Řecká mytologie

Charón vysadil vesla z havlinek a vytáhl člun na břeh.
Otočil se zády k široké hladině temné řeky, posadil se na okraj člunu a čekal.
V posledních dnech nemusel čekat dlouho.
Po nerovných ostrých kamenech přicházela mladá žena. Snad byla dřív krásná, ale nyní se na její tváři podepsalo utrpení.
Natáhl k ní ruku dlaní nahoru.
Zavrtěla hlavou, Charón si povšiml pruhů, které v prachu na její tváři namalovaly potoky slz.
"Tví bratři jsou už pryč. Bratranec a teta brzo přijdou. Strýc jednou také."
Princezna přikývla.
"Stálo to za to?"
Šedé vlny se v naprosté tichosti rozbíjely o kamenitý břeh.

„Tak začněme,“ zahájil pohovor personalista. „Jak jste na tom se smrtelností?“
„Přežil jsem pád do reaktorové šachty a následnou explozi.“
„Hmm, slibné. Jak jste na tom s tvůrčími schopnostmi?“
„Jednou jsem se podílel na projektu vytvoření nového života. Byl to velký úspěch.“
„Dobře,“ personalista si udělal poznámku. „A co další dovednosti?“
„Ovládám umění číst lidem myšlenky, mám telekinetické schopnosti a taky dokážu rukama tvořit blesky.“
Personalista překvapeně vzhlédl od svého bloku. „To je působivé, opravdu. Blesky tady umí jen náš vedoucí. Myslím, že nepotřebuji vědět víc. Vítejte na Olympu.“
Na to si Palpatine zamnul ruce. „Doobřee, he he he heeee!“

"Snažíš se mi říct, že tě zbouchnul sluneční paprsek?"

Můj přítel vypadal, že zpochybňuje mé duševní zdraví. Upřímně, vůbec jsem se mu nedivila.

"Přesně tak. Obklopilo mě zářivé světlo, cítila jsem teplo v podbřišku a teď jsem těhotná."

"Prostě přiznej, že jsi mě podvedla!" zaryčel a zmizel.

Povzdechla jsem si. "No, pozdrav pánbůh."

***

"Co jsi zase provedl?" protáhl Hermes.

Apollo si prohrábl zlaté vlasy. "Netuším, o čem to mluvíš."

"Vážně?" opáčil Hermes. "Tak vysvětli, kdo ti poslal tenhle balíček."

Apollo zalapal po dechu, když spatřil dítě odložené v krabici. Přiložený vzkaz pravil: Svítil jsi, tak se starej.

"No, pozdrav Zeus."

„Afrodíté mě zavrhla!“ naříkala majitelka seznamky. „Podívej se na to.“ Ukázala do sálu. „Samí introverti a nechemické neromance!“
„Ale aspoň pijí,“ pochvalovala si barmanka.
„Ani alkohol nepomáhá. Žádný nadějný pár. Tamti sahají po mobilu. Vsaď se, že mi píšou mizerné recenze.“
„Neměla bys je organizovat?“ navrhla barmanka.
„Potřebuju tvou kůru!“
„Ne.“
„Smiluj se.“
„Ne.“
„Ano. Zbankrotuju a ty přijdeš o pravidelný kšefty!“
Barmanka s povzdechem otevřela tajný šuplík s kůrou z mimózy srdčité a přihodila ji do šejkru, limonád i hrnků na kafe.
A jelikož na ni Hekaté nezanevřela, do půl hodiny už si nikdo z účastníků speed datingu nevykal.

Běželi kvetoucí loukou, vánek letního odpoledne jim čechral zlaté vlasy rozevláté rychlostí.
"Chytím tě!" volal za ní. Kdyby nebyl bůh, byl by zadýchán.
"Nechytíš," odpověděla zpěvným hlasem. Stébla trávy se pod jejíma bosýma nohama sotva ohnula.
Sotva se Apollón dotkl lemu jejích šatů, zurčivě se zasmála a zmizela proměněná v potoční vodu.
Uviděl ji na druhém břehu a zachechtal se tak hlasitě, že přeslechl dvojí zadrnčení tětivy a kletbu jiného boha.
Apollónova krásná tvář potemněla, ta Dafnina zbledla hrůzou.
Rozeběhl se.
Dala se na útěk, volajíc o pomoc.
Pod jeho hrubým dotykem se její kůže změnila ve stejně hrubou kůru.

Pomalu a co nejtišeji kladli Odysseus a Diomédes jednu nohu před druhou. Opatrně, aby nedošlápli příliš hlučně, ale také aby nešlápli... na nikoho.
"Je jich tolik," zašeptal Diomédes při pohledu na těla. Hrdinové se v oblacích kouře vznesli k nebesům, avšak na zemi zůstaly stovky ostatních.
"Modleme se," navrhl Odysseus. Diomédes směřoval svá slova k Hromovládci, ithacký král k Šedooké.
Krkrkr-ke-keke
Prudce se otočili za zvukem a uzřeli vlku podobnou nestvůru s mečem v pařátu.
Všichni tři zamrzli.
To nebyl vlčí zvuk, pomyslel si Odysseus.
Nepřítel oděný v kůži se dal na útěk.
Velký šedý pták vše pozoroval očima bohyně.

Z mraků obepínajících vrcholek All-Impu se vynořila hlava a shlížela na svět.
„Perzefónko,“ zakvílela po chvíli, „kde seš?“
Člověčenstvo nic zlého netuše kolotalo a ševelilo dál, ale po Persefóně se slehla zem.
„Říkám ti, že je s Hádem,“ ozval se zpoza oblačnosti Héřin hlas. „Dneska v podsvětí hraje Bestia bez Dia, to si nemůžou nechat ujít.“
„Jestli bude s Hádem, všichni pojdou hladem,“ zašeptala Démétér pro sebe. A pro nějaké ty nadpřirozené síly, protože za okamžik zahřmělo.
„Ženský zatracený, která z vás zlikvidovala všechnu ambrózii a nektar?“
Ono postačí nechat o hladu toho největšího požitkáře. Do večera je Perzefónka doma.

„No vidíš, hodnej chlapík…“
Persefona drbala chvíli jednu, pak druhou, a nakonec i třetí hlavu. Od oušek přešla k zátylkům, pak pod bradičky a nakonec hladila, hnětla a promačkávala celá záda.
Opakovala celý postup stále dokolečka. Jednu hlavu, druhou hlavu, třetí hlavu, záda, občas přešla až na bříško. Netrvalo dlouho a objekt jejího zájmu totálně zvláčněl.
V tu chvíli se na scéně objevil Hádes. Nevěřícně zíral na obraz před ním. Zuřil.
„PERSEFONO!!! Jak to, že náš hlídač spí?!! Takhle se do podsvětí dostane každý! Už jsi zapomněla na Orfea?“
Persefona se jen mlčky usmála.
„No ne, ta masáž fakt zabrala…“

U náhrobního kamene v boční kapli hlouček žen. Epidemie před lety byla ještě v paměti, nebylo záhodno nic podceňovat.
Šumot modliteb zněl kostelem. „Svatá Marie … horečka … peníze … zimnice … matko Boží … hodně zákazníků … svatá Parthenopé … ochraňuj … za nás hříšné … průjem … svatý Januárie …. všechno propil …“
„Je tu nová deska!“ všimla si jedna. Šumění ustalo.
„Zadal ji biskup,“ informovala manželka notáře, která uměla trochu číst.
„Co tam je?“ zajímají se všechny. „Nevím, je to latinsky … je tu napsáno „Parthenopé“ ...“
„Pan biskup je moudrý … ocenil pomoc naší svaté a dobré sirény … bez ní bychom tehdy ten mor nepřežili.“
Spokojené přikyvování. Šumění se opět rozeznělo.

Dnes na ni smutek dolehl obzvlášť krutě a nedokázala tvrdnout mezi čtyřmi zdmi.
Bloumala ulicemi, uhýbala maškarám i sudům, které hnali uličkami. Vyhýbala se pokusům o seznamování.
Kolem proběhl průvod podroušených podivností. Zabočila za další roh. Udržovat směr. Takhle nějak se člověk dostane z labyrintu, když ztratí nit?
Na náměstí hrála hudba, víno proudilo, ale svět se pohupoval i bez pití.
Posadila se na schody.
„Občas je toho na jednoho moc,“ poznamenal hlas za ní.
Patřil kučeravému muži, který tam seděl oděný v révovém listí. Nabídl jí hrozen. „Trochu cukru?“
„Děkuji.“
„Jmenuju se Dionýsos,“ řekl a podal jí ruku.
„Ariadna.“