Příroda

Nevěděl jsem o ní skoro nic. Znal jsem jen její věk a výšku. Ale všichni okolo ji chválili, jak prý je výjimečná! Byla o dost starší než já, ale tak už to chodí. A pak jsme se setkali. Byla to láska na první pohled...
A tak jsme se vzali. Myslel jsem, že na světě nemůže být nikdo šťastnější. Vždyť mám tu nejlepší ženu na světě! Doufal jsem, že ty chvíle nikdy neskončí.
Skončily...
Mou milovanou jsem přecenil. Je stejná jako všechny ostatní! Když zjistila, že čeká dítě, ve své slabosti se na mne mile usmála a následně mi ukousla hlavu!

“Víte, já vám nevím. Samozřejmě pociťuji biologický imperativ a cítím to i jako povinnost vůči společenství, ale… je to opravdu anonymní?”
V duchu si povzdechla, navenek nasadila svůj nejdůvěryhodnější úsměv. “Ujišťuji vás, slečno, že vzorky jsou stoprocentně anonymizované. Žádný z dárců také nepochází z bezprostředního okolí.”
“Musím též myslet na svou pověst. Nepotřebuji, aby si o mně každá sousedka šuškala, že jsem využila vašich služeb.”
“V tom případě vám mohu nabídnout obzvlášť diskrétní dobu zákroku, například soumrak nebo svítání.”
“A můžete mi zaručit, že…”
Včela Božena si unaveně promnula tykadla a obrnila se trpělivostí. Opylování panenských jabloní byla opravdu fuška.

Na sluncem sežehnuté trávě ležela zebra. Přesněji, bývala to zebra. Teď už to byla jen zdechlina. Padla dnes brzy ráno. Její tělo se teď pomalu peklo na žhavém Africkém slunci. Vysoká tráva se ale brzy zavlnila a objevila se malá smečka Lvů. Všichni, vyjma vůdčího samce se zastavili kousek od mršiny. Vůdce se jako první pustil do jídla, po něm přijdou na řadu lvice. Když lvi dojedli, připlížily se k nedojedené mršině hyeny a o zbytky se pak postarali supi.
Druhý den se sem přiloudal osamocený šakal. Smutně hleděl na svítivě bílé, dočista ohlodané kosti.
Tuhle hostinu, zdá se, propásl.

Hřadovaly takhle vrány na stromě u silnice. To samo o sobě je vzácnost a stává se to jen na zimu. Málokdo ví proč.
V tu dobu taky odlétají vlaštovky. Posedí na drátech, povyprávějí, a jsou pryč.
Vrány sedí opodál, chvíli se na ně dívají, a pak se navzdory svému zvyku sesednou, aby to konečně probraly.
"Tak už letěj, co?"
"No jo. Zdrhaj jako vždycky."
"To se jim to štěbetá, v teple."
"Prej pěvci. To jsme taky."
"No jo. A na zimu to zas zbude na nás."
A tak jsou vrány jedni z mála ptáků, co nám tu v zimě zazpívají.

Z jednoho slavného starobylého města do druhého teče proud Dunaje jako velký, majestátní tok. Cestou Dunajskými luhy se pokojně rozlévá širokým řečištěm, jen občas se oddělí slepé rameno.
Za Bratislavou však nastává chaos. Velká řeka se najednou rozpadá, tříští na nespočet proudů, které se ztrácejí v luzích, veškerý řád je pryč.
Ale pohleďme na nekonečné bohatství přírody. Málokteré krajiny hostí tolik druhů rostlin, vodního ptactva, obojživelníků, ryb, hmyzu…
Nakonec se ty rozvětvené proudy znovu slévají a do třetí metropole dorazí Dunaj v plné parádě.
Někdy i chaos poslouží dobré věci. A to, co se roztříští, může zase splynout v harmonii.

Svaly se mu potily pod hnědošedou kůží.
Šlojíř byl jeden z nejkrásnějších samců na východ od řeky Lubiny. Připravil se na klamný výpad, dokázal se vyhnout kalené střele, kterou se ho pronásledovatelé snažili zastavit. Už jen kousíček! Zaslechl psy, a už mu běží v patách, cítí sliny kanoucí z mord. Neohlíží se, ale v představách vidí jejich rudé běsnící oči.
Proskočil do tajného doupěte, kde čekalo sedm malých chlapců. „Sem se ty zrůdy nedostanou,“ vypískl nejmenší.
„A i kdyby se dostali a sežrali nás, nevadí. Život každého králíčka je pouze na vlastní nebezpečí. Nikdo vám jej nezaručí,“ pomyslel si otec.

„Kam si myslíš, že plaveš?“
„Na souš, pryč od tebe!“
„Jen si táhni. Jako by život mimo vodu měl vůbec nějakou cenu! Nechápu proč jsem si tě brala!“
„To jsme dva!“
Dvě praryby pozorovaly manželskou hádku z bezpečí prasasanky.
„Hrůza, co?“ řekla jedna.
„Jo, takhle se hádají každej den,“ souhlasila druhá.
„Proč se vlastně brali?“
„Prej je donutili jeho rodiče. Kvůli dětem.“
„Hele, a to jako myslel vážně s tou souší?“
„Prej jo. Nechal si narůst nohy a učil se dejchat na vzduchu. Nazval to evolucí.“
"Trochu drastickej způsob rozvodu."
"Prej buď změna živočišnýho druhu a nebo smrt."
"Fakt drsný."

„Děkuji, to je velmi laskavé,“ říká “primitivním lidem“ když bleskem rozpůlený strom namazali směsí léčivých bylin.
„Není zač,“ odpoví oni. „Vždyť nás po tři generace krmí chutnými plody. A už naši dědové se pod jeho listy schovávali před deštěm i horkým sluncem. To my děkujeme.“
„Proč?“ volá z plných sil na „civilizovaný lid“. Ten však její hlas neslyší. A ani slyšet nechce. Kdyby se „civilizovaný lid“ jen na moment zaposlouchal do naléhavého volání, brečel by. A možná by to byl začátek změny – na kterou není nikdy pozdě.
Nyní je však slabý, ale je tu stále. Stačí mu jen začít naslouchat.

Na začátek je důležitý kvalitní materiál. Bez dobrého základu se nedá vytvořit nic pořádného, to víte. A v našem řemesle to platí dvojnásob. Vezmi špatný materiál, nadřeš se jak kobylka a výsledek nebude stát ani za zlámanou hrobaříkovu lopatu.
Takže, aby se s materiálem pracovalo dobře, měl by být lehce mazlavý, ne však moc. Lepivost něco jako včelí med.
Samozřejmě roli hraje i počasí. Nejlepší je to po dešti. Když je horko okolí si stěžuje, když prší, tak se dělat nedá.
Teď vám ukážu vzorek a pak můžete začít tvořit sami.
Nato starý hovnivál přivalil před třídu dokonale opracovanou kouli.

Vždycky jsem je obdivovala. Tu blyštivou nádheru, tu krásu co na sobě nosí. Jak jim každý detail přesně sedne. A samozřejmě se za nimi všichni otáčí. Někteří dokonce skáčou a obdivně ječí.
A co ty fajnofky dělají? Svlékají se a staré odhazují. Některé fifleny dokonce každých 14 dní.
Já co? Pořád stejná růžová. Je pěkná, praktická, ale není prostě IN. Ani ten slimák o mě pohledem nezavadí.
Stejnou barvu měla, co pamatuji i prabábi. A netrápila se tím. Ale já nechci být jako prabábi.
Přes lesní mýtinu kráčel zamilovaný pár. Muž se zastavil.
„Lenko, podívej. Žížala ve svlečené hadí kůži!“