DMD č. 07. pro 7. 4. 2026. Téma: Paradox

Tolik žen prošlo mým životem, mýma rukama, mou ložnicí. Tolik stejných, tolik rozdílných – starostlivé, pečující, divoké, prostopášné, krásné i obyčejné. Rusovlasé, černovlasé, blondýny. Některé mým žitím prolétly rychle a zmizely rychle, jako světlušky v letní noci, jiné se vryly hlouběji.

A přesto – nejvíc se do srdce zaťala ta drobná dívenka, co stála na opuštěném nástupišti v Pečoře, už ne dítě, ještě ne žena, špičky okopaných bot u sebe. Usmála se na projíždějící vlak, ve kterém jsem tiskl tvář na sklo a naše pohledy se na malou chvilku protnuly. 

Ona jela dál, do budoucnosti, mě vlak odvážel rubat zlato do Vorkuty.

V životě každého klona bylo několik zlomových okamžiků. Zkoušky na specializace. Moment, kdy získal jméno. První bitva.

První kafe. To se, na rozdíl od alkoholu, nedalo vyrábět, a o tu trochu propašovanou na Kamino se nikdo dělit nechtěl.

Pak přišla první dovolenka, první hrnek. Z drahé kavárny nebo z nejlevnějšího stánku. Výsledek byl pokaždé stejný - zjištění, že se dá žít na dvojnásobnou rychlost, a pak věčná závislost.

Skoro stejný.

“Co si mu do toho hodil? 

V jídelně byl takový kravál, že se třásly stěny. Uprostřed toho ležel s hlavou na stole Zap. Chrápal. Z kelímku kafe se mu ještě kouřilo.

Jednoho krásného dne roku 1950 se skupina fyziků z Los Alamos, tedy sebranka jako vídáme na StarConu a podobných akcích, vracela z oběda. Cestou vymysleli konspirační teorii, že za mizením odpadkových košů v okolí můžou mimozemšťané. Načež začali přemýšlet, kde všichni ti mimozemšťané jsou, když je ve vesmíru tolik galaxií, hvězd a určitě i planet. 

Ovšem už v roce 1835 mimozemšťany prý objevil astronom John Herschel pomocí svého nového teleskopu s 8m čočkou s padesátitisícovým zvětšením na Měsíci. 

Kriticky myslící čtenář však věděl, že vyrábět tak velké dalekohledy bylo naprosto mimo lidské možnosti. 

O těch křídlech radši nebudu ani začínat. 

„Davide,“ dosedla lítostivě spolužačka na mou lavici, „že se dneska necháš vyzkoušet z Občanky?“  byla připravená mě uprosit, ale nečekala že řeknu: „Ano,“ ... „vždyť jsem to slíbil minulý týden, abychom se nemuseli učit všichni všechno.“ 

***

Dostal jsem jedničku.

***

Matika:  „Chce být někdo zkoušený?“

Ticho.

Žák sedící před učitelem mu zůstal hledět do očí. „Dane, vy?“ zvednul obočí učitel. „Ne,“ oznámil mu žák.

„Když ne vy, tak někdo jiný!“ rozhlédl se učitel: „Tak Davide, pojďte.“

***

...Za čtyři.

***

„Ententýky,“ vypočítávala učitelka dějepisu, kdo bude zkoušený.

„Ko-ště-tem!“

Prst se zastavil na mně. Zkroušený jsem se sebral a potřetí ten den zamířil před tabuli.

Lehce potlučený Aristides Protopsaltis se vypotácel z policejní služebny. Vedl si na vodítku velkého německého ovčáka.

Jannis, který na něj čekal, sebou škubl: "Brácho, kde jsi vzal toho psa? To ti dali, aby hlídal obchod?"

"Ne, toho jsem policajtům ukradl," vysvětlil Aristides.

Jannis se zasmál, ale pak se zarazil, když viděl, že Aristides nežertuje.

"Kde jsi zaparkoval ten náklaďák?" zeptal se Aristides.

"Hned za rohem, jak jsi mi řekl."

"Dobře. Dáme do auta toho psa a pak zavoláme policajtům, že je v něm bomba."

"Proč, proboha?"

"Jinak to auto nenajdou."

"Musíme krást a lhát, aby nám věřili? Není to paradox?"

Putování s Geraltem a Marigoldem nabízí nepřeberné vhledy do lidských povah. Pravděpodobně víte, jaký postoj zaujímá veřejnost k zaklínačům. Tento, mohutně ambivalentní postoj, je na jedné straně demostrovaný téměř procesím (to když obluda žere dobytek, nábytek i příbytek), na straně druhé definovaný kamením, nadávkami a v několika případek i nepovedeným soudcem Lynchem (když obluda doobludí). Ale tohle...
"Tedy, příteli," opřel jsem se v sedle, "viděl jsem už leccos, ale aby vedle sebe visely inzeráty pro i proti zaklínačům..."
"Paradoxní, že? Uvidíme, co bude dál."
"Ty tam chceš jet?"
"Ovšem. I paradoxy vydělají peníze. Kromě toho si za tohle počítám přirážku."

"Není tohle tvůj píseček?" zamávala Gwen datapadem s instrukcemi.
"Máme práci. S Anakinem a Ahsokou."
"Chudák holka. Pošlu jí koš ovoce. A plyšáka."
Kenobi se na ni úkosem podíval a odplul.

"Takže... co byste pot-"
"Pššš!" maskovaná postava zašermovala rukama a pak odtáhla Gwen hlouběji do stínů. Kluci je pomalu následovali.

"Tak si to shrneme. Chtěj pomoct."
"Jo."
"Ale my jim pomoct nesmíme."
"Jo."
"Musej sami."
"Jo."
"Ale nezvládnou to."
"Jo. Teda ne."
"Takže...?"
"Takže utajení. A mimo záznam."
Mossi si bručel pod fousy:
"Republikové síly. Mimo záznam. Na hlavu."
"Není to přece poprvé."
"Ale poprvé je to takhle pokroucené."

Konečně! Konečně ho přesvědčil. Vyrazí do světa a podrobí si ho. Pro vyšší dobro.

Gellert usínal s úsměvem na rtech. Zítřek bude velký den. Začnou uskutečňovat své sny. Oni dva spolu, budou neporazitelní.

O den později byl na cestě sám.

Hlupačka, musela se mezi ně plést? Její smrt všechno zkazila. Jistě, dokáže své cíle naplnit i sám… ale zvykl si na dlouhé hovory s Albusem.

Zvláštní, jak někdo tak bezvýznamný dokáže zasáhnout do osudů dvou nejmocnějších kouzelníků, pomyslel si, když opouštěl Godrikův důl.

Aspoň se nebude muset o moc a slávu dělit. Dokáže vše, co si usmyslí. Světe, třes se!

Rusé vlasy splývaly jí po bělostných ramenou a sotva zakrývaly dvé oblin ňader tak výmluvně, že by každému příčetnému muži bylo obtížné opanovati se.

Alfred Reuß, jak laskavý čtenář ví, příčetný nebyl. Byl rozčilený. Dotyčnou to neznepokojovalo. Znali se příliš dobře.

"Ferdy, víš, že tě mám radši, co nejsme manželé?"

"V tom je ta potíž, Klementino, pořád jsme."

"A co na to tvoje žena?"

"Nic. V tom jste si podobné. Neříkala nic. Odešla ode mě."

"Chudáčku."

"Nemusíš být ironická."

Rozmarná krutost z jejího hlasu zmizela.

"Marito legittimo, nikdo z nás nemůže za to, že rakouské úřady neuznávají zákony vílí říše."

Jak blízko mi, Bože, jsi, když trpím… a jaká ironie, že Ti nikdy nejsem dál!

Někdo k Tobě utíká jen v dobách trápení, ale když se má dobře, ani si nevzpomene.

Já to měla vždycky naopak. Jak snadné mi přijde se modlit, když mám za co děkovat, když je víra posilněna vším dobrodiním, kterého se mi dostává. Ale jak těžké to je, když dny přikryje temnota. Jsou chvíle kdy nevěřím, že vůbec jsi. Chvíle kdy pochybuji, že se zajímáš. Ukřižovaný Bůh někde v dálce a hlubinách času mojí duši nestačí.

Někdy odříkávám modlitbu už jen tak ze setrvačnosti.

Nevěřím.

Doufám.