DMD č. 15 pro 15. 4. 2024. Téma: Nápověda

Plavčíka, co se mu neopatrně připletl do cesty, by nejraději sjel na tři doby. Jeho otec by takové nemehlo dal rovnou zmrskat. V zádech cítil ostří Francesina pohledu.
"Ztrať se!" utrhl se na něj.
Chlapec zamumlal omluvu a zmizel v útrobách lodi. Nepotřeboval víc náznaků, že první důstojník má ještě horší náladu než obyvkle. A že to někdo slízne.

Do kajuty vešel Jones. Nečekal na pokyny a postavil na stůl šálek s horkým nápojem.
Když stevard opět zmizel, pomalu upila. Jestli se vítr brzy nevrátí, nečekají je pěkné vyhlídky. Velela soudku s prachem.
A první důstojník držel v ruce doutnák.

Určení data a místa, kdya kde mě a Juliána můžete uvidět, naštěstí není tak složité jako počítat datum Velikonoc s tužkou, papírem a tabulkami.
1. Zjistěte datum Dne Země.
2. Najděte nejbližší sobotu (ne neděli).
3. Páté prvočíslo napoví hodinu začátku akce.
4. Dvojnásobek druhé mocniny druhého prvočísla hodinu konce.
5. Náš stánek bude jako každý rok na zeleném místě.
6. Ono místo vzniklo v roce pro naši republiku nešťastném.
7. Na tomto místě si můžou kromě lidí hrát i netopýři vodní.
8. Prý má připomínat Paříž.
9. Je to největší park své městské části.

Těší se na vás
Mariella

tečka čárka - čtyři tečky - tři čárky - tečka tři čárky
Když má býti slov dnes stovka,
napoví ti morseovka .
256 225 100 16
Tohle není těžká čina
pomůže ti odmocnina
se slovem to neladí,
tak zkus písmen pořadí .
14 9 88
nezkoušej to plačky,
jsou to prvky, značky .
Djadja žuk razbil baraban
nekoukej zoufale do všech stran
první písmena vem, za sebe dej,
s českou abecedou pak porovnej
číslice je kotva, neříkej: to sotva .
Už bys měl mít hotovo,
vznikly čtyři slova,
doplň háčky čárky,
pak je přečti znova.
Tabulka je svislá
jsou v ní prvočísla ,
tlačítek pořadí
těžko je
nahradí .

Učarovala mi svým mládím, prostotou, ale hlavně hudbou.

Housle zpívaly, nejprve zadumaně, pak teskně. Hudba přecházela plynule z tóniny do tóniny. Zachvacovala čím dál víc mé srdce. Náhle se tóny roztočily v divokém reji a zněly smyslně. Její bosé nohy, opojené rytmem, tancovaly na místě.

Pojednou strnula a housle jen tiše lkaly.

Potom se struny odmlčely. Vzduchem doznívala smutná melodie.

Záhy seděla s nástrojem na klíně, prsty propletené stejně jako moje vjemy a dojmy. Dívala se na mne zvláštním zkoumavým pohledem, který se ptal: „Tak co tomu říkáte? Rozumíte tomu, co jsem vám chtěla tou hudbou sdělit, nebo chcete nápovědu?“

Lidi pryč, nástroje sklizený. Robal jde za majitelem pro vejslužku: "Co myslíte šéfe, šlo to dobře ne? Co takhle nějakej bonusík?"
Fousatej plešoun se zazubí: "Jo, chlapče, smlouvu podepsanou máš? CTIN máš? Pochybuju. Takže ti nic nedlužim."
"To je fór, ne? Hráli jsme přes dvě hodiny, třista lidí to vidělo, kurva to nemůžeš popřít!"
"Malá nápověda, buď rád, že vám nenaúčtuju pronájem ozvučovací techniky."
Robal už se rozpřahuje, když ho zadrží Gazen, poukazuje na dva svalouše poflakující se poblíž: "Ser na to, teď nic nenaděláme, kdo ví jestli nemá pod stolem zbraň."
Odcházejí s kapsou prázdnou, verbalizujíce invektivy hrubého zrna.

1890, Whitechapel

Longharvest lane by se klidně dala nazvat ostudou Londýna, kdyby takových ulic, zaplivaných, špinavých a štiplavě páchnoucích po celém spektru lidských tekutin, nebyl plný Whitechapel.
Nahý mrtvý muž v místě, kde se dali objednat muži v ženských šatech, by nejspíš každého detektiva nechal chladným. Ne tak detektiva inspektora Hillingheada. Hledal stopy jako pes, slídil, čmuchal a nepřestal výhružkám navzdory.
Jen nerad připouštěl, že má ještě jeden zpropadeně krásný blonďatý důvod se do Longharvest lane vracet.
A pak, sám nevěděl proč, vyryl do zdi ve výklenku vzkaz.

2023, Londýn

Shahara Hasan nevěřícně hleděla na nápověda vyrytou do zdi. Hillinghead

Proti temnotě, kterou měla za sebou, se i ten slabý svit zdál ženě, pomalu odsunující těžké okované dřevo, jako světlo nejjasnější svíce.
Vklouzla do místnosti. Hrůza ji přitiskla zády ke stěně.
Kdysi to bývala honosná rakev. Dnes už jen rozpadlé dřevo rámovalo zbytky černých šatů, ještě stále spočívajících na holých kostech.
Tak přece jsi přišla…
Hlas, rezonující v její hlavě, byl najednou mnohem zřetelnější.
Polkla.
Bojíš se?
Nebyla schopná vydat ze sebe ani hlásku. Až po chvíli sama sebe slyšela, jak se roztřeseně ptá:
„Kdo jsi?“
Napovím ti. Příliš mnoho minulosti, ne dost přítomnosti. Až dosud žádná budoucnost. Až dosud…

„Chtěl jsem tě vidět. Za příliš velkou cenu.“ Adamův odraz bere za ruce můj odraz. „Jsi v bezpečí?“
„Ano,“ vzlyknu.
„Dochází čas…“ Zírá na něco, co já nevidím. „Musíte zmizet. Nemáte moc času.“
„Kde jsi?“
„Nemůžu mluvit.“
„Aspoň napověz.“
Vedle mě se objeví Roman. Jeho odraz popadne Adama za čelo. „Ukaž mi, co vidíš. Soustřeď se na cokoli nezvyklého.“
Adam zamrká. Rychle otočí hlavu do stran. Pak sebou trhne a zmizí.
„Co to sakra…“ zamumlá Roman. Načrtne na zrcadlo čáry. „Vážně? Zrcadlová magie dva metry ode mě? Zatracení amatéři. Sabino, můžeš se přesunout do auta? Našli nás. Musíme okamžitě vypadnout.“

Hra skončila, ale u diváků moc neuspěla. Pomalu se rozcházeli.

Seděly nahoře v hledišti, neviděny.

"Tak nevím," řekla ta s pastýřskou holí.

"Když ono to..." řekla druhá, hlavu zdobenou břečťanem, "bylo takové..."

"...abstraktní," dořekla první. "Ty náročné dialogy. Nedivím se, že si to herci nezapamatovali."

"Něco jsem nechápala ani já. Co kdybychom ho nějak přesvědčily, aby to zjednodušil. Nebo by mohl..."

Najednou si všimly, že je s úsměvem pozoruje hrbatý stařec. Přibelhal se k nim.

"Jdete na to ze špatné strany, dámy. Řešení je tady." Ukázal nákres amfiteátru, kde se pod hledištěm skvěla malá, zdobená komůrka, otevřená směrem k jevišti.

„Johanno, řekni mi konečně, oč jde! Nemůžu Mikaela najít. Mám o něj strach.“
Johanna si ho kriticky prohlédla. Kovář odnikud. Ani pořádné jméno nemá. Ale… má poctivé oči. Opravdu se stará.
Takže mu to vysvětlila. Svoje aktivity vynechala.
Toto zaklel. Do přísně střežené budovy se nedostane. I kdyby… kam by Mikaela schoval?
V hlavě se mu objevovaly překvapivé scénáře zahrnující pátrání, léčky a boj. Odkud se berou? Je kovář! Přesto je následoval.
Zpovídal Johannu. Přemýšlel.
„Na Hradě má být příští týden slavnost. Co kdyby se pozvaní hudebníci někde… zdrželi?“
Johanně zasvítily oči.
„Vladař Strážcům velí. Nesnáší neposlušnost. A miluje hudbu…“