DMD č. 2. pro 2. 4. 2013. Téma: Krášlení

Je to jednoduchý, nejíst. Na začátku má Jana potíže, ale tělo si zvykne a když je nejhůř, namočí se kus vaty ve vodě nebo džusu a sní se - pocit je to sice odpornej, ale naplní žaludek a je to. Nic není tak odporný jako bejt tlustá a hnusná.
Lhát taky není žádná věda, "jedla jsem ve škole", "jdeme potom s Míšou na pizzu", "sním si tu snídani cestou, tak pa!" - Jana to má pod kontrolou a kila jdou dolů, ale pomalu, furt ty hnusný špeky v zrcadle, ach jo.
A tak dál…
Umřít je tak snadný, ale Jana najednou nechce.

Rozbiji nevěrná ústa, vylámu proradné zuby,
lepidlo nanesu, všechny značky, všechny tuby,
jen aby další lživá slova z jámy lvové nevylezla,
aby klamná slova nešla ven, sírou prolezlá.
Jsi ďábel a na bělostné tváři, rudé fleky udělám,
zmodrají, zfialoví, zežloutnou… jizvy solí ti zadělám.
Bolí to, že? Vidím ti to v hnědých studánkách,
prázdných schránkách,
ale já ti dám, ta tvoje nádherná tvářička,
víš, jak kouzelně v ní bude vypadat ta ostrá jehlička?
Jedna, dvě, třetí, po ní stéká rudá krev,
nůž zaráží se do zabarikádovaných střev,
vidíš, k dokonalosti si to, milá, dohnala,
když si před ním oblečení sundala!

„Liso, už pojď! Přijdeme pozdě!“ volá Ianto netrpělivě z předsíně.
„Když já nemůžu...“ odpovídá Lisa z koupelny. „Běž sám nebo s někým jiným.“
„Vždyť ses do toho divadla tak těšila. Je to přece od Oscara.“ přemlouvá ji.
„Promiň, já myslela, že to půjde zamaskovat.“
Ianto sleduje v zrcadle její odraz a hodnotí, jak se snaží zapatlat make-upem a pudrem jizvy po stezích hyzdících Anniino čelo a vůbec se jí to nedaří. Vlastně to možná vypadá ještě hůř.
Nakonec rezignovaně přiznává: „Bude lepší, když zůstaneš doma. Zavolám Jackovi a důrazně ho poprosím, aby si protentokrát nebral džíny a tu hnusnou košili.“

Městská mytická havěť se přímému styku s lidmi většinou vyhýbá. Ne že by se báli, jsou to introverti. Obvykle špatně snášejí i další jedince svého druhu.
Meluzína pracuje v kadeřnictví na Andělu. Meluzína, pověstná výjimka potvrzující pravidlo. Svou denní energii získá z těžkého fénu za deset minut, zbytek dne se prostě těší lidmi. Ráda se probírá jejich vlasy pramen po prameni a někdy zavzpomíná na své synky. Těší ji, když ženy v jejích dlaních uvolněně zavírají oči a muži ji sledují v zrcadle pohledem. Občas ji někam pozvou. A ona pokaždé odmítne, protože jen blázen by opakoval stejnou chybu dvakrát.

Seděl tiše v maskérně a nechával na sebe nanášet vrstvy makeupu a protéz. V paruce mu už teď bylo neskutečné horko, byl unavený, nevyspalý, a kdyby mohl, šel by zalézt do karavanu a vybrečet se jako tenkrát u Kapitána.
Dal si vnitřní facku, dvě a bojoval dál s mikrospánkem, do kterého už sklouznul nejmíň desetkrát. Nakonec svou meditaci nadobro vzdal a sesunul se do polospánku. S leknutím se probudil, když mu někdo neočekávaně položil ruku na rameno.
Otevřel oči a uviděl v zrcadle Leeho v Thranduilovi. To mě teda poser… jak tahle nádhera mohla splodit Legolase, málem mu ujelo nahlas.

,,Sen! Pojď sem!" zakřičela Yubaba přes celé lázně.
Chihiro se ihned rozběhla za ní.
,,Ano, paní?"
,,Postaráš se o Bohyni Krásy, která o nedlouho dorazí sem. Budeš jí muset zkrášlit, ale za nic na světe s ní o jejím vzhledu nemluv!"
,,Ano!" uklonila se Chihiro.
Za chvíli dorazila Bohyně Krásy, nebo alespoň to Chihiro řekli. Byla to věru obyčejná paní, ale velmi ošklivá. Chihiro nechápala, ale pustila se do práce.
Když Bohyni zkrášlila tak, že byste jí nepoznali, musela se pochválit. Vypadala nádherně, opravdu jako Bohyně Krásy.
,,Děkuji Ti. Tohle je ale jen klam, pravá krása se skrývá uvnitř," řekla.

Jackova kancelář měla zvláštní kouzlo. Působila starosvětsky. Vzduch tu byl prosycen vůní čtyřicátých let.
Ianto ji miloval. Málokdo tušil, kolik tady tráví času, aby tu udržel alespoň částečný pořádek. Urovnat stůl a posbírat odpadky trvalo chvíli, ale přičteme-li vymetání pavučin a další zkrášlování, zabralo to častokrát půl dne.
Zrovna ořezal poslední tužku a položil ji k ostatním, když se ozvalo: „Ianto! To je dobře, že jsi tady. Zbav se tohohle a udělej mi kafe.“
Velšan zoufale pohlédl na cosi, co připomínalo hroudu výkalů s chapadly a Jack to bezstarostně upustil na čerstvě vytřenou podlahu.
Pak Ianta dorazil nevinným úsměvem: „Prosíííím.“

Už jen poslední pohled do zrcadla. Možná ještě jeden. Ale ne, není to potřeba. Všechno je v pořádku.
No, raději přidat trošku sem. A malinko ještě tam. Musí si dát pozor aby to nepřehnal, nechce v tak důležitý večer vypadat jak Alice Cooper.
Naštěstí to vypadá dobře. Vlastně víc než dobře. Co má být vidět zvýraznil a co nemá být vidět, elegantně zakryl. Stihl by ještě sprchu? Ne. Klid.
Dnes to bude TA noc. Teda, pokud přijde. Ale ne, musí přijít. Slíbila to. Přijde. Všechno dobře dopadne. A on, bude ten nejromantičtější milenec. Aspoň mezi kudlankami. Ale, co budou jíst?

To je nuda k uzívání.
Obličej starší dámy je našedlý a výraz protivně upjatý.
Zkusí třeba orámovat oči ostrou tužkou a řasy protáhne, co to dá. Trošinku barvičky do tváří a hned vypadá líp. Černé srdíčko zastoupí pihu krásy. Úsměv prosím a předvést zuby. Co kdyby jeden byl zlatý? V pohodě, stačí jednoduché kouzlíčko. Hihi. Nemožně staromódní účes taky potřebuje nějakou úpravu. Zkusí rudé lokny. Nebo radši zelené číro. Jo! Hodil by se jí knírek. A ještě by mohla…
„Vulpesová, dáváš vůbec pozor? Co jsem říkala?“
Přistižená Radka provinile zaklapla učebnici s vylepšeným portrétem slavné historičky Petronily Palacké-Kerblíkové.
Ach jo.

Tentokrát si dovolila příliš! Napráskat jí mistrové. „No počkej,“ honí se Zuzaně hlavou a zlověstně se jí při pohledu na její parťačku leskne v očích. To je toho, že udělala zmetka, možná dva…
Na to, že přichází o odměnu nejen ona sama, ale celá parta, už nepomyslela, když běžela do kanceláře za vedoucím a rozverně na něj mrkala.
„A opravdu je to taková potvora?“ optal se po aktu zadýchaně tlouštík.
„Je.“ Přitakala Zuzana. „Sprostě mě pomlouvala, ale to by s ní mistrová nesměla být jedna prdelka…“
Tlouštík odstrčil Zuzanu z klína a za chvíli už lezla z tiskárny jedna výpověď.