Moje články

Kleopatra VII. byla poslední královnou nezávislého Egypta. Byla velice vzdělaná a politicky nesmírně schopná, vždycky dokázala dosáhnout svých cílů a vždy věděla, na čí stranu se přidat.
Drabble odkazuje na její první setkání s jejím posledním milencem, Markem Antoniem, kterému chtěla ukázat nejdražší nápoj na světě - několik perel rozpuštěných v octu. Vztah Marka Antonia a Kleopatry trval jedenáct let a skončil krátce po námořní bitvě u Actia, kde se z neznámého důvodu dala Kleopatřina loď na ústup následovaná Antoniem.
Vítězství si tak připsal budoucí první římský císař Augustus. Antonius spáchal sebevraždu.
Kleopatra se do poslední chvíle snažila s mladým Augustem vyjednávat, ale tady podruhé v životě politicky selhala. Když jí hrozilo, že by ji August vedl v triumfu v Římě, rozhodla se, že si zachová čest a spáchala sebevraždu.
Pozdější legendy vyprávějí o tom, že se nechala kousnout jedovatým hadem, ale soudobé prameny o tom nemluví.

Chtěl bych moc poděkovat všem organizátorkám a organizátorům, všem hodnotitelům a čtenářům.

Pro republikánský Řím byl důležitý termín pomerium, ten označoval hranici kolem Říma a dalších měst, kterou nesměla překročit žádná armáda ve zbrani. Překročením pomeria se z generála stal civilista, který nad římskými vojáky neměl žádnou moc a nemohl tak silnou hrozit senátu.
Caesarovo slavné překročení Rubikonu symbolizovalo rozchod s tímto posvátným zákonem a vyhlášení války senátu v roce 49 před naším letopočtem.
O tři roky později Caesar překročil pomerium legálně. Jedinou možností, jak vstoupit do Říma jako vojevůdce byl triumf. Zatímco dnes je slovo triumf v podstatě synonymem vítězství, v římské době to byla oslava vítězství, velká vojenská přehlídka, jejímž středobodem byl triumfující vojevůdce oblečený ve fialovém plášti jako starý římský král s načerveněným obličejem jako bůh Jupiter.
Pro římského vojáka byl triumf největší poctou. A protože republikánští Římani nemuseli, když se někdo povyšoval, je možné, že za triumfátorem stál otrok, který měl vojevůdci šeptat do ucha, že je pořád jen smrtelník.
Druhým způsobem, jak vrátit triumfátora na zem byl zpěv sprostých písních. A zrovna ta o Caesarovi se nám zachovala a já se ji pokusil aspoň trochu přesně přebásnit (i když z anglického překladu a i když jsem vynechal ty explicitní homosexuální narážky, protože mi nešly zrýmovat).

Lucius Cornelius Sulla v roce 82 před naším letopočtem vyhrál vleklou občanskou válku s příznivci svého protivníka Gaia Maria.
Občanská válka byla symptomem umírání římské republiky a mnohé její vlastnosti se opakovaly o několik desetiletí později ve válkách mezi Caesarem a Pompeiem, Antoniem a Caesarovými vrahy a Octavianem a Antoniem.
Bitvy na bojišti doprovázely proskripce, tedy zbavení "nepřátelských osob" občanských práv a vypsání odměny na jejich hlavu. Je asi jasné, že to pro mnoho lidí byla příležitost, jak si vyřídit osobní účty a obohatit se.
Na Sullově osobnosti je ale nejzvláštnější jedna věc. Přestože byl diktátorem s neomezenou mocí na neomezenou dobu, jakmile dosáhl svých plánovaných cílů, odstoupil z funkce a stáhl se do politického důchodu, kde o pár let později zemřel.
O Sullově a Mariově době a politických změnách vůbec byl v Československu v roce 1991 natočen podle mě zajímavý televizní film podle hry Ferdinanda Peroutky

... co konkrétně uviděli vám povědět nemůžu, protože Bakchův kult byl převážně mysterijní, což znamenalo přesně to, co naznačuje název. Že je to prostě záhada. Nevíme, co se na setkáních uctívačů dělo. Máme jen dohady a zprávy jejich nepřátel, převážně Tita Livia, který označuje bakchanálie za záminky k pořádání orgií a dokonce lidských obětí.
Zdá se že, některé mýty o Dionýsovi/Bakchovi by tomu nasvědčovaly, ale jiné zase ukazují Bakcha jako v podstatě benigního boha vína a šílenství.
Háček je v tom, že Bakchus má své kořeny hluboko, hlouběji než mnoho dalších řeckých a římských bohů, takže procházel mnoha proměnami, pravděpodobně od předřeckého boha smrti až po tu nejznámější permanentně opilou party podobu.

Výbuch Vesuvu v roce 79 asi není třeba představovat. Snad jen to, že se o nebezpečí blížícího se výbuchu ve městě vědělo a bohatí obyvatelé měli čas se připravit a opustit město. Těla, jejichž otisky nám ve městě zbyly, tak patří spíše těm chudým, kteří buď neměli kam jít, nebo si nevšímali varovných znamení.

Obléhání Alesie bylo poslední velkou bitvou Caesarova tažení v Galii. V Alesii se ukrýval keltský vojevůdce Vercingetorix a dlouho odolával všem římským snahám o dobytí města a čekal na posily.
Caesar ukryl svá vojska mezi dvě hradby. První obkličovala Alesii, takže Keltové nemohli ven, druhá bránila Caesarův tábor, takže keltské posily nemohly Caesara napadnout přímo.

Jeden z nejvýznamnějších básníků starověkého Říma, Publius Ovidius Naso, byl v roce 8 našeho letopočtu vyhnán z Říma.
Příčina vyhnanství není jasná, Ovidius sám v jednom ze svých děl zmiňuje, že za to může carmen et error, tedy píseň a chyba.
Tou písní nejspíš mohlo být Umění milovat Ovidiovo pozoruhodně čtivé dílo, které radí mužům a ženám, jak sbalit lákavý protějšek.
Frivolní báseň byla v ostrém kontrastu s návratem k římským rodinným hodnotám, které se snažil prosadit císař Augustus. A protože Ovidius v Umění milovat doporučuje spát s milenkami přímo na římských pomnících, nedá se vyloučit, že právě to už Augustovo nafouklé ego neuneslo a nařídilo Ovidia za tento error vyhnat do dnešního Rumunska.

V Pompeiově divadle chladne Caesarovo tělo a před divadlem Brutus přesvědčuje Římany o správnosti právě provedené vraždy.
Uvnitř divadla s mrtvým Caesarem čeká Antonius, aby Brutovi sebral přízeň přelétavého římského lidu

Argus byl jeden z obrů řecké mytologie. Mimo jiné byl pověřen tím, aby pro Héru hlídal krávu, ve kterou se proměnila Íó, nymfu a jednu z mnoha Diových milenek.
Argus poslechl, navíc byl pro hlídání a střežení od přírody nadán, protože oplýval stovkou očí.
Ve skutečném mýtu to s ním dopadlo hůře, protože Zeus poslal boha Herma, aby hlídače zabil, což se nakonec stalo.

Když se v řecko-perských válkách podařilo mnohonásobně větší perskou armádu porazit, Řekové se rozhodli, že se musejí spojit pro případ nové války s Persií (a pro možnost pořádat loupežné nájezdy do oslabené Persie). Město Athény si tak zřídilo svůj obranný spolek, kam členské státy pravidelně přispívaly svými penězi, za které pak Athény kupovaly a vyzbrojovaly lodě.
Netrvalo dlouho a z obranného spolku se tak stalo athénské impérium krmené svými "spojenci".

Hlavní hrdina drabblu, Faëthon byl synem slunečního boha Helia a nymfy Klymené. V dětství ho trápilo, že se mu jeho spolužák Epafos (egyptský Apis), syn boha Dia směje a nevěří mu, kdo je jeho otcem.
Faëthon matku dlouho přemlouval, až ho nakonec s otcem seznámila. A když dlouho přemlouval otce, tak nakonec mohl jeden den řídit jeho vůz, na kterém sluneční bůh létá nad zemí a osvětluje Zemi.
Faëthon měl ale problém najít správnou výšku a když jeho nešikovnost ohrožovala všechny ty smrtelnice, které měl Zeus tak rád, nakonec mladého muže srazil k zemi bleskem.

První nápad byl psát o rituálu Ekdusia v řeckém městě Phaistos. Ten spočíval v tom, že před dosažením dospělosti museli tamní muži strávit nějakou dobu žitím jako ženy. Měli nosit ženské šaty, vykonávat ženské práce a vůbec všechno. Což si myslím, že je v dost misogynním antickém Řecku super.

Eresychton z Thesálie byl řecký král, který byl nesmírně pyšný a jako mnoho pyšných králů řecké mytologie na svoji pýchu a zpupnost draze doplatil.
Zločin, který zpečetil jeho osud, bylo pokácení posvátného dubu zasvěceného bohyni sklizně a plodnosti Démétér.
Démétér je mezi řeckými bohyněmi jedna z těch hodnějších, tohle ji ale trošku nakrklo, takže povolala Limos, hlad, jednu z hrůz z Pandořiny skříňky, aby Eresychtona utrápila. Eresychton od té doby trpěl hlady, čím víc jedl, tím větší hlad měl.
Prodal všechen svůj majetek za jídlo, prodal dům, prodal království, několikrát prodal dceru (ta mohla měnit podobu, tak novým majitelům vždy utekla), ale hlad rostl a rostl a rostl, až nakonec Eresychton snědl sám sebe, aby ukončil své trápení.

Žena z drabblu je Hypatia z Alexandrie, filozofka, astronomka a matematička žijící ve 4. a 5. století našeho letopočtu v egyptské Alexandrii, kde vyučovala filozofii a vědám.
Ač byla sama tolerantní ke křesťanům, židům i pohanům, její působení a hlavně učení novoplatónské filozofie vadilo křesťanským fanatikům ve městě vedeným patriarchou Cyrilem.
Roku 415 vyprovokovaná křesťanská luza přepadla Hypatiin kočár a filozofku brutálně umučila.
Cyril byl později svatořečen. Hypatiina identita byla naopak pravděpodobně částečně překryta fiktivní sv. Kateřinou Alexandrijskou, jejíž legenda se měla u Hypatie inspirovat (samozřejmě se zásadní změnou náboženského vyznání a vyznění příběhu).

Císař z drabblu byl Pertinax, vládnoucí od 1. ledna 193 do 28. března téhož roku. Pertinax na trůn nastoupil po císaři Commodovi (znáte z Gladiátora), který byl zavražděn pretoriány, vojenskou jednotkou, která jako jako jediná směla nosit zbraně uvnitř Říma.
Pretoriáni vybrali důstojníka Pertinaka, syna propuštěného otroka. Pertinakovu vládu zaplněnou pokusy vyrovnat excesy svého předchůdce ukončila vzpoura pretoriánu, se kterými se šestašedesátiletý Pertinax snažil do poslední chvíle vyjednávat.
Pretoriáni pak skutečně nabídli titul císaře v dražbě.
Vítěz aukce, Didius Julianus se u moci udržel 66 dní, byl svržen Septimiem Severem, zakladatelem nové dynastie a zavražděn ve svém paláci. Septimius Severus nechal pretoriánskou gardu moudře (a dočasně) rozpustit.

Ten asi sedmiletý chlapec je Caligula, budoucí třetí římský císař a syn velmi populárního vojevůdce Germanika. Nejranější dětství Caligula trávil po různých vojenských táborech, kde mu snad z žertu darovali dětskou římskou zbroj, ve které chodil. Tak si získal svou přezdívku Caligula (=botička), kterou pak v dospělosti nesnášel.

Germanicus byl sice adoptivním synem císaře Tiberia, ale je dost možné, že ho Tiberius nechal zavraždit, protože se bál konkurence. Po Germanikově smrti Caligula i se svou matkou žil spolu se starým a povětšinou samotářským císařem (a pokud budeme věřit životopisům od jeho nepřátel, tak budeme věřit tomu, že Tiberius byl úchyl a pederast).

Když starý a neoblíbený Tiberius zemřel, císařem se stal mladý Caligula, jenž si rychle získal lásku Římanů. Jak všichni víme, na konci mu přeskočilo a stal se z něj šílený despota, který zemřel v osmadvaceti letech rukou svých osobních strážců.

Můj druhý drabble o Caligulovi, ten první (chronologicky značně po tomto) naleznete zde.

Dynastie Severovců se v Římě dostala k moci na konci 2. století našeho letopočtu po jednom z mnoha období nestability. Septimius Severus, zakladatel této dynastie, chtěl dát vítězství sebe a své rodiny na odiv a tak objednal tento nevelký obraz (odkaz), který měl ukazovat šťastnou rodinu, jeho samotného, manželku Julii Domnu a dva syny, Getu a Caracalla.

Tvář jednoho ze synů je ale smazána a zmazána, nejpravděpodobnějším důvodem je to, že se Caracalla rozhodl zničit památky na svého bratra.
Po otcově smrti měli totiž oba bratři vládnout současně, to ale nebylo možné, oba bratři se navzájem nesnášeli a báli se možného pokusu o vraždu od toho druhého. Ne neprávem.
Ač se je matka snažila udržet v určitých mezích a zabránila jim rozdělit si říši úplně, nakonec Caracalla Getu osobně zabil (snad dokonce v matčině náruči) a stal se samotným císařem, jedním z těch nejkrutějších tyranů (aspoň podle tradice).
Jednou z prvních věcí, kterou Caracalla udělal, bylo vyhlášení damnatio memoriae svého bratra. Všechny Getovy obrazy tak měly být spáleny, mince roztaveny a jméno zapomenuto.
Na druhou stranu je zvláštní, že na obraze se zdá, že zamazaná tvář patřila vyššímu (a tedy snad staršímu) chlapci, což by byl Caracalla. Tak možná chtěl někdo Getu pomstít. Nebo to celé bylo jinak.
Antoninianus je mince, kterou nechal nechal Caracalla razit. Účast mince v drabblu je anachronismus, Caracalla je vydal až v roce 215, ale myslím, že se do toho drabblu hodí takhle.

Jedna z nejznámějších a nejčastěji rozebíraných bitev starověku a možná dějin vůbec proběhla nedaleko města Cannae na východním pobřeží Apeninského poloostrova.
Navzdory tomu, že měl dvakrát méně pěších vojáků, tu kartaginský vojevůdce Hannibal dokázal obklíčit osmdesátitisícovou římskou armádu.
A to tak, že své vojsko rozestavil do obráceného půlměsíce s nejslabšími pěchotními jednotkami uprostřed a nejblíž nepříteli. To byl obvykle recept na porážku, Římani to věděli a proti punskému středu postavili napěchované zástupy svých nejlepších.
Římani ale nevěděli jednu zásadní věc, uprostřed svých nejslabších vojáků bojoval sám Hannibal (po boku svého bratra), tím dodal pěšákům odvahu zabránil jejich útěku. Hanibalův střed tak celou dobu spořádaně ustupoval, zatímco elitní jednotky na křídlech se proti Římanům držely.
Římský střed nadšený snadným postupem kráčel víc a víc dopředu, až se nakonec ocitl daleko před svými jednotkami a sám se tak nechal obklíčit.
Jakmile se na bojiště dostala kartaginská jízda, která zatím stihla zahnat z bojiště slabší římskou kavalerii, nastal šílený masakr.
Během této bitvy mělo údajně zemřít na padesát tisíc římských vojáků, jednalo se tak o nejkrvavější bitvu římské historie, jejíž smutná statistika je srovnatelná s britskými ztrátami během prvního dne masakru na Sommě.

Hlavní hrdina, Edward Wadsworth byl anglický malíř, jeden z hlavních představitelů vorticismu. Vorticismus byl moderní umělecký směr, který byl typický svými ostrými liniemi, geometrickými tvary a směřováním k abstrakci. Vypadá jako takový špičatější kubismus.
Wadsworth (a nejen on) své vorticistické návrhy využil k tvorbě takzvavného dazzle cam, tedy způsobu maskování lodí pomocí výrazných kontrastních pruhů. Ty nedokázaly ukrýt loď na hladině (to by dokázalo máloco), ale dovedly zkreslit tvar lodi a ztížit německým ponorkám odhad vzdálenosti a směru britských lodí. Tu máte jeden s Wadsworthových obrazů. Za druhé světové války se toto maskování používalo jen výjimečně kvůli zapojování letadel a radarů do vyhledávání cílů.

Tento způsob maskování se vizuálně i funkčně podobá zebřím pruhům, ty sice své nositele neskryjí, ale umožní zebře splynout mezi ostatními zebrami (a také na tyto pruhy méně sedají mouchy).

A tygr se schová poměrně snadno, jeho kořist totiž nevidí červenou barvu, takže tygr se jim jeví jako celkem dokonale maskovaný. Ostatní tygři jej ale vidí z dálky (což se asi může hodit pro hlídání teritoria).

Nepsal to už někdo? Mám dojem, že jsem drabble s tímhle tématem kdysi četl.

Echó byla jednou z Ored, horských nymf. Její družky rád navštěvoval Zeus, který nevynechal jedinou příležitost zahnout své manželce, bohyně Héře.
Samotná Echó s Diem asi nic neměla, ale pomohála zločin ostatních Oread zakrýt. Háček je v tom, že neúspěšně, patrně proto, že sama byla extrémně ukecaná.
Héra ji později proklela tak, že Echó ztratila schopnost mluvit a mohla jen opakovat poslední slova, která zazněla.

Inspirováno cestopisem arabsky mluvícího židovského kupce Ibrahima ibn Jákuba, který v šedesátých letech desátého století navštívil mimo jiné Čechy a podal nám o nich zprávu, ze které se mimo jiné dozvídáme, proč se v češtině nazývají finanční transakce podle plátna.
Ibrahim svůj cestopis nepsal v první osobě, tak snad mi odpustíte malou historickou nepřesnost (na ty velké se ani neptám) kvůli dodržení pravidel.
Město Frága je Praha, země Bújima jsou Čechy (Bohemia), ale vlastně i Česko, neboť Ibrahim podrobnosti nerozlišoval a psal, že Bújima končí až u města Kráková. C
Co jsou zač ti Rusové, nevím, Ibrahim rozlišoval Slovany a Rusy, tak není nemožné, že by těmi Rusy byli seveřané ("vikingové"), kterým se na východ od nás (kde založil pár států) říkalo právě Rusové.
Kírát je pak mince, na kterou Ibrahim přepočítával ceny.

Nesmrtelní, mezi které se hlavní hrdina drabblu, Peršan Artabánu, chce dostat, byli pověstmi opředená elitní jednotka strážců a těžkooděnců Achaimenovské Persie. Podle řeckého (a tudiž ne nutně spolehlivého) historika Herodota se těmto vojákům říkalo Nesmrtelní (athanatoi), protože jejich počet byl konstantně udržován na desíti tisíc. Jakmile jeden voják padl, byl vážně zraněn nebo odešel ze služby, nahradil ho další voják aristokratického původu.
Pokud je to pravda, muselo se občas stát, že se místa rychle střídala.