za Margalai.
"Klasika, všude automatika, a lidi se nepředřou," zaševelil pobaveně Mael.

Detektiv se tvářil stoicky, přestože v hloubce očí skrýval úsměv, který schovával krokodýl pod hladinou.
„Sherlocku, proč se tváříš tak spokojeně?“
„O čem mluvíš, Johne?“

Přivřel víčka, zhodnotil Sherlockův postoj. Rozhodně tady něco nehrálo. Pokud existovala nějaká nejistá konstanta moderní doby, jmenovala se Sherlock Holmes. Roky spolu. Přesto nebyl John schopný Sherlocka odnaučit plnit lednici experimenty. Bylo to jako vzít transparent na koncert Stevieho Wondera.

„Přežívá v lednici něco, co už se dá považovat za darwinismus? Nejsem očkovaný na tetanus."
Načež zahlédl seškvařenou hmotu vedle chemické aparatury.
„SHERLOCKU?!“
„Ten svetr ti stejně neladil k očím, Johne. Udělal jsem ti laskavost.“

Proplétám se mezi prázdnými stoly a lavicemi a stánky a zástěnami a vlnami elektronické hudby. Kovové schody s ozvěnou. Otevírám dveře. Ruch zevnitř na moment utne.

„Veterinární asistentka. Zvěromág. Tohle už vůbec nedává smysl.“ Solnická si promne tvář. „Nejsi bojovník ani telepat ani nemáš nic se stínaři. Proč by někdo… cílil na tebe?“
„Nechápu…“ Buší mi v hlavě.
„Nic neříkej. Všichni máme za sebou hororové ráno a na sobě zatraceně silnou pojistku, která nám brání o tom mluvit.“ Z nosu jí skane krůpěj krve. „Tohle je jen první příznak.“
„Máme dočasné řešení. Diviši?“ zavolá přes rameno. „Vezmi ji za Adamem.“

V procesu s politikem obviněným z korupce se státní zástupce při výslechu svědka hlasitě vrhá do útoku: „Není snad pravda, že jste přijal padesát tisíc, abyste zvrátil tento proces?”
Svědek kouká z okna, jako by ani neslyšel otázku.
Státní zástupce tedy promluví ještě jednou a hlasitěji: „Můžete tady potvrdit, že jste přijal padesát tisíc korun úplatek, tuto nemorální leč neodmyslitelnou konstantu moderní doby, abyste otočil výsledek procesu ve prospěch obžalovaného?“
Svědek se stále tváří, že neslyší.
Nakonec se ozve soudce: „Pane svědku, odpovězte, prosím, na tuto otázku.”
Svědek zpozorní a povídá: „Och, promiňte, ctihodnosti. Myslel jsem, že se ptá vás.”

Máma, táta, dcera, syn.
Máma, máma, dcera.
Muž, žena, pes.
Máma, dcera, dcera, syn.
Manžel, manžel, dcera, dítě.
Otec, syn Duch svatý.
Babička, vnuk.
Máma, táta, tři děti v pěstounské péči.
Máma, táta, dcera, syn.

Tolik možností, tolik pestrosti… Kde je ta jedna správná? Kde je ta neměnná, do skály vytesaná podoba? Kde je ten soudce, který smí říct, jak máme tvořit domov?
Tváří v tvář pomíjivosti života se zas a znovu najdou lidé, kteří si nevystačí s „já“, kteří chtějí - den po dni, v bolesti, odříkání a lásce - vytvářet „my“.
Já v ta jejich my věřím. Všechna jsou nádherná.

"Konečně jsou pryč," sesunul se Ctibor na své místo u ohně. "Hodnou chvíli tam bušil na vrata, křičel, ať mu okamžitě otevřu, pak křičel na ty dva, aby přelezli do dvora, ale neposlechli."
Máří sedí mlčky, ruce v klíně a modlí se. Pak se obrátí ke Ctiborovi.
"Něco nekalého chystá, to vím jistě. Jen nemůžu přijít na to, co má za lubem."
Po chvíli dodá:
"Pošli vnuka s vyřízením k paní Alžbětě, ať jí poví, co se tu stalo. Že ji prosím, ať přijede a odveze děvčata k sobě. Na ni si netroufne. A ať to poví i bratru Metodějovi.

Jsme hřejivé, hebké, huňaté, přítulné a předoucí chlupaté kuličky s křídly.
Když chceme.
Když nechceme, jsme vyzubené nadávající štípající obludy klidící se lidem z dosahu.
Pokud Julián opravdu nemá svůj den, taky nechápavě zakousnuté do hnusného lidského masa místo šťavnatého zophobáka.
Naše člověk je dost nejistou konstantou našeho života. Nejen že minulý týden dvakrát přišla pozdě a smrděla jednou kočkou a podruhé psem, ale dokonce odjela na tři dny pryč!
Jsme těžce uraženi.
Jíst budeme, až zhasne a půjde spát. Žádné roztomilé šuštění křídly a radostné pískoty. I kdyby nám po těch cvrčcích ještě přinesla misku zophobáků.

Moment... misku zophobáků?