DMD č. 29 pro 29. 4. 2024. Téma: Biootec

„Miláčku, nevidělas moje trenýrky?“

Kde je ta zatracená ženská? Fistule z kuchyně, aha. Křandá s kámoškou, to bude na dlouho.

Neuniklo mu blikání obrazovky. Věděl, že by neměl, jenže ta zvědavost...

Otevřel Pandořinu skříňku!

Manža, kakinkáme, právě jsme udělali bobeček. Měkně těm ženskejm mozek? Ví jejich borci, koho si vzali, nebo se ta choroba projevuje až po svatbě?

A pak... šok. Text připravený k odeslání.

„Plínky už nemáme, ale víte, když došlo na věc, biootci se nechtělo rozhoupat k výkonu,“ slabikoval ztěžka. Kdy se mi z ženy stala stepfordská panička?

Nakoukl do kuchyně. „Miláčku, mám ti donést z garáže olej?“

„Kdo je můj otec?“ zeptala se Lycva jednoho dne.
Kirilla si povzdechla. Každé z jejích dětí jí tuhle otázku nakonec položilo. Kdyby žili jako usazenci, kteří připoutali ženu jen k jednomu muži, nemusela by takové dotazy zodpovídat, ale oni byli Ai Ciligh – vázala je jen krev, nic jiného.
„Nevím, kde je mu konec,“ řekla. „I na náš kmen byl… svobodný. U žádné rodiny nevydržel, toulal se po lese sám. Ale když zpíval, i Pramáti se zastavila a poslouchala, takovou měl moc.“
Kirilla si povzdechla ještě jednou. Kdyby se Ai Ciligh vázali, pak by se připoutala jen k otci své nejmladší.

Jako jiní mniši z Hibernie přišel Fiakr do Galie pěstovat sémě křesťanské víry.
V Meldi ho laskavě přijal biskup Faro. Fiakr však časem dal přednost životu o samotě a rozjímání.
Od biskupa měl dostat tolik půdy, kolik přes noc obdělá. Když se však v lesích chopil rýče, stromy kolem se samy rozestoupily široko daleko. Vzniklo dost místa pro zahradu i pole.
Zázrak přivábil množství zvědavců. Fiakr chtěl návštěvníky pohostit, půda však dosud nerodila.
Hodil na zem broskvovou pecku a rázem vyrostl strom obsypaný zralými plody.
Vzdělával dál svá pole, jeho ruka rozsévala požehnání, kamkoliv vstoupil. Nakonec se stal patronem zahradnictví.

Můj tatínek by se dal považovat za toho času průkopnického biootce.
Trávil čas na zahradě, v lese nebo u řeky.
Topil pouze tím, co mu dala země, uhlím a dřevem.
Jedl to, co sám vypěstoval, odchoval, podřízl a stáhl.
Pil pivo z lokálních pivovarů v místních hospodách.
Nepoužíval důsledně žádné chemické prostředky - ani antiperspirant, ani krém na plíseň na nohou.
To, co vyloučil, vracel zpět do přírody.
Používal buď maximálně dvouvrstvý toaletní papír nebo testy jeho žáků.
Jezdil auty, která spořila benzín tím, že se polovinu času tlačila.
Šetřil vším, i slovem.
Díky táto, že jsi mě naučil ekologickým principům.

Nemoc přišla nečekaně, v dobách, kdy jsme spolu měli za sebou až příliš mnoho naučených replik „Jak bylo?“ „Dobrý.“ na to, abychom dokázali o věcech skutečně mluvit. Táta byl parťák do dětství, na hry, dobrodružství, ale když jsem vyrostla, nedokázali jsme se tomu ani jeden přizpůsobit. Když jsme se loučili před operací, zůstalo víc nevyřčeného než řečeného. Navzdory všem prognózám táta nemoc překonal a dostali jsme tak čas navíc. Začali jsme se scházet, mimo domov, třeba ve městě na oběd. Začali jsme se skutečně ptát a skutečně odpovídat. Pořád zůstaly otázky, které jsem nikdy nepoložila. Ale budu se ptát dál.

Plesk!
Na stůl beze slova přistála fotografie, a nevědět, že srdce nemá, Sherlock by přísahal, že se na okamžik zastavilo.
Vteřiny odtikávaly.
„Johne,“ učinil poslední zoufalý pokus, „kdo-?“
„Jak dlouho to víš?“ štěkl doktor.
„Nechápu-“
„Jak dlouho?!“
„Pár měsíců.“
„Takže vlastně hned?“
„No… Ano.“
„A jak rychle jsi poznal, že je moje přítelkyně nájemnej vrah?“
„Víš…“
„Taky hned?“
„Ano.“
„A nepřišlo ti jako dobrej nápad se třeba zmínit?!“
„Byl jsi tak šťastný…“
„Jo. Kurevsky šťastnej. Jako manžel sociopatickýho zabijáka, jako otec cizího děcka. Štěstím bez sebe!“
„Johne…“
„Víš co, Sherlocku?“ hlesnul. „Jděte do hajzlu. Oba.“

Dveře zabouchnul s mrazivou definitivností.

Tomáš vběhl přímo do sklepení. Kopl do zamčených dveří, ale ty odolaly. Nakonec přesvědčil vojáky, co ho sem následovali, aby mu je pomohli vyrazit. Všichni najednou vpadli dovnitř. Tam byla celá jeho rodina. Sice už celkem pohublá a churavá, ale živá a šťastná ze záchrany. Byl tam jeho otec, pravý, nefalšovaný, biologický otec. Jeho matka měla oči plné slz. Malá sestřička Maruška se vyděšeně choulila v rohu. Naopak bráška Jindra se Tomovi vrhl do náruče. Rodina byla opět pohromadě a svobodná. Všichni pak společně vyšli na nádvoří. Obloha byla čistá. A i kdyby nebyla, náladu by to nikomu zkazit nedokázalo.

Vždy si přál velkou rodinu. Měl pět sourozenců a vzpomínal na dětství s úsměvem. Jeho žena byla jedináček. V dětství jí scházeli sourozenci, proto byla z představy velké rodiny nadšená.

A pak osud vyložil karty na stůl - rakovina varlat.
Pokud někdy chtěli rodinu, nezbývalo než uschovat sperma a v budoucnu podstoupit umělé oplodnění.

S každým neúspěšným pokusem se objevila nová prasklina na vysněném obraze velké rodiny.
Nakonec zbýval už jen jediný pokus. Uplynul rok, než dostali odvahu.
Dalších pět let trvalo, než se dokázali poprat s bolestí a vztekem.

Jeden sen se zhroutil. Své síly obrátili k plnění těch ostatních.

Z úvah mi vyšla Monika. Míla by na takovou ránu neměla fyzičku. A ta hádka o prachy, když jsme poprvé přicházeli k Havlíkovic domu. Nevěděla, kam je Lukáš schoval. S tímhle závěrem jsem vyrazil za Ferdou.

Lukáš nespolupracoval a kluci nevěděli, co s ním. Ve výslechovce byl i naprosto nešťastnej Tonda: „Lukáš to určitě neudělal, on by mi to neudělal!“

Řekl jsem mu výsledek své dedukce. „Teď musíš Lukáše přesvědčit, aby řekl, co ví, jinak z toho Aleše nedostaneme. A kdo se bude starat o Toníka, když v base skončí všichni tři? Přece seš jeho táta, tak se trochu snaž!“

Lukáše sebrali, Tonik zůstal s mámou. Bibinka šel obhlídnout svůj rybník a Tonda někam zmizel.
Seděl jsem na stromě a snažil se srovnat si myšlenky.
Lukáš a Aleš, jeden průšvihy vyrábí a druhej je žehlí? To by asi šlo.
Vzal by Aleš na sebe vykrádačku za Lukáše? Aby Toník nebyl bez táty? Ale jo, to bych si představit dokázal.
Hodil by Lukáš na bráchu vraždu? Vzít si jeho oblečení a boty, jeho hasák v rukavicích? A pak schovat prachy do společné schovky z dětství? Tam by to přece Aleš našel. To mi vůbec nesedělo.

Tak nám zbývá – Monika nebo Míla.