Moje články

Byl svátek svatého Mikuláše, za okny pomalu začínala zima, ale on byl zpocený. Ještě odpoledne pracoval, ale teď už nedokázal vstát z postele.
Tolik bylo nehotovo!
Pamatoval nadšený potlesk i rozpačité ticho. Přežil všechny své děti kromě dvou.
Jak rád by vstal, znovu pohladil klapky klaviatury.
Jeho smích tahal za uši knížat i děvek. Pryč byly doby, kdy házel mandarinky na přítelovo okno a tím pohoršoval pražské trhovkyně.
Slzy mu tekly z očí.
Dokázal tolik, a teď si ani nemohl dojít na dvorek.
Věděl, že Requiem píše pro sebe.
Naději mu dávalo, že po něm snad zůstane víc než dluhy.

Voda se vypařila, stala se mrakem a pak v malých nádherně čistých kapkách padala z nebe, aby se zašpinila na zemi a nakonec vtekla do té příšerné řeky. Tak to trvalo věky.
Bitva trvala dva měsíce, půda se zbarvila krví. Nikam to nevedlo, stejně jako věčný koloběh páry a deště.
Chtělo by to nějakou tajnou zbraň, eso v rukávu, které by tu bitvu ukončilo. Vedení jim pošle jen nějaké nádrže na vodu.
Nestěžoval si, pitné vody je i v tomhle mokru nedostatek.
Když se tyhle vodní nádrže, pomalé a nezastavitelné, vyhrnuly zpoza jejich linií, vyschlo mu v krku ještě víc.

Nikdy nebyl člověk, který by dával veřejně najevo své emoce, aspoň ne ty negativní, ale posledních pár týdnů ho docela nalomilo, počasí na nalomená místa zatlačilo a vypsání tématu Emoční kolika na ně přímo duplo.
Kde začít? Vždy se snažil dělat správná rozhodnutí a dělat věci poctivě. Naivně, a snad i nespravedlivě, doufal, že ho to opravňuje čekat to i od druhých, aspoň právnických osob. Během tohoto jara ale zjistil, že na škole, kde studuje, panuje nebetyčný bordel, kde si profesoři můžou dovolit šikanovat studenty, kteří se pak bojí ozvat.
O to víc si užíval chvíle, kdy nemusel nic řešit.

"Uč se. Jdi do hospody, kdy si naposledy viděl kamarády?" říká čert na mém rameni.
"Sklapni."
"Napíšeš to," snaží se mi pomoci anděl z druhého ramene.
"Tohle není krize třetího týdne, to je krize pátýho roku."
"Aspoň letos nebyla žádná kytka," přidá se druhý anděl. (Kolik andělů může tančit na jednom rameni?)
"Když mě se od rána drží tak blbej nápad. Nemůžu napsat Pána prstenů ve sto slovech. Jo, devět chlapů vrací šperk, ale to není z mý hlavy. Ale nedostanu to z ní!"
"Tak napiš o tom, jak se tamtoho námětu nemůžeš zbavit."
"A jdi do hospody," nařídí čert.

Za devatero řekami, devatero lesy a osmero horami, byla hora devátá. V deváté hoře byla jeskyně a v jeskyni bydlel drak. Veliký, tlustý, zlý drak, který, jako jiní draci, sežral už mnoho princezen a svým ohněm spálil mnoho princů. Na rozdíl od jiných draků ale tento drak nebyl zelený.
Zelený byl Honza z podhůří deváté hory. Zelený Honza draka navštívil, když drak odpočíval, a viděl, že sebelepší brnění před dračím ohněm neochrání.
Přesto si Zelený Honza z každé návštěvy odnesl nějakou součást zbroje, kterou odnesl na sběrný dvůr a brzy si vydělal na to, aby se od deváté hory odstěhoval.

Stará žena na konci tisíciletí ve svém domě na Floridě během dlouhého telefonního hovoru přechází kolem vystavených fotografií svých manželů a plakátů svých filmů. Je ve velkém domě sama, s šestým manželem, rozvodovým právníkem, se rozešla před pětatřiceti lety.
Ukončí hovor, ale mobilní telefon pořád drží.
Jiná herečka, její vrstevnice, se proslavila tím, že skočila z písmene H v nápisu HOLLYWOODLAND. Ona se proslavila tím, že se svlékla.
Za mlada milovala techniku, i bez technického vzdělání vymyslela inovativní způsob navádění torpéd. Škoda že z toho nic nebylo.
Její mobil ještě připomíná cihlu. Netuší, jaký rozvoj komunikačních technologií přinese její vynález.

Kouřil by. Samozřejmě věděl, že nesmí, ale, sakra, kouřil by. Potřeboval se uklidnit, vystupování na veřejnosti z duše nesnášel. Když se podíval na ty davy, pochopil že tohle bude hodně veřejné.
"Pojďte, Vašku, už je čas."
Vlídnému tónu navzdory si vzpomněl na dobu docela nedávnou, kdy ho pořád někdo někam popoháněl. Bezděčně si povytáhl kalhoty, stejně jako to dělal, když na něj zařvali, aby se upravil.
Už neměl v dlaních gumu tepláků, ale na míru šité smokingové kalhoty. Časy se mění, ale tiků se nezbavíte.
Vykročil do jednoho z posledních dní roku 1989.
Noviny na jeho údajně sedmiosminové kalhoty nezapomenou.

Jako dítě jsem bydlel v ulici, která není nijak dlouhá, kříží ji jen tři ulice, ale byly na ní dva pohřební ústavy a jedna LDN. Dvě herny tam byly a dosud jsou. A potkali jste tam občas i bezprizorní nákupní vozík.
V našem bloku bydlela rodina, která z pozic jediného balkonu v ulici bojovala. Bojovala vyvěšením vlajek "ohrožených" institucí. Za svého vyrůstání jsem tak viděl vlajku Tibetu, EU, Sexuálních menšin a Bohemky.
Bával jsem se dob, kdy uvidím viset českou vlajku, ale ta nevisela ani o svátcích.
Dnes už bojovníci kapitulovali, zestárli nebo se odstěhovali a z balkonu smrdí muškáty.

Pozorovali obdélník světla na stropě hotelového pokoje a záhadné šumění vody, o kterém se od ní ráno dozvěděl, že pochází z radiátoru.
Kdyby se namáhali zvednout hlavy, viděli by na obzoru nasvícenou katedrálu cizího města. V pokoji bylo vedro, a oni byli unavení, ale šťastní, strávili spolu celý den.
"Mám vás hrozně moc ráda," přerušila jejich spokojené mlčení.
"Asertivní funkce výpovědi," řekli oba jedním, byť ještě trochu zrychleným, dechem.
Pokud vás zajímá, jak můžou dva mladí lidé, kteří se mají rádi a leží spolu na víceméně jedné posteli osvětlené jen světlem měsíce, řešit takovou kravinu...
Inu, studenti lingvistiky před státnicemi.

Utíkal noční ulicí a pevně svíral svou kořist. Nedaleko za ním dupal, funěl a skučel jakýsi tlustý policajt ve zbroji zdobené motivem vyrýsovaných svalů. Takové blbečky u nich doma neměli.
Zahnul doleva.
V Al Kali byly uličky zrovna tak křivolaké, ale strážníci byli chytřejší.
Zahnul doleva, uviděl toho velkého zrzavého policajta, a rychle zahnul ještě jednou doleva.
A on, on byl nejrychlejší ze všech běžců v Klači.
Zahnul doprava a pak se otočil zpět, aby zmátl stopy.
Byl ve městě teprv chvíli, a už si nakradl dost na to, aby...
Na tváři ucítil dlažbu.
"Vítej v Ankh-Morporku," řekl tlustý policajt.

Sirény vřískaly, lidé se snažili spasit své životy, on ne. Pochopil, že nemá moc času. Jeho velké, těžké tělo se zhroutilo k zemi. Syn se ho pokusil zachytit, ale klesl pod jeho vahou.
"Lituješ toho všeho?"
Přišla ta chvíle, život mu proběhl před očima. Byl temný. Nepředstavitelná spousta bolesti, hrůzy, tisíce mrtvých a dlouhá léta plná nenávisti, nejen k ostatním. Všechno to utrpení začalo u jednoho muže, který se bál ztratit to nejcennější co měl, a u jedné lži, která ho o to nejcennější připravila.
"Sundej mi to, chtěl bych tě aspoň jednou vidět svýma vlastníma očima," požádal svého syna.

Námořník dlouze vyprávěl, mnich pozorně poslouchal, vážně přikyvoval a rychle kreslil.
"... Trojhlaví hadi; lidé, kteří se pohybovali skákáním po jedné veliké noze. Zvíře s kopyty, které mělo zadní nohy jelena a předek těla lví."
"Leokrokuta," učený mnich nadšeně přikývl, a tahem štětce vytvořil nestvůře charakteristická rozštěpená kopyta.
"A zajíci, zajíci velcí jako lovečtí psi."
"Jak velcí lovečtí psi?"
"Jako velcí lovečtí psi."
Mnich shledal, že mu zbývá ještě zbývá pár listů papíru.
"A jaké jste tam viděli rostliny?"
Námořník se poškrábal ve vousech.
"Byly tam takové kulaté, nehezké kakty, indiáni je jedli."
Mnich chápavě přikývl a škrtl kapitolu o fauně.

"Dobrý den, Franku, posaďte se. Copak je u vás nového?"
"Jste šikovný člověk, určitě si se vším poradíte."
"Mám se dobře, ano. Jestli se mi nestýská? Stýská, to víte, že stýská. Stalin sem občas někoho pošle, aby se mi nestýskalo. Třeba tuhle v květnu."
"To víte, že se mi tu líbí, je tu teplo, a toho ovoce. Věřil byste, že jsem v Rusku ani po revoluci neviděl banán? Teď je mám tak rád. Dost o mě, co jste mi to přinesl? Páni, toho je. Poslyšte, dáme si něco k pití, nasekejte led, sekáček je támhle, já se dám do čtení."

Nevím, kolik z vás vidělo film Hacksaw Ridge, já ne. Je to příběh vojenského lékaře Desmonda Dosse, veterána druhé světové války, který během války nenosil zbraň, ale během jedné bitvy v Tichomoří zachránil život sedmdesáti pěti lidem.
Hrdina.
Na konci druhé světové války provedla armáda Spojených států výzkum, kolik vojáků střílelo v boji směrem k nepříteli.
Jedna čtvrtina.
Kolik střílelo tak, aby zabili?
Dva ze sta.
Hrdinové jako Desmond Doss vám válku nevyhrají. Potřebujete vojáky jako Simo Häyhä.
Víte proč se při výcviku vojáci učí střílet na vyskakující figuríny?
Aby se naučili bez přemýšlení střílet po lidech.
Aby procenta rostla.

Otevřel okno, aby do místnosti pustil průvan. Nastavil tvář studenému větru a pokusil se aspoň na chvíli, aspoň dnes ráno, nemyslet na mořské proudy, lodě, saně, sněžnice a sáhodlouhý nákupní seznam. A prťavý seznam sponzorů.
Povzdechl si, zavřel okno a šel se nasnídat.
Spokojeně pozoroval slaninu, kterak prská na pánvičce. Nikdy si na jídlo nestěžoval, ale prase tuleněm nenahradíš.
Když byl s přípravou hotov, posadil se ke stolu a, spíše ze zvyku, vzal do ruky noviny. Titulek hlásal: "Američané na severním pólu!"
Nechal snídani snídaní, vrátil se do pracovny a otočil mapu hlavou dolů.
K jižnímu pólu povedou jeho kroky.

Nadzvedl si přilbu a utřel čelo. Slunce nemilosrdně pálilo na celou jeho družinu.
Nevěřil, že je listopad. Takhle přece listopad nevypadá! Aspoň ne v jeho rodném Walesu. Žádný měsíc nevypadá ve Walesu takhle.
Odehnal mouchu.
Sedm měsíců strávil a sedm set mil ušel africkou krajinou. Začínal si myslet, že Nil snad ani pramen nemá.
Věděl, že se nesmí vzdát, na to stála tato výprava příliš mnoho. Zemřelo pár jeho domorodců. A jedna z těch zatracených much mu zabila koně.
Konečně došel k černošské vesnici, kde se rozhodl, že stráví noc.
Z jedné chýše vyšel běloch.
Radostně vydechl: "Doktor Livingstone, předpokládám."

Z oken paláce byly vidět plameny a slyšet křik ozbrojeného davu dovolávajícího se krve. Jejich krve.
V místnosti, do které okna vedla, stálo několik mužů třesoucích se strachem.
A jedna žena. Jeho žena.
Když si ji bral, nikdo jeho rozhodnutí nechápal, včetně jeho milované tety. Synovec a dědic císaře si měl vzít herečku!
Zapomínali, že jeho strýc a předchůdce byl rolník, který sotva uměl řecky.
Teď mu radili, že je čas sbalit pokladnici a zachránit si životy. Pohlédl Theodoru.
"Každý kdo spatřil světlo světa musí zemřít, ale aby se císař stal uprchlíkem je nemyslitelné. Purpurová je nejlepší barva pro rubáš."

Pane Lockharte, všechny...
Zlatoslave, říkejte mi Zlatoslave, prosím.
(Popadám dech.)
Zlatoslave, všechny jsme četly o Vašich dobrodružstvích a Váš poutavý životopis, ale co plánujete teď?
V létě mi byla nabídnuta pozice učitele obrany proti černé magii v Bradavicích.
To je přece skvělé, ale víme, jak dopadl předchozí učitel.
Posedlý Tím, jehož jméno nesmíme vyslovit. S posedlostí mám ale už zkušenosti.
To jsme četly. Ale jaké to bude zaplnit místo v jeho botách? Už jste myslel na to, jak budete učit? Co všechny ty všetečné dotazy? Jaký máte vztah k dětem?
Tyhle boty mám z nejjemnější dračí kůže v šeříkové barvě.

Scéna předposlední
Hrát, když Sládek odejde!
(Vystupují: Žába, baron, inženýr a Cyril Metoděj. Žába hledí ve směru vzduchoplavby, ostatní odpočívají.)
Žába se otočí k ostatním.
Žába: Přátelé, využijme chvíle, že lidožrouti spí, musíme se dohodnout, co budeme dělat, když Sládek na našem přivítání nebude.
Baron: Bude briefing?
Cyril Metoděj se otočí zády a začne si na nezlomené ruce hrát se Zmizíkem.
Žába: Času máme dost, můžeme zkusit něco, čemu říkal kolega Livingstoun brejnstormink.
Cyril Metoděj se otočí zpět.
Baron: Mozkobouření?
Žába: Budeme vykřikovat vše, co nás napadne.
Cyril Metoděj: Přátelé, dovolte mi několik slov...
Inženýr složí hlavu do dlaní.
Opona

Na půdě panuje červnové vedro. Stojí tam pět mužů, čtyři mají v ruce pistole, jeden koště.
Že se hledaný muž ukrývá právě tady, zjistilo gestapo při mučení sokola Ladislava Satrana. Přeměřením místností v přízemí domu zjistili, že pod tímto místem je ukrytý prostor právě tak velký, aby se do něj vešel slamník. Zbývá jen najít poklop.
Stařec, otec muže, který venku krvácí ze šesti ran, zametá slámu.
Prásk!
Na stísněné půdě je výstřel ohlušující. Stařec s prostřeleným ramenem se kácí na gestapáky a společně padají po schodech.
Z právě odkrytého poklopu se vynoří muž se dvěma pistolemi, střílí a prchá.

Pod okny hotelu se probouzelo velké město. Nic podobného ještě neviděl. Kouř, automobily, davy lidí, tramvaje a vysoké domy.
Uklidil budík do svého otlučeného kufříku a začal se oblékat.
Dnes to bude velký den, jel sem kvůli tomu přes půl Ameriky a prostě se nemůže vrátit s prázdnou. Nemůže.
Překřížit, provléct, protáhnout.
Ne, sakra, takhle ne. Tak znovu.
Překřížit, provléct, frustrovaně zahodit.
Zaklepal na dveře vedlejšího pokoje.
"Hrozně mě mrzí, že budím, ale mám pohovor, a potřeboval bych zavázat kravatu, mohl byste...?
Rozespalý muž na něj zamžoural.
"Lehněte si na postel."
"Proč, proboha?"
"Víte, já jsem funebrák, jinak to neumím."

Úzkými křivými uličkami města se hnal silný vítr, hučel v plátnech stánků a zvedal oblaka dusivého prachu. Šel noční ulicí a k ústům si tiskl roušku. Dráždivý prach a písek ale nebyly jediné důvody, proč si zakrýval tvář.
Měl dojem, že ho pořád někdo pozoruje. Městská brána nebyla zavřená, vyšel ven.
Pořád na sobě cítil Jeho oči, byly hluboko v srdci, byly hluboko v mysli.
Usedl pod strom, nevěda, proč tak činí. Vítr třásl větvemi, v jejich šelestu slyšel Jeho.
"Jeden z vás mě zradí."
Do dlaně si vsypal stříbrné mince a v měsíční tmě počítal.
Vítr šuměl osikovým listím.

Nemohl spát, celý den ho strašně bolela záda. Od rána přes ně dostával karabáčem, přestali s tím, až když gestapáka začaly bolet ručičky. Posadil se na tvrdé pryčně a chystal se plánovat pomstu.
Tok myšlenek mu přerušila nepříliš vzdálená exploze. S příjemným očekáváním věcí příštích se protáhl a zapálil si ukradenou cigaretu.
Jak zazněly první výstřely z automatu, začal si zavazovat boty.
Před jeho celu s odporně patetickou pravidelností nastoupila skupinka partyzánů, jejich vůdce ho oslovil příšerně americkou angličtinou.
"Seržant Hugo Stiglitz?"
Pateticky drsně přikývl.
"Jsme fanoušci vaší práce, zabíjení nácků, jste ale pořád amatér, chceme vás vzít mezi profesionály."

Na babiččině skříni stál velký model letadla.
Byl jsem kluk a měl jsem rád letadla. Byla velká, rychlá, krásně bílá a dělala hluk. Liška, růže i princ mi mohli být ukradení, na Exupérym mě zajímalo, že uměl spravit letadlo. Táta z cest přivážel reklamní modely od aerolinek, měl jsem plastové Boeingy i kovový Concorde.
Velký model byl ale zaklet kouzelnými slovy - není na hraní. Když jsem byl nemocný, směl jsem ho mít na nočním stolku a dívat se na něj.
Můj malý bratr, vychovaný mnohem liberálněji se zeptal, jestli si s velkým modelem může hrát.
"Není na hraní," řekla babička.

Příslušník se opřel lokty o stůl. Chvíli bylo ticho.
"Tak nám to celé zopakujte, Půlpán."
Karel Půlpán si olízl suché rty a dal se do řeči: "Celé četnictvo z kraje dostalo rozkaz udělat zátah v lese u Rosic, věděl jsem, že hledám nebezpečného zločince, který neváhal střílet po svých krajanech. Potůčka jsem nalezl opřeného o strom, když na mě namířil pistol, vypálil jsem. Měl jsem strach, mám ženu a děti."
Esenbák si zapálil a vytáhl složku.
"A pak jste za jeho zabití sebral odměnu. A fašistům jste řekl, že jste Potůčka zastřelil, když spal. Kde je pravda?"
Karel Půlpán mlčel.

Seděl v úctyhodném křesle u svého stolu, pil pravou kávu a procházel poštu. Dopisů a zpráv zdola bylo mnoho, ale čas ho netlačil. Přešel s šálkem k oknu a pozoroval pražské nádraží. Když byl s pravou kávou hotov, zavolal sekretářku, aby šálek odnesla a posadil se ke svému stolu. Otevřel dopis, který byl adresován přímo na jeho pracoviště v Petschkově paláci.
Když dopis přečetl, pobaveně se zasmál. Dopis začínal slovy: „Oskare, ty bídáku!"
Vypadá to, že jeho den začne tím, že si někoho pozve na kobereček, zabavený židům.
Oslovil sekretářku: „Trudi, zavolejte mi inspektora Fleischera, bude mi chtít něco vysvětlit."

Na zem dopadla hlava. Na náměstí shromážděný dav zajásal a začal tleskat. Tělo králova pobočníka se svalilo na zem. Malá hubená dívka v davu se rozplakala.
Během příštího roku se v Sedmi královstvích roztrhl pytel s králi. Válka rozdělila celou říši.
Lékárník Gazlahl zo Quai to celé pozoroval z oken své stinné lékárny v Králově Přístavišti. Prodeje léků na bolest, makovým mlékem počínaje a dřevěnými paličkami konče, utěšeně rostly a on teď mohl odejít na odpočinek o deset let dřív. Dcery ale potřebují věno a syn nový plášť, a tak zvýšil cenu makového mléka o osm procent a otevřel krám.

Široko daleko viděl jen rovnou, plochou zem, pokrytou jemným šedým prachem, s kterým si pohrával větřík.
Šel od rána, od rána nejedl, od rána měl hlad a od rána neviděl nic než nebe a jemný šedý prach.
Když vítr zafoukal trochu víc, odhrnul tlustou vrstvu prachu a odhalil asfalt nebo roztavenou ocel a sklo. To a prach byly poslední stopy po městě, které tu stálo.
Konečně došel k jedinému orientačnímu bodu, k troskám velikého bombardéru. Vytáhl z batohu páčidlo.
O pár vteřin a jedno nechtěné stisknutí tlačítka později se zvedl mrak prachu. Když se prach usadil, krajina byla dokonale plochá.

Letmo se podíval na svoje nové boty. Dostal zaplaceno jen za to, že je bude nosit, což se mu ještě nestalo.
Vůbec to bylo divných pár dní.
Čas začít se soustředit.
Jeden skok.
Jeho osm metrů a třináct centimetrů se stalo rekordem na čtvrt století.
Hodně divných pár dní.
Bude si pamatovat nadšené vítání, blbé kecy o opicích z pralesa, chybějící prezidentovo blahopřání i stisk ruky od pořadatele her.
Pořadatel her bude do smrti hořce vzpomínat na vztyčenou pravici rasově čistého závodníka na třetím místě a vojenský pozdrav Jesseho Owense na stupínku vítěze před visícími olympijskými kruhy a hákovými kříži.

Kapitola 2
22,5
Když se Adam vzbudil, řekl: Au.
Naleznuv jizvu na svých prsou, zeptal se Hospodina Boha, co se doprčič stalo. A Bůh k němu přivedl ženu.
23
I řekl Adam: Teď tato jest kost. Slouti nebude mužatka, ač z muže vzata jest.
Kapitola 4
2,5
Jeda v potu tváře chléb, viděl Adam ženu svou, Evu, jísti byliny polní. A viděl syna svého, Ábela státi v trní a bodláčí. Viděl syna svého, Kaina, hrát si s kyjem.
Kapitola 5
5
A tak bylo všech dnů Adamových devět set a třidcet let, i umřel. Nelitoval Adam, že okusil zakázané jablko.

"Vyprdnoutsenaně, tisícletej brouk a záprtek."
"To není moje kravička," řekli společně Elánius se Samíkem. "To je Starý Smťa Lum!" doplnil správně malý Samík.
"Dělá na mě ook a eek. To není má kravička."
"Opička!"
Elánius zbledl. "Ne, to je Knihovník a je to lidoop."
Starý Sam se Samíkem společně prošli celé město od Ankhu až po Stínov, dokud kravičku nenašli schovanou v Hobsonových stájích. Ale to už Samík spal. Elánius potichu vstal, zatáhl závěsy, aby do pokoje nepronikalo světlo, a odvedl ohřívacího draka.
V hale si obul prošlapané boty a nasadil si přilbu. Měsíc svítil. Začal pro něj nový den.

Elánius pozdravil Anguu, Řiťku, Igora, Půlbotku, Nobyho a Navážku. U stolu se se zakousl do obloženého chleba. Tenhle byl od Hlídky, Sibyla o něm vědět nesměla. Slanina křupala v ústech.
Z ranní pohody ho vyrušilo zaklepání na dveře.
Mrzutě zamžoural na přibližně humanoidní postavu před jeho stolem. Výjimečně to nebyl Noby.
"Ook."
"Dobré, zvláštní seržante."
"Ook, ook."
"Prosím?"
Knihovník působil mimořádně rozrušeně.
"Oook. Eek. Ook!"
"Ook?" Elánius se zarazil, "o co jde?"
Knihovník mu rozzlobeně sebral ze stolu papír a začal psát.
Elánius si stížnost přečetl. Že neoficiální označení hlídky, muži ve zbrani, už neodpovídá, si všiml už i lidoop.

Když ji šel brzo ráno navštívit, už na něj čekala, koupala se ve světle vycházejícího slunce. Byla přesně taková, jak mu slíbili. Byla krásná, štíhlá a pevná. Její boky se lehce pohupovaly.
Všichni, co prošli kolem se obdivovali její kráse. Až ho s ní uvidí , puknou závistí.
Její pyšná příď a bílé plachty ho vyzývaly, aby s ní vyplul k zapadajícímu slunci, směrem k Indiím, nebo možná ještě dál, až k zemi kněze Jana. Aby v nezmapovaných zemích objevil zlato, založil kolonii, zbohatl. Nebo zemřel. V ten moment, kdy ranní slunce ozařovalo její plachtoví a záď, mu to bylo jedno.