DMD č. 07. pro 7. 4. 2026. Téma: Paradox

Dým z kadidla se choulil v paprscích slunce pronikajících do kostela okny v presbytáři. Pramínky kouře budily dojem postav a obličejů. Nikdo si neuvědomil, že jeden z těch obličejů je skutečný.

Obličej muže s vousy a smutnýma očima shlížel z pomyslného vrcholku dýmového sloupu. Pozoroval shromážděné věřící. Mírně se usmíval. Sklopil zrak k ministrantům před oltářem. 

Viděl tvář dlouhovlasého služebníka s řetízky kadidla v rukách. Všímal si, jak se chvěje, jak přivírá oči zakalené bolestí.

Když okuřoval obětní stůl, všichni sledovali proužky dýmu, vycházející z kadidelnice. Snad zaslechli cinkání kovu o kov. Nikdo však neviděl zachvění tající v sobě smrt.

Obrátil se za hlasem. Vedle něj dřepěl muž v hnědé tunice. Popelavě bledý obličej mu částečně zakrývala kápě. Rozpoznal pouze ostrou bradu, úzké rty a drobný nos.

„Co mu hrozí? Není přece dole.“

„Hrozí mu to stejné, co napadlo nás.“

„Oni vyjdou ven?!“ Vyskočil na nohy.

„Ne, naláká ho to dovnitř.“ 

„Borlan by nikdy ..“

„Skutečně!?“ přerušil jej výkřik jeho přítele. „Hned ti jdu pomoct!“

Vajgor vytřeštil oči. Popoběhl a skutečně viděl Borlana mizet v jeskyni. 

To snad ne! Borlan ho přijel odradit od sestoupení dolů a nakonec neočekávatelně sám skončí v temnotě prokleté Tmiji mory? 

Co se tu vlastně děje?

Chaosantové o sobě rádi říkají, že nemají žádné nepřátele a že jsou nepřáteli všech. Nemají strach z ničeho, ale chtějí, abys ty měl strach z chaosu, který způsobí.

Avšak ve městě, které leží uprostřed jejich říše a které ještě před sedmi dny bylo počtvrté hlavním městem, se nachází místo, kde se vymýšlejí pravidla - i když Chaosantové žádná pravidla nemají.

A přestože toto místo existuje, žádné pravidlo zatím nikdy nevydalo…

Každé setkání kolem debaty, jak nejlépe bojovat proti paradoxu, kde chaos přinese řád, končí tím, že každý Chaosant odchází jiným směrem a dělá pak něco jiného aby bránil vzniku tohoto paradoxu…

Dny jsou, jak už bylo řečeno, krátké.
Když vstaneš brzy, tak brzy vyrazíš a brzy dorazíš. Za světla, skoro. Nepůjdeš potmě. 
Dny jsou avšak krátké! Když vyrazíš brzy, vyrazíš za tmy. Tedy jdeš za tmy, aby nebylo potřeba chodit za tmy.
Je to lehce ironické, ale tato ironie je poněkud bezpředmětná.
Nahodíš si na záda batoh, do kterého se přes noc pravděpodobně nasoukaly nějaké cihly. Krape, hůlky klapou. Musíš opustit Drymen, napojit se zpátky na Cestu.
Tma je nahrazena šerem.
Branka, asfaltovou stezku podél hlavní silnice vystřídá bahno a kamení.
Tady je les.
Šero nahradí tma.
Dneska prostě světlo nebude.

“Co chceš od mého úřadu Mistře?”

“Dej mi tu ženu.”

“Ne! Zabila. Spravedlnost má na ni právo.”

“Smrt byla jenom vyústěním dalších zločinů. Naši lidé ty dva už hledali.”

“Nemůžu ji jen tak pustit. Lidi by se bouřili!”

“Nemáš v celách zbytné tělo, které bys, zašité v pytli, hodil do jámy pod popravčím vrchem?”

“Víš dobře, že mám. Ale co vám záleží na jedný ženský, co zapíchla svýho smilníka?”

“Budči na tom záleží. Obyčejní by neměli soudit magické zločiny.”

“Když ti tak záleží na tom, abyste to byly vy, kdo jí potrestá na hrdle, je tvoje.”

“Zemře, ale nestanoví precedent.”

Paradoxně bych to potřebovala probrat s tebou.

Že mám sklony myslet na dárek ke tvým blížícím se narozeninám, jenže žádné už nebudou. A já budu poprvé starší než ty a už se mi navěky můžeš smát, že jsem starší, abys mi to oplatila za ty roky, co to bylo naopak.

Že nechci, aby se tvoje jméno v konverzacích na Whatsappu posouvalo dál, ale už ti nedokážu napsat, když si to nepřečteš.

Že jsem se rozbrečela i nad tím, že jsem měla z něčeho radost a nemohla ti to říct.

Ze střípků malých ostře vykrojených paradoxů skládám nový svět bez tebe.

Jsou dvě ráno. San slastně spí a my s Gwen pozorujeme Sešit a doufáme, že Snape usne taky.
Prostě nás zajímá, co napsal!
O hodinu později jsme zalezlé co nejdál to jde a pokoušíme se přeluštit Snapeův škrabopis. 
„Jediný štěstí je,“ povídám, „že nemůže ovlivnit kánon.“
„Ehm,“ Gwen je o půl stránky přede mnou.
„Co?“
„Poznámky!“
„Kde?“ 
Gwen ukáže, a já čtu:
1. Napsat si milostný objekt - Evansovou.
2. Přes spojení s těmi Exempláři najít autorku a upravit jí paměť.
3. ...
4. Profit! (Potter se zblázní a já dostanu víc prostoru. A Potter se zblázní.)

„To musíme zničit!“
Ale... smíme?

Demokracie a rovná práva pro všechny?

Vlastně jen pro polovinu dospělé populace. O ženách nebyla řeč, pochopitelně.

Dlouho.

Dějepis učí, že v Rakousku-Uhersku bylo prosazeno všeobecné rovné hlasovací právo v roce 1907.

Až na to, že opět nikoli všeobecné. A v té době už to tak samozřejmé všem nepřipadalo.

Nicméně ženy nebyly výslovně vyloučeny z kandidatury (na to nikdo ani nepomyslel).

Hned následujícího roku se tři odvážné objevily na kandidátkách do sněmu. 

V roce 1912 nakonec uspěla jiná žena, která se do té doby politicky neangažovala. Spisovatelka Božena Viková Kunětická.

Téhle poslankyni však nikdy nebylo dovoleno vstoupit do sněmovní budovy.

Umazanými okenními tabulemi se protáhlo dopolední slunce. Ozvalo se zívnutí. Někdo si odkašlal.

“Jsme samy?”

Zkroucená větev zavrzala, jak se hrozen živých květů opatrně pohnul. Křídla se tiše třela, samet o samet, a opuštěnou zimní zahradou rezonoval šepot. Noční můry zahájily sněm.

“Ten kluk… je dokonalý.”

“Ta hubená křehká larvička?”

“Barevný motýlek, který klame křídly. Má potenciál. A dokonalé mimikry. Zvenku připomíná jasné denní světlo.”

Opuštěnou vilou se rozlehly kroky. Rychle se blížily. Můry zježily chlupatá těla a stáhly se k sobě blíž. Šepot sílil.

“Uvnitř má tu nejčernější tmu. Jeho sny jsou ostré, štípají a koušou. Rvou na kusy.”

Strýček Para s tetou Doxí

vychovávaj sobě paradoxy.

Práce je to věru těžká,

paradox je horší než-li veška.

Všude skáče, kde co hledá,

disciplíně pranic nedá.

Pravda proň jen hříčka,

Amazonka potok, říčka.

Strýček Para s tetou Doxí

vychovávaj sobě paradoxy.

Na provázku, na řetěze,

paradox ten všude vleze.

Tetě tečou z toho nervy,

bolí strýčka srdce, ledví.

Paradoxy milují svět tuze moc,

život pospíchá jim na pomoc.

Strýček Para s tetou Doxí

vychovávaj sobě paradoxy.

Dětí mají hodně moc,

nové rodí každá noc.

U piva v jedné hospodě,

díky podivné náhodě

zrodila se paradoxů kupa,

po lokále hostinskému dupá.