DMD č. 29 pro 29. 4. 2024. Téma: Biootec

Biotáta mezi dveřmi vsunul do portu čip a robotáta se klátivým pohybem vydal za mnou. Počkal jsem, protože je hrozně trapný, když jde váš rodič deset metrů za vámi a nemá šanci vás dohnat.

"Co kdybych dneska zatáh školu, na náměstí je nějaká demonstrace?" Prohodil jsem a po očku sledoval robotátu. Jasně, že mi to nedovolí. Ne, že by mě od toho násilím odradil, ale spustí alarm. Pak si pro mě přijede biotáta, jak teď tátovi rejpavě říkám, nebo dokonce chlupatý. V čipu jsou všecky pravidla.

Robotáta zastavil. Podíval se na mě.

"Tak jdeme."

I rodiče umí někdy mile překvapit.

„Vás jsem tady ještě neviděl,“ poznamenal majitel obchodu se zemědělskými potřebami. „Jste tu nový?“
Galen přikývl.
„A smím se zeptat, odkud jste se přistěhoval?“ vyptával se obchodník.
„Z Coruscantu.“
„Z Coruscantu! Do téhle díry! Co vás k tomu prosílu vedlo?“
Že prchl před Impériem, Galen nepovažoval za vhodné zmiňovat. Raději se tedy uchýlil k tomu druhému, méně naléhavému, důvodu změny bydliště.
„Kvůli dceři. Chci, aby vyrůstala v čistém životním prostředí a jedla přirozeně vypěstované potraviny.“
„Ale co školy?“ namítl prodejce. „Ty jsou přece na Coruscantu nejlepší…“
„Budeme ji s manželkou učit sami.“
Když Galen odcházel, obchodník si ťukal na čelo.

Lev si maže na chléb džem. Ota jej následuje.
"Nepřehánějte to oba s tou marmeládou, jste už dost tlustí," napomíná je Scholastika.
"To je náš vlastní džem. Lepší než nějaké průmyslově vyráběné," argumentuje Lev.
"No jo, jsi biootec," prohodí Ota.
"Neplácej nesmysly! Kdybych byl biootec, naše strava by vypadala sakra jinak. Chleba bychom si pekli z vlastní mouky z vlastního obilí, máslo stloukali z mléka od vlastní kravičky..."
"Chtěla bych tě vidět, v životě jsi určitě krávu nedojil," reaguje Scholastika.
"To opravdu ne. Z toho plyne, že bio je těžce dosažitelný ideál. Ale s tou střídmostí má maminka pravdu, Oto."

Poslední potomci lidští
budoucnost se tříští
poslední lidský otec a matka
nejistota sama vratká
poslední lidské dítě
svázané do elektronické sítě
živící se na jeho energii
nikdo nezkoumá historii
nikdo nemaluje ani nezpívá
ta poslední zuby zatíná
ten poslední už domaloval
tělo přítele pod zem schoval
inteligentnější vyhráli
nevím na co lidé čekali
všude elektrické stroje bzučí
toulaví psi smutně skučí
poslední přeživší putují kanály
naději hluboko ve stoce nechali
stejně všichni zahynou
nikdy jim neprominou
že otroky pro ně byli
ti co zprvu jen v počítačích žili
propojené vědomí
potrhané svědomí
teď se pomstí
vyhladí je
do posledního Adama

Jan zavřel oči, ale spát nemohl.
Setkání s Vladanem jej hodně rozrušilo. Ten stařec je tak chtivý majetku, že Janovi v rozhovoru předhodil, že nemá žádné dědice, a proto by měl panství předat jemu a po něm jeho dětem.
Ještě že je tady sám a nemusí se stydět skrývat slzy. Bolest nad ztrátou jediného syna jej svírá i po letech. Kdyby aspoň věděl, co se s dítětem stalo... Osud mu nedopřál být otcem a vidět své děti vyrůstat.
Ne, vzchopil se, přece se stal otcem, byť své děti sám nezplodil. Svatava, Dorotka a vlastně i Vítek jsou dětmi jeho srdce.

Byla to jejich tajná zbraň. Nikdo kromě skupiny pěti jedinců nevěděl, oč se jedná. Jednoho dne však byl projekt B.T.C. dokončen a představen.

Jednalo se o několik vybraných mužů, kteří absolvovali operaci, díky které jejich tělo obsahovalo několik čipů. Každý jeden z nich měl nějakou funkci.

Čipem v mozku mohli svěření ovládat mužovo chování.
Čipy v ruce a nohou jejich chůzi, či bojové schopnosti.
Měli i čip na srdci. Ten byl však jen pojistka, kdyby přestal být muž důležitý. Odpojil by ostatní čipy - subjekt zemřel.

Muži působili normálně.

Jenže to nikdo nevěděl, že nekrvácí, neonemocní a jsou asexuální.

Bylo mi 24 a měl jsem Beckerovou svalovou dystrofii. S každým dalším záchvatem se moje motorické funkce horšily. To neznačilo jen upoutání na invalidní vozík, ale nakonec i zástavu dechu. Neléčitelné.
Konečné řešení této otázky bylo evidentní. Vsadit na vědu!
O kryopreservaci jsem se dozvěděl jak jinak než po internetu. V současnosti ji provozovali jen ve Švýcarsku, Rusku a Americe. Poslední měsíce jsem po finanční stránce udělal maximum proto, abych si mohl dovolit minimálně kalifornskou kryptu Bio-o-tec. A?
Podařilo se!
Brzy mě čekalo zmražení na předplacené čtvrtstoletí. Víra, že tou dobou už bude onemocnění vyléčitelné, mě živila.
Měl jsem šanci.

André choval v náručí svého novorozeného syna. Byl tak malý, křehký, voňavý. Do očí se mu draly slzy.
„On je… můj,“ vydechl s úsměvem a podíval se na Grace.
„O tom jsi snad nepochyboval?“
„Ne, promiň… chci říct… že je neuvěřitelné, že on je z nás obou. Že jsem opravdu jeho táta.“
„A já jeho máma,“ řekla Grace.
Jejich štěstí zaplavilo celou místnost. Freya v rohu místnosti tiše zářila. Vnímala pokoj toho jedinečného okamžiku, kdy se formovala nová rodina. Kdy se z ženy a muže stávali matka a otec.
Děkovala bohům, že může být svědkem těchto okamžiků.
Že zbývá naděje.

Anča spala a Mišo držel v rukách dítě.
„Má poriadne vajčiská, ten bude môj!“ Rozhicovala se mu rána, přiložil syna ženě na prsník a šel skučet do komory.

V nejhlubším sklepě Matej blouznil a močil krev.
S dírou v hrudi seděl při něm jeho otec. Podával mu lahve s alkoholem. Z každé se usmívala jeho matka a Kata.
„Syn môj, mýlil som sa,“ pohladil ho po vlasoch.
Kdo se ovšem zeptal: „Prečo si zhanobil svoj národ?“

Svarožič na vše hleděl a zvažoval otevřít čtyři chlévy. Na své děti.
Kolem kříže se mlčelo. Pouze Kristus zvedl zrak.
„Nezkoušíš je, ani netrestáš!“

Když pochopil, že je skutečně povolán ke kněžství, přijal, že to znamená zříci se vlastních dětí a být pouze otcem duchovním. Byl hrdý, že je jezuitou.
Těšil se na misie do Paraguaye. Že nemůže odjet, přijal s povinnou poslušností. Jako jezuita nemohl jinak.
O skryté straně světa i o lidech s otevřeným vědomím a zvláštními nadáními teoreticky informován byl. Byl přece jezuita!
Teď strnule seděl, mlčky poslouchal. Tohle se opravdu dělo? Jemu? Skutečně má být duchovním průvodcem muže, který znával Bohuslava Balbína?
Přijal to s pochopitelnou bázní.
Odkud ale začít?
Odkašlal si. „Nechcete… jet o víkendu na trek na Šumavu?“