DMD č. 2. pro 2. 4. 2013. Téma: Krášlení

Sam Elánius nanesl jemným štětečkem lehounký nános pudru na tvář s dokonalostí, kterou by mu záviděly i představené Cechu švadlen a šiček. Unaveně se opřel o stůl, u kterého seděla jeho vlastní spící figurína. Ještě jednou prolistoval pro kontrolu útlounký spisek*.
Pokryl postavu vlastním pláštěm, postavil se do stínu v rohu a pustil se do čekání. Doufal, že vrah z Cechu vrahů se ho neúspěšně pokusí zabít co nejdříve. On byl připraven.
*Pozn. aut.: Stroj, kterým se zrcadly můžeme napodobiti vlastní tvář Názvy kapitol byly podobně šroubované, text samotný však geniálně názorný a doplňovaný mnoha náčrtky, některými i k tématu.

Mulisák si zálibně pomlaskával. Na strašidelném vrchu Šmejkalce bylo všechno hezky poctivé, cáry mlhy plazící se při zemi, pavučiny, meluzína kvílící v komíně, větve stromů skřípaly v C moll (Mulisák to ladil týdny). V útulně pochmurné chaloupce vrzaly dveře. Okna osleplá letitým prachem, a za nimi... cože?
Mulisák vyběhl, strhal ty příšernosti a zařval: "Bubáčku, sem!"
Výslech však odhalil, že Bubáček v tom tentokrát nejede.
Až odpoledne se tetka Bouďačka stavila, kde že mají tu haloweenskou girlandu? Mladý to přivezli, v cizině to prej patří k nóbl strašení... Mulisák si umínil, že v životě nebude nóbl. Radši bude slušné strašidlo.

Vzora se snažila nekousat si nehty.
„Nedupej, nemůžu se soustředit!“ ozvalo se z jeskyně. „A vůbec, pojď už.“
„Tak co?“ vybafla.
„Je to moc hezký, (Vzora se vypnula.) ale… (Ramena jí poklesla. Nesnášela „ale“!) …ještě by se to dalo trochu vylepšit: přehodit slovosled, tohle by Filip neřekl, tady čárka, tohle jsem nepřečetla.“
„Dyťs to rozšlápla!“
„Nechalas mi hrozně úzkej chodníček!“
„Můžu aspoň pátou verzi psát už na papír?“
„Dochází tužka. O papíru darmo mluvit.“
„Já vím. Jenže se bojím, že začne foukat a…“ škytla.
„No, dobře. Ale neflákej se!“ houkla Beta, než odešla.
Vítr už skutečně zvedal první zrnka prachu.

„Potřebuje to tu zkrášlit!“
„Zlato, ne… “
„Ale ano, jen se koukni kolem sebe!“ Zatočí se Patrik, s rukama rozpřáhlýma do stran, po našem malém bytečku.
„Páťo, ne, hele, pojď si sem ke mně sednout, já ti dám i upít z mého kafe.“ Zkouším ho zastavit.
„Kdepak, ty lenoško. Je po zimě a vypadá to tu mrzutě. Něco s tím musíme udělat.“ Řekne a odejde do ložnice, vrátí se po chvilce s mým zeleným šálem a tvrdí, že to bude úžasná jarní výzdoba. Po chvilce jeho zkoumání, co by tím mohl zkrášlit, už se nevydržím dívat, a jdu mu radši pomoct.

He spent hours writing the address the Grand Vicar'll make in a five-day. Carefully crafting, perfecting every phrase. Vicar Zahmsyn Trynair smiled, satisfied.
Vicar Rhobair Duchairn finished praying and opened the books. Eventhough Jihad was draining the Treasury, he'll build more shelters this winter. His brain started crunching numbers.
The Navy was a fiasco. But the Army was different. Captain General, Vicar Allayn Magwair stood over a map, rearranging troops, determined to succeed.
Vicar Zhaspahr Clyntahn, scanned reports from conquered territories. He scribbled orders for his Inquisitors: "Let fire and blood of heretics purify the land." His power was growing.

„Jsi krásná,“ řekl jí.
„Opravdu?“ zapochybovala. Usmál se.
„Opravdu. Ani se nemusíš krášlit,“ ujišťoval ji a přitiskl k sobě.
„Děkuji,“ zašeptala a nechala se hřát jeho teplem. Nepotřebovala být krásná, stačilo vědět, že on je tu s ní.
Zírala do zrcadla, bledou tvář bezvýraznou, pod očima hluboké tmavé kruhy.
Mohla se zkrášlit, mohla dělat cokoliv jiného, možností bylo tolik… ale ona nechtěla.
„Jsi krásná,“ sdělila svému mlčenlivému odrazu. Znělo to mrtvě i jejím vlastním uším.
Byla krásná a krášlit se nepotřebovala. Stejně by to neudělala, protože to pro ni už nic neznamenalo. Vše ztratilo smysl a krása odešla s ním.

„Tak jo, kluci, je potřeba udělat něco s vaší vizáží,“ rozlehl se zasedačkou unavený hlas hlavního produkčního Andyho. „Na ty vaše hadry už se nedá koukat.“
„Cože? Tohle je přece klasika!“ bránil se Clarkson a ukazoval na svoje Levisky.
„Retro je v módě,“ přidal se Hammond.
„Retro? Vážně? A co to máš zase na hlavě?“
„No... to se mi tam udělalo ve spánku.“
„Jasně,“ odfrkl si May. „Strávil noc ve společnosti tužidla, fénu a laku na vlasy.“
„Ty mlč,“ uzemnil ho Andy. „Jak dlouho už vybíráš popelnice Tennantovi?“
James zčervenal a zabořil pohled do stolu.
„Ty košile jsou od Barrowmana.“

Ta jedubaba s modravými vlasy
kučeravými jako dým
z věčné cigarety v dlouhé špičce,
povívá světem tam a zpátky,
kam jen ji vítr zavane
a křivá ústa nasají a řeknou:
"Poslouchej, ale tohle nejde."
"Co zas, principále?"
"Takhle nemůžeš psát o naší sponzorce."
"Píšu, co vidím, principále."
"Realita nikoho nezajímá."
"Rvete mi srdce, principále."
"Musíš to trochu nakadeřit, chápeš."
"Kde nic není..."
"Říkáš si umělec? Říkáš."
"Kumštýř, principále. Pouhý kumštýř."
"Nekušni a prostě to přepiš."
"Jak libo, principále. Jak jen libo."
Ten jedudědek s rezavými vlasy
namočenými v popelu
a jiskrou v oku zpola uhašenou,
papíry chrastí skoro jako kostmi...

http://a-totalita.livejournal.com/21194.html

S jazykem povystrčeným soustředěním splétal v kamenných síních Temného hvozdu Legolas vlasy do copu. Musel začít třikrát od začátku, protože mu tu i onde vyklouzlo pár pramenů a nevkusně trčelo do prostoru.
Konečně se ale zadařilo a účes byl hotov. S nemenší pečlivostí pak elfský princ přeleštil každou šupinku zbroje a řemínky ji napevno utáhl na svém těle.
Zhodnotil výsledný dojem ve velkém zrcadle na stěně a neubránil se obdivnému hvízdnutí.
Bouchnutí dveří mu prozradilo, že už není sám.
"Otče, tak jak vypadám?"
"Krása... Ale mohl bys už konečně jít zajmout ty trpaslíky?! Zkazili mi už tři oslavy konce léta!"