Moje články

fandom - pohádky asi
Projdeš skrz.
Černý les. Poušť. Hory.
Jsi hrdina. Musíš jít.
Projdeš skrz.
Zkoušky. Útrapy. Utrpení.
Jsi hrdina. Čeká se to.
Projdeš skrz.
Zjistíš, že na druhé straně. Na druhém konci duhy. Za devatero řekami.
Jsou lidé pořád jenom lidé.
Skrz naskrz zlí. Skrz naskrz hodní. Jak se jim zrovna hodí.
Získáš odměnu.
Princeznu. Království. Nebo jenom klid.
Mohl bys prostě žít. Jenomže.
Jsi taky jenom člověk. Skrz naskrz zlý. Skrz naskrz hodný. Jak se ti to hodí.
Lidé nikdy nejsou spokojení.
Tak tě to žene, až před poslední bránu.
Když projdeš skrz, uvidíš sám sebe.
Ne každý tenhle pohled vydrží.

Padá. Ta loď je nádherná. Pevně stavěná. Štíhlá. Milováníhodná.
Padá. Loď plná bláznů, kteří nevěřili. Ty blázny netřeba litovat. Tolik učenců je varovalo.
Padá. Posádka se drží všeho pevně spjatého s lodí. Instinkt tak velí, ačkoli rozum říká, že na tom nezáleží.
Padá. Dobrodruzi. Snílci. Každý vstoupil na loď dobrovolně. Každý právě lituje, že se k výpravě přidal.
Padá. Před očima se promítají životy, které nebudou. Víno, které nebude vypito, jídlo, které nebude snědeno a ženy, které nebudou milovány.
Padá. Kapitán nevědomky uroní slzu. Sám sobě se zodpovídá za životy, které zmařil.
Padá. Loď plná bláznů padá přes okraj světa.

fandom - originální
“Zhřešila jsem.”
“Najdeš-li cestu svou, skrz vnitřní pokoru, smíš dojít k odpuštění.”
“Zhřešila jsem.”
“Ovládni vnitřní já, nenech se vláčet vnějškem, snad dojdeš k odpuštění.”
“Zhřešila jsem.”
“Nešpiň se návraty na místa, která nejsou. Najdi svou čistotu tou dojdeš odpuštění.”
“Zhřešila jsem.”
“Nebojuj s hříchem marný boj, najdi si v sobě mír, ať dojdeš odpuštění.”
“Zhřešila jsem.”
“Najdi si cíl a ke splnění jeho napři své síly, pak dojdeš odpuštění.”
“Zhřešila jsem.”
“Buď štědrá ke světu a věř, odpuštění přijde.”
“Zhřešila jsem.”
“A jestli v sobě ještě stále nosíš hřích, pak... Přej sama sobě odpuštění.”
“Ale... já nechci. Odpuštění bolí.”

fandom - já si vlastně nejsem jistá, asi originální
“Věřte!” deklamoval.
Třásl se nedočkavostí. Už se srocovali kolem. Přislíbení věrní. Budoucí učedníci.
“Bůh říká!” přikazoval.
Pevný ve víře hřímal. Zvedali hlavy a ukazovali k němu. Sledoval jejich gesta. Sledoval jejich potenciál. Byl si tak jistý.
“Bůh chce!” oznamoval.
Hlas v jeho hlavě mu dával pokyny. Ti v davu se dívali jeden na druhého. Vyvolal v nich zájem. Splnil svůj úkol.
“Bůh si žádá právě vás!” vrcholil.
V té chvíli... začali se mu smát. Rozcházeli se.
Hlas v jeho hlavě mluvil dál.
“Ach Bože,” klesl na kolena a přemáhal pláč. “Proč jsi pořád se mnou? Proč jsi mě raději neopustil?”

Jsou tam těžké okované dveře. Prochází kolem nich po špičkách, aby nechtíc neprobudil to, co za nimi odpočívá. Prochází kolem nich každý den.
Jsou tam těžké okované dveře. Jak dny plynou proklepává jejich dřevo, jestli je nenapadl červotoč, hladívá jejich petlice a kované zámky. Zamyšleně. Natírá je olejem, aby nezrezavěly.
Jsou tam těžké okované dveře. Jednoho dne prostě neodolá. Musí se podívat na to, co je za nimi. Vytáhne zpod kaftanu svazek klíčů a probírá se jimi. Ještě chvíli váhá.
Jsou tam těžké okované dveře. Mají sedm zámků. V jednu chvíli je začne odmykat.
První zámek. Ozývá se křapot lámaných kostí. Do jejich morku se zahryzne děsivý smích.
Druhý zámek. Vichřice lomcuje okenicemi ve věžích. Sníh protrhává střechy.
Třetí zámek. Skřípění zubů se rozlehne sklepením. Spěšné klapání podpatků.
Čtvrtý zámek. Zima se rozleze do všech koutů. Otřese se strachem.
Pátý zámek. Rozklepou se mu kolena.
Šestý zámek. Krvavá mlha před očima.
Sedmý zámek. Zavoní sedmikrásky. Obzor se projasní. Dveře se otevřou a za nimi je svět. Obyčejný a všední jako obyčejně. Uklidněn dveře zaklapne a zámky jeden po druhém zamkne. Ve správném pořadí.
Jsou tam těžké okované dveře. Všechno je v pořádku. Dál může žít ve slonovinové věži vlastní fantazie.

fandom -
(info třeba tady: http://www.comicsdb.cz/comics.php?id=3672 )
varování - spoiler
poznámka - Nedostanu se dneska ke knize, takže jsem si nemohla jednu informaci ověřit, snad to nebude moc velkej problém. Ale prostě jsem u tohohle zadání tenhle fandom vytáhnout musela, bez ohledu na ostatní okolnosti.
Nevím, kolik jsem zabil lidí. Počtem lvů jsem si jistý. Byli čtyři.
To jejich oči mě pronásledují, když zavřu oči. Hluboké vyčítavé oči. Od Bagdádu jsem se nevyspal.
Zabíjet lidi je lehké. Rozkazy. Okolnosti. Stojíme na opačných stranách. Oni jsou protivníci. Oni jsou nepřátelé. Nesou si nálož svých vlastních vin. Nemusím je litovat. Nesmím je litovat. Nechci je litovat. Za to, co se stane, si můžou sami.
Ti lvi nenesli žádnou vinu. Neměli možnost svému osudu předejít. Chtěli jen...
Srst slepená lepkavou krví.
Lidé jsou přece rozumné bytosti.
Lidé mají svobodnou vůli.
Nevím, kolik jsem zabil lidí.
Nezajímá mě to.

fandom - realita
Drzej fracek. Neměl chuť poslouchat dobrý rady. A tak se poučil tím těžším způsobem. Život nabízí spoustu držkopádů. Docela zdarma.
Připosranej páprda. Hejčkal si svoje bolístky a se vzpomínkou na těch pár karambolů se bál cokoli dělat. Strnulej. Zahnívající. A život profrčel kolem. Třetí kosmickou. Jak už to život umí.
Tuhej dědek. Pak jednou prostě umřel. Měl to čekat. Tak už to chodí. Ale nečekal. Tak udělal tu nejobvyklejší věc, napadne to snad každýho, ohlíd se za svym životem. To ho srazilo na kolena.
Poněvač teď s určitostí věděl, co a kdy měl udělat. Jenže mu to bylo houby platný.

téma 14 Odkud vítr vane
fandom - mytologie
Bojuje.
Provazy ho svazují, zařezávají se, drží.
Křičí.
Mučí ho neschopnost se pohnout.
Napíná svaly. Snaží se osvobodit.
Jen tam! Tam je svoboda! Kdyby se dokázal uvolnit, mohl by jí dosáhnout.
Provaz se zařízne do kůže, zbarví se krví.
Zakřičí. Do trhnutí vloží poslední sílu. Lano praskne.
Vědomí svobody ho pohltí. Prostoupí jím. Učiní ho šťastným. Udělá první krok...
V tu chvíli se obrátí vítr. Zbyde ticho mořských vln. Odysseovi se vrátí vědomí sebe sama. Zarazí se. Je zachráněn.
Bodne ho u srdce. Může pokračovat v cestě, ale s lítostí obrátí tvář k ostrovu Sirén. Jako by něco krásného ztratil...

fandom - pohádky
Ptám se: Mohou se odcizit dva lidé, kteří si nikdy nebyli blízcí?
Já a on. Spojila nás náhoda, jediný letmý pohled, touha po hrdinství. Touha vzepřít se osudu.
Okolnosti.
A byla slavná svatba.
Teď?
Žijeme vedle sebe. Den za dnem. Neznáme se. Nenacházíme důvody lépe se poznávat. Nechceme. Bylo by to příliš těžké. Tohle by bylo to pravé hrdinství, na které ani jeden z nás nemá odvahu. Každodenní hrdinství.
A žili šťastně až do smrti.
Nikdo nám neřekl, že právo na štěstí nelze zaručit. A tak se svému osudu trpně poddáváme.
My dva. Lapeni v pasti šťastného konce.
Co naděláme.

Platila jsem.
Když se tajná láska, pro kterou jsem trpěla tolik let, poprvé usmála tím správným způsobem, musela jsem odmítnout. I to je cena.
Když jsem propadla zoufalství ze stereotypu života a zatoužila jít někam daleko, musela jsem zůstat. I to je cena.
Když jsem nenávratně zničila tolik budoucností jen tím, že jsem ho chytila za ruku. I to je cena.
Všechny ty cesty, které se uzavřely jen proto, že byl se mnou a já byla s ním. Zatraceně vysoká cena.
Jenže. Když se usměje. Když se mě dotkne. Když mě políbí. Vím. Chápu. Stálo za to, tu cenu zaplatit.

Dívala se na něj úkosem a choulila se jako poraněné ptáče.
Rozhodně k ní přistoupil.
“Vyhráls,” přiznala.
Jeho rty se prohnuly v seběvědomém úšklebku. Vítězném.
“Máš na výběr,” pokynula ke stěně, “Nektar, či Ambrozii.”
Zamračil se.
“Je v tom trik.”
Pokrčila rameny.
“Vyberu-li si věčný život, bude ze mě za pár desítek let troska.”
“Pak vol věčné mládí.”
“Zvolím-li mládí, zvolím stagnaci. Od toho okamžiku bude vše stále stejné.”
“Cesta tě poučila,” ušklíbla se ona, “Volba je tvá.”
Její tělo se napřímilo a získalo zpět veškerou ztracenou důstojnost.
Jeho ramena poklesla.
Dostal, pro co přišel. Navěky strnulý v okamžiku nerozhodnosti.

Růženka spala celých sto let. To je všeobecně známý fakt. Jenže nikdo nevypráví, protože nikdo k tomu nemá odvahu, o snech, které se jí během té stovky let zdály.
Mlčíme o všech těch světech, kterými prošla při čekání na polibek. O zoufalství, kterým žila, když polibek nepřicházel. O tom, že v poslední vteřině ztratila naději.
A pak ji políbil krásný princ. Dál už pohádka nepokračuje. Pohádky se s realitou nezatěžují.
Už nikdy potom nesnila. Jen jako prázdná nádoba procházela životem ve zvláštně náměsíčném stavu. Neznala důvod. Nepamatovala si ty tisíce světů, ve kterých zůstala nepolíbená. Lidé si zřídka pamatují sny.

Kdo určuje dějiny? Jdou v mohutném šiku a je jich víc než dost. Všechny ty touhy a pnutí.
Bolest a strach. Závist a vina. Láska a hlad.
Kdo je všechny vyjmenuje? Filozof možná. Myslitel s myšlenkami tak hlubokými, že jim nikdo nerozumí. Zkatalogizuje touhy a pnutí, dá jim systém a řád. Nikdo neposlouchá.
Kdo je všechny zná? Člověk. Jeden každý člověk, protože každý v sobě ty touhy a pnutí nese všechny. Pozná je ve svých vlastních očích, když převezmou vládu. Člověk se svobodnou vůlí. Může jim vzdorovat a může se jim poddat.
Kdo tedy určuje dějiny? Jeden každý z nás.
My. Lidé. Stvořeni k obrazu sami sebe.
Vedeni vůlí. Svobodnou vůlí.
Svobodná vůle. To nejsou pouhé touhy a pnutí, to je jen rozum jasný a čistý.
Jak je přec snadné odmítnout svody. Kdo by se poddal ničivému chtíči? Kdo by se mamonem zotročit nechal? Kdo by dal průchod svým horším stránkám?
Jak moc je snadné odolat svodům? Nebát se bolesti, samoty, strachu?
Je to tak snadné jak vůle nám velí.
Snadnější možná než by se zdálo.
A v jednotném šiku jdou touhy a pnutí. Laškují spolu a vedou řeči.
Přiznejme pravdu. I bez lásky a hladu.
To dějiny určují nás.

O všechny přišla. Postupně a nekrvavě.
Odcházeli. Na jiné školy. Za jinými zálibami. Za dalšími vztahy.
Co na tom, že si přála jít také. Na vysněnou školu, kam se neodvážila přihlásit, protože ji nikdo nepovzbudil, že za zkoušku nic nedá. Co na tom, že nedostala šanci rozvinout žádný ze svých talentů, protože nikdy neuvěřila, že nějaké má. Co na tom, že nepoznala lásku, protože věděla, že ji nikdo nemůže milovat.
Nakonec zůstala sama. Se všemi těmi přáními štěstí a slovy povzbuzení, které upřímně rozdávala na všechny strany. A teprve pak se rozplakala.
Když pláče kluk, dá se to ještě snést...