Moje články

Fritz Tugendhat stál u okna s pohledem upřeným na západ, za zahradu, za Spielberg. 

Zapadající slunce právě začervenalo oblohu a i přes tu přírodní krásu mu bylo smutno. Dům byl prázdný a zahrada zplaní.

Karafa se skotskou se otevřela s melodickým mlasknutím. "Dáte si taky, Gustave?" oslovil řidiče, který právě míchal maltu.

"Rád." 

Rozlil hnědou tekutinu do dvou sklenic. Nalil jí hodně, a tak v karafě nic nezbylo.

Nic tu nenechá.

Obešel aragonitovou stěnu a pokochal se pohledem na rudou, transparentní kresbu v jejím kameni. Naposledy.

Pozvedl proti ní sklenku a pak ji vyprázdnil.

"Takže, Gustave, jak se staví zeď?"

"Jak můžeš v tomhle vedru pít kafe," podivil se svému kolegovi detektiv Carroll Cooley.

"Patří to k práci." 

Oběma bylo horko, seděli v autě naproti bydlišti hledaného muže a jako na potvoru nebylo na ulici žádné stinné místo.

Cooley se pokusil zastínit se novinami, ale moc to nešlo. "No to mě poser."

"Co?"

Cooley parťákovi ukázal článek s fotografií brýlatého muže. 

"Toho jsem někde viděl."

"Toho chlápka jsem ve třiašedesátým zatknul za znásilnění. A teď ho pustili, prej nevěděl, že se nemusí přiznat. Kravina."

Ze sledovaných dveří vyšel muž.

"Jak mu to řekneme?" zeptal se Cooley detektiva, vystupuje z auta.

"Kdybys ji, Bille, viděl!" oslovil pivem ovíněný básník už poněkolikáté svého přítele na dvoře hospody. "Ty její vlasy! Jako zlato. Její oči! Jako slunce! Její rty! Rudé jako korál! Umíš si to představit?"

"Umím," odpověděl Bill nezaujatě a prohlížel si muže i ženy bavící se kolem.

"A ty její prsa! Určitě budou jako sníh." Básníkův hlas se opilecky rozpil, stejně jako představa zlato-rudo-bílé bytosti v mysli druhého muže.

"Náhodou," namítl Bill a ukázal bradou na tmavou dámu procházející kolem, "tahle je taky pěkná."

"Pche! Na tu mojí nemá! Vždyť má vlasy jako dráty!"

Bill se nechtěl hádat, tak pil dál.

"Ještě kolčaví jatýrka?" 

"Ne..." vydechl Pompeius, "jsem plný."

"Nebyly by tam drozdí mozečky?" otázal se otroka Cicero.

"Ne, pane, lituji. Byly hned pryč."

Cicero nespokojeně zabručel.

"Neříkej mi," oslovil ho Pompeius, "že tohle jí pořád. Teď se jen předvádí. Určitě snídá něco normálního. Kaši, chleba, polévku..."

"I kdyby, tak to nepřizná," odpověděl Cicero, nimraje se v talíři zaječích ledvinek. 

"Nepotřebuju jeho přiznání." Pompeius mávl rukou a zavolal na otroka: "Vyřiď panu Lucullovi, že se zdržíme na snídani, ale ať nic nechystá, rádi vezmeme zavděk běžným jídlem."

Po chvíli se otrok vrátil. "Pán vás pohostí. Bude rozpočet padesát tisíc drachem dostačující?"

Všechny oči davu Marka Antonia sledovaly, jak pomalu a slavnostně kráčel. Miloval jejich pozornost, cítil jejich závist a ta mu dělala tak dobře.

Před sebou držel zlatou korunu. Chladný kov se v jeho rukou pomalu ohřál. Blyštěla se v zimním slunci, odrážela světlo a přitahovala pohledy přítomných, protože dnes šlo právě o ni. O ni a o Caesara sedícího v křesle.

I konzulova tvář byla obrácena ke koruně, ale jeho oči pomalu a nenápadně bloudily po mužích kolem. Vnímaly jejich obavy. Jejich pohoršení.

Antonius se zastavil u Caesara a zvedl korunu nad jeho proplešatělou hlavu.

Nad Palatinem viselo ledové ticho.

"Hoši," oslovil Hannibal nezkušené a vystrašené muže kolem sebe.

Ztišili se, chtěli slyšet, co jim jejich velitel řekne. Dodá jim naději nebo stoickou odvahu k přijetí nevyhnutelné porážky a snad důstojné smrti?

"Je jich víc. Jsou lépe vyzbrojeni. Myslí si, že brání svůj domov."

Ti žoldáci, kteří nerozuměli, napínali uši k těm, kdo vojevůdcovu řeč šeptem překládali.

"Ale já jsem Hannibal. Jsem jejich noční můra. A mám plán. Jestli neutečete, vyhrajeme." Odmlčel se a nechal překladatele pracovat. "Neutíkejte, jsem tu s vámi. Když zůstanete se mnou, chytneme Římany do pasti, jakou nezažili."

Rozhlédl se po svých mužích.

"Zůstanete se mnou?"

Dorothie vší silou zabrala za kliku. 

Tvrdohlavá tyč se ani nepohnula.

Mladá žena se zhluboka nadechla, zapojila svaly paží, zad i nohou. Klika povolila.

Dorothie nečekala tak rychlou kapitulaci, ztratila rovnováhu a spadla na zem. 

Bláto čvachtlo.

Jak tak ležela, vzpomínala na slova svojí matky. "Taková práce se k tobě nehodí, Dorothie. Jsi dcera earla. Přece se nebudeš zabývat manuální prací. Najdi si třeba nějakou charitu, nebo školský ústav..."

"Tohle je taky charita, mami," řekla sama pro sebe, když se zvedla z bahna a očistila si ruce. Zatočila klikou a motor sanitky spustil svůj rytmus, který skoro přehlušil nedalekou dělostřelbu.

Sakra, už jsem tam měl být. Určitě na mě čekají. Zas budou mít řečí.  

Tyto věty a další jim podobné kolovaly hlavou doktora Fleminga, zatímco on sám koloval laboratoří.

"Hořáky nehoří. Okna jsou zavřená. Kytky nemám. Skříňky jsou zamčené." I tyto věty patřily jen jemu samotnému, říkal je ale nahlas, chtěl si pamatovat, že vše před odjezdem na dovolenou zkontroloval.

"Co vy, potvory moje zlaté?" oslovil několik misek s bakteriálními preparáty, které spokojeně vegetovaly v koutě místnosti. "Jen se hezky množte, uvidíme se v září."

Naposledy se rozhlédl, zhasl a zamkl. 

"Aspoň tu mám víc uklizeno než Charles," pochválil se.

A potom se ponožka ocitla na (v tomto domě nezvykle) bohatě naloženém slavnostním stole. Byla jedním z Vánočních dárků a těšila se, jak někomu udělá radost. Snad tušila, jak nepříjemný na lidi bude její kouzelnický nositel v příštím století.

Její první majitelkou se měla stát matka mladého učence.  John chtěl matce místo domácích hrubých ponožek dopřát pár hedvábných punčoch. Trochu jemnosti a pohodlí pro otékající nohy stárnoucí ženy.

Místo radosti ale ponožka přinese zděšení a zmatek. "Proč jsi mi, synu, dal takto rudé a hříšné punčochy?"

Výraz na tváři Johna Daltona bude neméně překvapený a zmatený. "Maminko, vždyť jsou modré."

"Pánové, mám to!" zahulákal Zdeněk hned ve dveřích skrýše klubovny bunkru komnaty. Nesl smotaný papír popsaný tím podivným písmem, kterému říkali faktura. 

Zbytek černokněžného řádu vyvalil oči na papír, jehož okraje se zdály ohořelé.

"To je vono?"

"Jo! Zaklínadlo v pravý latinštině."

Černokněžnící odkryli ze stolu všechno přebytečné a na pěti místech zapálili kradené svíčky. Sirkami, neboť zapalovačů se báli.

Zdeněk, jako představený, začal číst: "Lorem ipsum dolor sit amet..."

Nestalo se nic.

"To je pěkně blbý zaklínadlo."

"Čteš to špatně!"

"Cos to řek'?"

"Čteš to blbě. Správnej satanismus se čte pozpátku."

"Murobal tse di mina..."

Země se počala třást.

Vojáci třiadvacátého ohijského pluku drželi pozici.

V angličtině, ve které mysleli, mluvili a momentálně i nadávali, jejich holding the ground dávalo smysl i doslova, protože zem drželi jako milenku před rozloučením, aby se uchránili před hustou palbou. 

Byli vyčerpaní, žízniví a promrzlí. 

Předchozí bitva proběhla před třemi dny. Následoval ji pochod a další bitva, přesun přes most a útok do kopce. Vše pod palbou. A brzo budou znovu útočit.

"Nedáte si kafe, pánové?" zeptal se náhle sežant držící  plechovou bandasku. Nepočkal na odpověď a začal horkou tekutinu rozlévat. Když nádobu vyprázdnil, slíbil: "Vrátím se."

Vyrazil, neohlížeje se na rebelskou palbu.

Ouško porcelánového šálku bylo tak drobné, že se Samuelu Johnsonovi těžko drželo v silných prstech. Přesto si z něj vychutnával podvečerní čaj.

Čaj a anotovaná kniha, co by mohlo být lep...

Šálek se zvrhl v rukou a hnědá tekutina se rozstříkla po vestě i knize.

"Fuck!" vyklouzlo Johnsonovi z úst.

Asistent sedící za stolem rovnoměrně pokrytým svazky zvedl vyvalené oči.

Johnson kapesníkem utřel škody a vrátil se ke knize. Nějak se mu nedařilo se do ní začíst. "Fuck. A verb..."

"Georgi," oslovil asistenta. "To slovo, jež jsem právě řekl. Máme jej zaznamenáno?"

"Ne."

"To bychom jej měli dohledat."

Tvář zbledla.

V paláci bylo ticho. Ticho, které nastává, když umírá král. Nikdo se neopovažoval mluvit nahlas, všichni předstírali optimismus a zastírali nejistotu ohledně budoucnosti.

Nejtěžší ticho bylo v oné komnatě, kde na měkkých matracích leželo hubené, bledé a zpocené tělo mladého krále.

"Milosti... je čas..." zašeptal vévoda z Northumberlandu.

"Už...?" zasípal král.

"...čas pomyslet na věci příští, nejen na vaši nesmrtelnou duši, ale i na Anglii."

Chlapec přikývl.

Northumberland si odkašlal. "Jistě chápete, že vaše sestra Marie by..."

"Ne..."

"Co vaše sestřenice? Jmenuje se Jana, jako vaše matka." A je to moje snacha, nedodal vévoda.

Eduardova ruka se natáhla k podpisu.

"Kostým vám padne?" zeptala se operátorka částečně skrytá za průsvitnou obrazovkou.

"Ano," odpověděl budoucí cestovatel časem a zatahal se za lem své modré vlněné suknice.

"Nechcete si připlatit upgrade na program pro nižší šlechtu? Je to jen sto eurodollarů navíc."

"Ne, pro svůj výzkum potřebuji zapadnout mezi venkovany."

"Hmm." Operátorčiny prsty se rozeběhly nad klávesnicí z tvrdého světla a pak gestem ruky obrátila monitor ke klientovi. "Tady potvrďte, že jste s rozuměn s podmínkami dodržování historického kontinua. Moment. Máte potravinové alergie?"

"Na humry a ústřice, ale to asi nebude problém."

"Tím bych si nebyla tak jistá. Tu alergii si vyřešte."

V ústřední místnosti velitelství československé armády se diktovaly rozkazy, četly depeše a odnášely prázdné hrnky od kávy.

Příčinou shonu byla stará rakouská mapa, na kterou kdosi nakreslil obrys nového státu. A východní část tohoto tvaru byla pokryta červenými vlaječkami. Nebyla to ale červená ze znaku českého království. Byla revolučnější. Krvavější.

Josef Scheiner se nad touto mapou krčil. "Potřebujeme tam poslat někoho zkušeného. Italové to zpackali. Kde jsou francouzští důstojníci?"

"Ve Versailles."

"A legionáři z Ruska? Ti vědí, jak na bolševiky."

"V Rusku."

"To si máme sehnat posily v Africe?"

Rty Josefa Šnejdárka se roztáhly ve vlčím úsměvu. "Pošli tam mě."

Zámek Saint-Germain-en-Laye

Hlouček francouzských, britských, amerických, italských a japonských diplomatů podrobně zkoumal mapu, jejíž inkoust ještě nezaschl.

"Jak vidíte," oslovil je drobný, kníratý pětatřicátník perfektní angličtinou, "jsou to pevné a historické hranice zpevněné horami a přetrvávající staletí. Jistota v nové době."

Přikyvování.

Pak dodal francouzsky: "Bajonet na prsou Německa."

Na hrotech per se začernal inkoust.

Zámek Grand Trianon

Jiný hlouček zástupců stejných zemí podezřívavě hleděl na nezvykle protáhlý tvar země, na níž krev ještě nezaschla.

"Cožpak nemají Slováci, tedy slovensky hovořící Čechoslováci," opravil se rychle Beneš, " a Rusíni nárok na vlastní stát po staletích maďarské poroby?

Ani zde námitek nebylo.

Hodovní sín paláce byla plná. Byla plná kouře z ohňů, do jejichž veselých plamenů skapával tuk pečeného masa. 

Byla plná hluku, pokřikování, vtipkování, chlubení se a přátelských hádek mužů, kteří byli ještě včera vojáky.

Byla plná plná právě těch mužů, již chtěli zapomenout na bitevní vřavu, prach a krev, a tak pili silné víno, jedli tučné maso a pokoušeli se nahlédnout za výstřihy služek.

A byla plná vytěsněných vzpomínek na padlé přátele a lidské zbabělosti.

Na vyvýšenou trojnožku v koutě vysedl starý slepec. Pohladil struny své lyry a upravil její lazení.

"O hněvu Achilleově mi zpívej ó múzo..."

Místnost ztichla.

"Pověz, věštče z dáli, jakou vidíš budoucnost pro Řím?" 

Stařec chroptivě nasál vzduch a zvrátil hlavu dozadu. Mezi očními víčky byla vidět jen bělma.

"Zřím Řím! Vidím jeho sedm pahorků a vidím jej dobytý! Vidím jej dobytý barbary zpoza Alp a přesto jej vidím jako sídlo moci nad Evropou. Vidím jej v rukou plešatého muže vzývajícího tvoje jméno..."

Věštec se znovu nadechl.

"Vidím druhý Řím! Vidím řecký Řím vládnoucí východu, vidím jeho chrámy, mozaiky a závodiště. Vidím jeho mocné hradby rozbité dobyvateli..."

Třetí nádech.

"A vidím třetí Řím, ještě dál na východě, vidím jeho věže..."

Augustus obrátil oči v sloup. 

Kólon byl pověřen tím, aby dohlížel na pořádek na agoře v den trhu. Nevěděl, které podezřelé barbary by kontroloval dřív, a tak ze stinného chládku sledoval známé občany.

"Vidíš ho?" oslovil svého druha Eugéna a ukázal na téměř nahého muže s rozžatou lucernou.

"No jo, to je starej Díogenés."

"Co blbne? Tentokrát."

"Prej hledá poctivýho člověka."

"Dyť porcovaný kuřata jsou dávno vyprodaný."

Chvíli oba mlčky pozorovali svítící lampu, jak rozhrnuje dav. Zdálo se, že si filozofa nikdo nevšímá.

"No, aspoň si ho nehoní přede všema."

Oba strážnící se na sebe podívali, povzdechli si a šli svého kynyka doprovodit do sudu. 

V chladu a šeru taverny seděli v koutě dva mladí muži. Pili víno, pili jej příliš rychle a jeden z nich se propil do stádia opilecké sebelítosti.

"Já nevím, co si počnu... Vona mě nechce... mě nemá ráda... nosím jí kytky... dárky... snáším její přítelkyně..." Skuhrání se postupně zcela ztratilo v rozpité opilecké výslovnosti.

Druhý piják se naopak propil do poradenského stadia.

"Lásku nezískává si žebrák na prahu,

utáhni otěže, zmírni svoji snahu,

chceš-li něžné srdce dívky mít,

raděj' zdej se nedostupným být."

"Ovidie?"

"Hm?" 

"Drž hubu."

Básník přikývl a mávnutím objednal další džbán s vínem. Tohle bude na dýl.

Ze zlaté koruny vybíhaly ostré paprsky odrážející světlo opravdového slunce. Konstantin korunu protáčel v rukou. "Pověz mi, prefekte, co je to za kus kovu?"

Prefekt pretoriánů nevěděl, zda ta otázka není past. "Koruna."

Císař přikývl. "Symbol moci, symbol slunce, symbol starých bohů a starých časů."

Prefektovi bylo mlčení trapné, a tak přitakal.

"Dost už se starými symboly, se starými pořádky. Náš stát se musí změnit."

"Ano."

"Čeho se člověk zbavuje nejsnáze?"

"Zbytečných věcí," odpověděl a nakonec zvedl intonaci, "pane?"

"K čemu je stará stráž, která sesazuje císaře, nebo je vraždí a dosazuje jiné?" 

Konstantin korunu zlomil. Překvapilo ho, jak snadno.

Leželi ve stínu a pozorovali nehybné zelené listy a větve, jež se zespoda zdály propletené. Propleteni ale byli oni dva.

Hyakinthos hladil svého božského milence po zlatých vlasech. "Celý žhneš."

"Dnes se tak cítím," odpověděl Apollón, přitáhl si mladíka k sobě a políbil jej.

Když se Hykinthos odtáhl, aby nabral dech, zeptal se. "Jaktože se nepotíš?"

"Jsem přece bůh, můj sladký princi," odpověděl Apollon hlavě, jejíž polibky klesaly od hrudi níž.

Pomilovali se pomalu, protože den byl tak horký, že to jinak nešlo.

"Už klesáš," utrousil Hyakinthos a ukázal k červenému západu. "Nezaházíme si?"

Jejich těl se dotkl západní vítr.

Noc byla horká, dusná a tichá. Aby se do temných chodeb hradu pustilo aspoň trochu z chladnějšího vzduchu noci, byla okna dokořán a stěny odsunuté.

Chodbou kráčel vrah.

V budoucích stoletích se o nindžích napovídá spousta výmyslů, ale palácem se právě jeden plížil. Žádné černé masky, žádné prapodivné zbraně, jen roucho potulného mnicha a ukrytá dýka.

Našlapoval opatrně. Nejprve lehce položil bříško nohy a až pak na ni přenesl svou váhu. 

Zevnitř onoho pokoje slyšel pravidelný dech. Dýka byla ostrá a hladová.

Zastavil se u...

Skříp

Zabiják zalapal po dechu. Uguisubari splnilo svůj účel. 

Chodba se naplnila rozespalými, ozbrojenými muži.

Poručík Bruce Bairnsfather mžoural skrze čočky dalekohledu přes pustinu. Nelíbilo se mu to ticho, nelíbilo se mu to prázdno.

"Jídlo?"

"Jo. Dík." 

Odložil dalekohled a vděčně přijal kouřící misku. Než se  posadil, zkontroloval, jestli je jeho kulomet nabitý a zajištěný. Aspoň to bylo normální.

"Taky máš ten divný pocit?" zeptal se seržanta.

"Jaký?" odpověděl seržant otázkou, foukaje do fazolí.

"Z toho ticha."

Seržant zavřel oči, aby lépe slyšel. "Je slyšet dělostřelba."

"Ale málo, daleko."

Seržant pokrčil rameny. Jedli v tichosti.

"Světlo!" zavolal kdosi.

Bruce vyskočil a přiložil si k očím dalekohled.

Z německého zákopu se zvedlo cosi zeleného a svítícího.

Ludvík Stanislav Xaver usadil své těžké tělo do křesla. Spokojeně vydechl. A pak nespokojeně vzdechl.

"Ten hadr si přejeme sundat."

Sluha, jehož livrej jen zářila novotou, s mnoha úklonami přiběhl a jal se strhnout trikolóru ze zdi.

Ludvík mohl být opět spokojený.

"Votre majesté," oslovil jej Talleyrand opatrně, "k vaší restauraci je ještě radno vybrat správné jméno a pořadové číslo."

Ludvíkova mysl se ztratila u slova restaurace, ale včas se vrátila na správnou trať.

"Jsme Ludvík a není lepšího jména pro krále Francie. A jsme sedmnáctí toho jména." Pak si vzpomněl na chlapce zemřelého v rukou lůzy. "Ne, připočtěme jednu."

Gaius Petronius Arbiter si vybíral zdání špíny zpoza nehtů špičkou pera. Byl to dobrý den na psaní, ale múzy se musely někde zdržet. 

"Pane?" ozval se plachý hlas otroka Anastasia. 

"Hm?" Petronius se ani neotočil.

"U vrat stojí pretorián a nese dopis."

To už vzbudilo spisovatelovu zvědavost. Natáhl ruku. Rozlomil pečeť.

Z vůle Caesarovy... velezrada... povinnost zemřít... zabavení majetku... 

Pustil papyrus na zem. Nakonec to možná bude zajímavý den!

"Anastasie, pozvi na večer hosty, uděláme večírek."

Otrok pozvedl obočí.

"Tohle si vezmi, jsi svobodný." Podal otrokovi zlatý pohár. "A přines mi papyrus, napíšu vlastní dopis." 

Hrot pera byl skutečně ostrý.

Dech mnohokrát zesílený uzavřenou, těžkou přilbou bušil Stratónovi do uší. Tělo měl pokryté olejem a potem. Mysl a zrak se soustředily na muže, se kterým se bil. 

Čas plynul pomalu, jeho i soupeřova zbraň se pohybovaly pomalu jako větve stromů. 

Druhý muž se zapotácel. Stratón zvedl meč nad nechráněný krk soupeře.

Rána do zad. 

Další soupeř? Zaklel, otočil se s vlastním štítem před sebou.

Lanista v ruce držel hůl. "Blázníš?" křičel, "mohl jsi ho zabít!"

Stratón si strhl přilbu a utřel si čelo rukávem. "Promiň, pane." 

Bojovat bez úmyslu zabít nechápal, ale představení musí pokračovat. Za ty peníze to stojí.

"Jen mi řekni proč, Publie," oslovil Augustus jednoho ze svých nových příbuzných, manžela své praneteře.

Publius Quinctilius Varus se nezamýšlel. "Protože jsem toho pro Republiku vykonal mnoho." Neřekl, že cítí, že si zaslouží odměnu. "Chtěl bych v tom pokračovat."

"Ale jistě, jistě," Augustus mávl rukou. "Nechápu proč Germanie? Je tam zima a vlhko. A to jídlo.... Ty lidi..." Kysele pohlédl směrem k severu a otřásl se.

"Není to tam tak zlé. Třeba takový Arminius se umí chovat jako Říman. Teda jako člověk." 

"Budu ti věřit," přislíbil panovník teplého, civilizovaného a známého Říma.

"Nebudeš litovat."

"Snad," zamručel princeps a otiskl pečeť."

Pokračovali po suché cestě. Na lístek na vlak nebylo.
"Je to ještě daleko?" zeptal se Lennie.
"Už tam brzo budeme," odpověděl George bezmyšlenkovitě.
"A budou tam mít zvířata?"
"Budou. Králíky, jehňátka, kočky a štěňata."
"To je dobře." Lennie měl zvířata rád.
Šli a těšili se. George na postel, Lennie na to, až si pohraje s myškou, kterou pašoval v saku.
"Co tam děláš?" zeptal se náhle George.
Lennie sebou škubl a vytáhl ruku z kapsy.
"Nic, Georgi."
Jeho společník se dále neptal, snad byl unavený, snad byl myšlenkami jinde.
Lennie si nenápadně otřel z levé ruky myší krev do nohavic.

Jindřich VIII., z Boží milosti král Anglie a Francie, pán Irska, obránce víry a čerstvý vdovec se zavrtěl ve svém těsném křesle.
Strážce královské pečeti a brzy zesnulý Thomas Cromwell si odkašlal a pokynul sluhovi v královských barvách, aby odhalil další obraz.
"Princezna Kristýna Dánská."
"Ponurá." Královská ruka mávla doleva, kam portrét zmizel.
"Anna Lotrinská."
Švih doleva.
"Marie de Guise."
"Moc bledá."
Thomas Cromwell si začal dělat starosti.
"Amálie Klévská," zkusil to.
"Vyzáblá."
Poslední pokus.
"A její starší sestra Anna."
Jindřich se předklonil, až sebou sluhové cukli ve strachu, že přepadne.
"Ta se mi líbí," řekl král a pokynul pravicí.

"Řek Solón, Auguste," zavolal hlasatel.
"Ten Solón?" podivil se Vespasianus.
"Ne pane, ten už nežije."
"Aha."
Dovnitř vešli dva muži. Jeden byl Řek středního věku. Druhý byl oděný v bronzové zbroji, jež se oslnivě leskla po celém sále.
"Kdo je ten druhý?"
"Novodobý Talos, pane," odpověděl Řek, "stvořil jsem ho a chtěl bych ti jej věnovat."
Císař si postavu lépe prohlédl. Neměla zbroj, z bronzu byl povrch jejího těla, dokonalý jako stará socha."
"K čemu slouží?"
"Je to labor, pane, zastane každou práci, ale nejí ani nespí."
Vespasian přikývl, poděkoval a zavolal na dvacítku otroků, aby labora odnesli do skladu.

"Halt!" vykřikl německý voják. Ostrý výkřik se zformoval v obláček páry.
Mávl na druhého a s puškami v rukou vykročili.
Na cestičce v parku pokryté sněhem stála dívka v tenkém kabátě. Když na ni zavolali, dřepěla, teď zkoprněla v pozoru.
"Nevypadá na paragána," poznamenal druhý voják.
Vypadala tak na dvanáct, byla hubená a okatá.
"Name!" štěkl na německy.
"Edda van Heemstra."
Měla dobrou němčinu.
"Co tu chcete?"
Dívka ukázala kostnatým prstem na díru vyhrabanou ve zmrzlé hlíně. "Cibulky tulipánů."
Holanďani a ty jejich kytky, pomyslel si.
"Jděte," zavelel.
Audrey Hepburn udělala pukrle a s ponožkami vycpanými korespondencí nizozemského odboje odběhla.

Kleantis napínal uši v očekávání, kdy v dálce zaslechne mečení ztracené kozy.
Noc však byla dokonale tichá. Posadil se, aby si po výšlapu na kopec oddechl.
Krajina před ním klesala až moři, jež se někde daleko spojovalo s mořem. Kromě hvězd ale viděl jen souhvězdí
A pod ním světla římského tábora.
Plivanec se rozpleskl na suchou zem.
A pak mečení a zvonění.
Za několika kameny uviděl kozla a kozu v až zběsilém páření.
A nebylo divu, všude kolem houština silphia.
Kdyby jej prodal Římanům, zbohatl by.
A pak by se i staří okupanti množili jak ti kozli.
Začal rozdělávat oheň.

Hanse probudil silný otřes, jak mu jeho milovaná žena lomcovala ramenem.
"Hansi, Hansi, vstávej, tohle musíš vidět!"
Obvykle by to ignoroval a jen se převalil na druhý bok, ale něco ve výrazu její tváře jej přimělo vstát.
Na ulici stály hloučky lidí s obličeji obrácenými k nočnímu nebi, které bylo nezvykle jasné.
Na obloze se míhala jasná světla různých tvarů. Některá blikala, jiná měnila barvy.
Mezi nimi pomalu a zlověstně plul ohromný trojúhelník, na který okolní světla dorážela a pak se sršící řítila dolů.
"Takový tanec..."
"Ne, to je válka, hvězdná," odpověděl Hans Glasser a odběhl domů pro kreslicí potřeby.

Rudolf Průcha si v chládku konečně sundal klobouk a plášť a obojí dal na věšák.
"Že se na ně nevykašleš," divil se poštmistr Hromádko sedící na židli pro pacienta.
"Jsem doktor," odpověděl Průcha a začal si dezinfikovat ruce. "A oni jsou děti."
"Jsou to náckové," odsekl Hromádko, "vzpomeň si na Boží tělo."
"Jsou to spratci, to je pravda. Ale spála není legrace..." Doktor mávl rukou. "Pokud mě Němci považují za přítele, hodí se mi to."
Jan Hromádko se ušklíbl. "A je to jejich chyba. Tak co pro mě máš?"
Průcha vytáhl z lékařské kabely několik listů papíru s hlavičkou Explosia.

Thyestés odložil příbor na stříbrný talíř, otřel si ústa a pohodlně se opřel. Sotva hladina vína v jeho poháru klesla, už tu byl sluha a doléval.
"Dobře jsi mě pohostil, bratře."
Átreus jeho směrem naznačil přípitek: "Bylo načase se usmířit." Sám jedl málo, jen uždiboval chléb. "Není dobré držet v rodině zášť."
"Když jsme u toho," navázal Thyestés, "rád bych viděl syny."
Átreus s úsměvem tleskl.
Sloužící přinesli podnos s dvěma chlapeckými hlavami.
Thyestés vykřikl, vyskočil a pak si zase sedl, když se mu zamotala hlava. Bezmocně natahoval ruce. "Kde... kde... pohřeb?"
Bratr ukázal na prázdný talíř: "Starý rodinný recept."

Se zasupěním zaťal svaly, které mu po staletích pod zemí ztuhly v železo. Kámen se zase o kousek zvedl výš.
Zapřel se s břemenem opřeným o záda a vydechl si. Kamínky uvolněné jeho bosýma nohama se skutálely dolů. Ale to nebyly kameny, které ho zajímaly.
Nadechl se, vydechl a znovu zabral. Ruce držící balvan měly zlámané nehty a dlaně rozedřené do krve.
Krev je kluzká.
Ztratil vládu nad svým závažím a balvan se svalil.
Zítra, řekl si dlouhou cestou dolů, budeš se namáhat, lopotit a dřít. Budeš se nahoru plazit, škrábat a trmácet. Ale zítra to vyjde. Zítra budeš volný.

Vlny indického oceánu s hučením narážely na pobřeží. Byl další z těch krásných dní, během kterých si připadala jako prase v žitě.
Zejména kvůli tomu, že byla prase.
Vydala se od pláže směrem k lesu. Pod jejími kopyty se ohýbaly větvičky, lámala se stébla.
Na její příchod upozorňoval výstražný křik ptáků vysoko na větvích, ale nikdo z nich ji nezajímal. Nikdo z nich jí nemohl ohrozit.
Tady bylo prase lvem, tady byla na vrcholku pyramidy ona.
Konečně našla co hledala. V trávě leželo ploché hnízdo z několika větví a uprostřed něj vejce, velké jako to slepičí, které znala z domova.

Onfim si dělal domácí úkoly.
Seděl během letního podvečera na lavici před domem a se špičkou jazyka vyplazenou pomalu a pečlivě vyrýval do měkké březové kůry jedno komplikované písmeno za druhým.
Větřík mu čechral světlé vlasy.
Odhrnul si je z čela a aniž by si toho sám byl vědom, začal si malovat.
Vzpomínal na kostelní ikony, a tak nakreslil plavovlasého svatého Jiří, jak jezdeckým kopím probodává nepřítele. Tohle jednou budu, pomyslel si.
Vyškrábal vedle rytíře šest písmen svého jména.
"Onfime," zavolal jeho kamarád Danylo, "pojď si hrát ven!"
Onfim vstal a šel.
Vítr zatím odnesl březové dílo kamsi na smetiště.

Helenin pokoj, večer
Nána (kouká z okna): Jak tohle dopadne...
(Přichází Robot Decimus v černém.)
Nána (nevědomky si sahá na knoflík.): Co tu chcete?
Decimus: Poslali mě vyčistit komín.
Nána pokyne ke kamnům a otočí se zpět.
Decimus po chvíli z komína vytáhne několik ohořelých, ale zachovalých listů.
Decimus: Paní? Co s tímhle?
Nána (aniž by se otočila): S čím?
Decimus: Papíry. Rukopis. Rovnice.
Nána: Paní Helena se toho chtěla zbavit. Pro mě za mě si s tím vycpěte kabát.
Decimus: Není mi zima.
Nána: Mně ano. Zapalte oheň.
Decimus vloží tajemství svého života do kamen a škrtne sirkou.
Opona