Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Gaius Cilnius Ignarus seděl na zahradě své vily, upíjel chlazené víno dochucené medem a četl si z papyrového svitku.
Jeho mladá, dobrá žena Livilla seděla opodál a tkala.
Byl krásný den, slunce svítilo, ale jeho jihoitalský žár mírnil chladivý vánek od moře.
"Co kdybychom vyrazili ven, muži?" prolomila Livilla ticho.
"Čtu si."
"Demetria mi říkala, že do města přijeli noví herci."
Cilnius mlčel a dál šustil papyrem. Livilla u tkalcovského stavu skřípěla zuby, provlékajíc člunek mezi vlákny.
"Nebo bychom mohli navštívit přátele."
"Dnes ne."
Nit se přetrhla.
"A dost!" vykřikla, "nikdy nikam nechceš, ty jsi taková..."
Vesuv na obzoru zahřměl.
Tohle už vážně není historie. Řekl jsem si, že když mě do oběda nenapadne něco, co není blbost, napíšu to, ale nestalo se. Takže BJB.
Ta-da-da-dá! Ta-da-da-dá!
Úvodní tóny Beethovenovy Osudové se roznesly pokojem, až se rezonující okenní tabulky roztřásly.
Bouchnout si do klavíru mu pomáhalo vypustit páru.
Bedřich Smetana vstal od klaviatury a usedl k sekretáři, tentokrát se zapáleným viržinkem.
Rozřízl obálku dalšího dopisu.
Mistře!
Úchvatné melodie Vaší naší národní opery mi dosud zní v uších, dosud zní v duši...
Hezké, pomyslel si.
... zvažoval jste pokračovaní? Nic by nebylo mému srdci milejší, než vědět, jak se třeba Jan s Marií snaží oženit syna...
Zmačkaný dopis odhodil k hromadě Čechů v Braniborech, Třetích vdov a Daliborů vracejících úder.
Ta-da-da-dá! Ta-da-da-dá!
Bude k jejich prosbám hluchý.
Hadrianův val, severní Anglie, konec druhého století našeho letopočtu
Vulgarismus
Aulus Tullius Piger se opíral o kopí a zahloubán hleděl na sever.
Narodil se před čtvrtstoletím v Ostii a dostal se sem, na samý okraj Říše.
Čím bylo tohle místo zvláštní? Proč jej božský císař Hadrian vybral jako hranici civilizace, hranici mezi světem a... čím vlastně?
Krajina na severu vypadala stejně jako krajina na jihu. Lidi byli stejně divní tam jako tady.
Přes záda ho udeřil vitis
"Tullie Pigere! Ty snad spíš na stráži! Příští žold se snižuje na polovinu!" zařval centurion Secundinus a odešel.
Tullius Piger si povzdechl a ostrým hřebem pokračoval ve svém rytém díle.
Secundinus je sráč.
Vitis je hůl ze dřeva vinné révy, kterou nosili římští důstojníci (zejména centurioni) jako odznak moci a nástroj trestu.
Na Hadrianově valu je velká spousta graffiti, jedno peprné, o kterém je tento drabble, bylo nalezeno před třemi lety. Článek na BBC
Vzduch zaplňovaly pekelné skřeky divochů na koních. Cornelius opatrně vyhlédl okénkem dostavníku.
Kolem vozu kroužil asi tucet polonahých pomalovaných indiánů ozbrojených oštěpy, luky a puškami.
Skrčil se. Do vozu se zabodly šíp. Druhý proletěl skrz vůz.
"Darn it!" ulevil si Cornelius.
Prásk! Prásk! Prásk! Prásk! Prásk! Prásk!
Zásobník vyprázdnil naslepo, ale letmý pohled ven prozradil, že se jeden z indiánů svalil na zem.
Corneliovi došlo střelivo.
Naštěstí uslyšel polnice. Kavalerie dorazila.
Na scéně se objevili chlapci v modrém. Indiáni se dali na útěk.
Důstojník zastavil a rozpřáhl ruce. "A proto, dámy a pánové, jsme museli přinést na západ civilizaci!"
Potlesk.
Jedním z důvodů, proč má relativně krátké období divokého západu tak velký kulturní dopad je kromě kinematografie i tradice různých Wild West Shows, které se pořádaly po celém západním světě a ukazovaly nadšeným platícím divákům obraz osidlování amerického západu pohledem převážně bílých osadníků.
Na těchto shows, z nichž ta nejznámější patřila Williamu Codymu, zvanému Buffalo Bill, jste mohli vidět scénky jako boj s indiány v táboře, boj s indiány u dostavníku, boj s indiány v městečku, lov bizonů, lov s indiány u vlaku atd.
Kromě zábavní funkce (a zábavné byly) tyto shows propagovaly ideu Manifest destiny a indiáni byli vždy líčeni jako záporáci.
Spousta herců indiánského původu se ale těchto shows účastnila jako herci a ke cti Buffalo Billovi je třeba říct, že s nimi zacházel stejně jako s ostatními zaměstnanci co se platu a podmínek týče.
Zároveň tato představení obvykle začínala zpěvem písně Star-Spangled Banner, která se tímto zpopularizovala, až se stala americkou hymnou.
Oklepal z kořenů přebytečnou hlínu, umístil je do květináče a zasypal hlínou novou.
"A na světlo s tebou." Položil hliněný květináč na verandu a oprášil si zeminu z nohavic.
Škoda, že bylo dnes zataženo. I když se ta ponurá nálada vlastně docela hodila.
"Musíš to dělat teď?" Dcera vyšla z domu a mračila se jako dnešní nebe. "Víš, že tu babička za chvíli bude."
"Vím."
"Tak se na to obleč!" Sama měla na sobě odpudivou zástěru, kterou dostala od jeho tchyně.
Přikývl, přehodil si přes montérky sako. A do ruky vzal násadu.
"Na co máš ty vidle?"
Trojzubec, pomyslel si.
Grant Wood: Americká gotika
I když postavy na obrazu vypadají spíš jako manželé, mají být otec a dcera. Modelkou stála malířova sestra Nan, modelem pro otce byl jejich rodinný zubař.
Na verandě vlevo stojí květináč se Sansevieria trifasciata (tchynin jazyk) a begonií.
Charón vysadil vesla z havlinek a vytáhl člun na břeh.
Otočil se zády k široké hladině temné řeky, posadil se na okraj člunu a čekal.
V posledních dnech nemusel čekat dlouho.
Po nerovných ostrých kamenech přicházela mladá žena. Snad byla dřív krásná, ale nyní se na její tváři podepsalo utrpení.
Natáhl k ní ruku dlaní nahoru.
Zavrtěla hlavou, Charón si povšiml pruhů, které v prachu na její tváři namalovaly potoky slz.
"Tví bratři jsou už pryč. Bratranec a teta brzo přijdou. Strýc jednou také."
Princezna přikývla.
"Stálo to za to?"
Šedé vlny se v naprosté tichosti rozbíjely o kamenitý břeh.
Byl klid. Až podezřelý. Poručík Charles Gagneux periskopem vyhlížel přes okraj zákopu.
Ostnatý drát, zbytky stromů, mrtvá těla proměněná v součást krajiny.
Gagneux nahmatal poškrábaný kov hodinek a vytáhl je z kapsy.
Ostatní důstojníci dávno přešli na náramkové, jenže tyhle hodinky dostal jeho děda za promoci a jemu je dali do války.
Nevěřil těm nesmyslům o kulkách zastavených rodinnými hodinkami, ale jeho matka ano. A on dodržel své sliby.
Ciferník byl odřený, ručičky skoro nešlo vidět a navíc šly už od bitvy na Marně napřed.
"Kolik je hodin, pane?"
Šly napřed, nebo se zpožďovaly? Nemohl si vzpomenout.
"Jedenáct. Je jedenáct."
Tady nad tímhle jsem si lámal hlavu hodně dlouho, nenapadl mě žádný historický ani mytologický příběh s cibulí. Jen jsem se dočetl, že starověcí Egypťané používali cibuli v různých pohřebních rituálech.
A pak jsem ve sprše dostal nápad.
Giacomo Girolamo Casanova oběma rukama uchopil svůj dlouhý a tvrdý nástroj. Zašpičatělá železná tyč v jeho rukou byla chladná.
Obvykle mu nedělalo potíže dostat se dovnitř. Nikdy násilím. Měl své triky, výmysly, plány, sliby, ale taky šarm, citlivost a naslouchání.
Teď se ale potřebuje dostat ven.
Rozmáchl se a udeřil do zámku. Třesknutí, ale jinak nic.
Ale uměl se dostat i ven. Vztahy ukončoval, nedbaje na slzy a přemlouvání. Jindy svým milenkám našel někoho perspektivnějšího a pak se stáhl. Stačilo jen, aby se začal nudit.
A sakra, ve vězení už se hodně nudil. Někdy je násilí třeba.
Udeřil do zámku.
Jedna z nejzábavnějších kapitol Casanovova životopisu se zabývá jeho útěkem z vězení v dóžecím paláci v Benátkách. Jak to přesně bylo tu nechci spoilovat, ale příběh obsahu nářadí ukryté v nábytku, Bibli a talíři těstovin, odpadlé kněze, provazy z prostěradel, šplhání po střechách a honičku na gondolách.
A jen jednu z těch věcí jsem si vymyslel. A Casanova si možná vymyslel ty ostatní.
Ty blbče, ty blbče, ty blbče, nadával si Claudius v duchu.
Utekl jako děcko a pak se schoval jako blbec.
Za závěs. Za závěsem nic neviděl a skoro nic neslyšel. Ale odváží se vyjít ven?
Neodváží.
Zaťal zuby, aby mu nejektaly, a pěsti, aby se mu netřásly.
Co teď? Tribun Chaerea vypadal tak hrozivě, když celý zakrvácený bodal a bodal do císaře Cali...
Ne! Opravil Claudius sám sebe. Do císaře Gaia. Zesnulého císaře.
Těžký samet se prudce rozhrnul a Claudius, jež se ho doteď držel, spadl na zem.
Tyčil se nad ním voják. "Jak by se ti líbilo být císařem?"
Naprostá většina římských císařů zemřela nepřirozenou smrtí. Smrt třetího z nich, Gaia Caesara Augusta Germanika, běžně nazývaného Caligula byla přirozená, protože nechat se ubodat členem své ochranky je pro římské císaře přirozené.
Nevíme a nezjistíme, proč k vraždě došlo, ale prameny se shodují na tom, že hlavním z vrahů byl důstojník pretoriánů Cassius Chaerea. Podle některých ho Caligula opakovaně provokoval tím, že jako bezpečnostní hesla vybíral nejrůznější sexuální narážky, aby jej tím ponížil. Podle některých měla být do vraždy zapojená i skupina senátorů, kteří snad měli usilovat o obnovení republiky.
Ať to bylo, jak to bylo, v den vraždy měl voják jménem Gratus najít v Caligulově paláci za závěsem ukrytého Claudia, strýce chladnoucího císaře, propašovat ho k jiným pretoriánům, již Claudia, známého svou koktavostí a považovaného za idiota, prohlásili císařem.
Rozsudek smrti pro Cassia Chaereu byl podepsán hned následující den a z Claudia se vyklubal schopný panovník, který své různé fyzické problémy přeháněl, aby nebyl pro Caligulu hrozbou.
Všechny postavy jsou fiktivní. Snad v tom ta partie je.
"No, jo válka," otevřel Camille David nové téma, naplňuje si dýmku. "Válka byla a bude. Ale za Napoleona se nás všichni báli, tak nevím, proč bychom se měli s Prušákem trápit." David zabafal a ke stropu verdunského hostince Poisson d'Or se vznesl obláček.
Dým se dávno rozpustil v době, kdy Camillův vnuk Étienne nad sklenkou absintu a cigaretou vysvětloval strategii. "Je moderní doba, pánové. Vše se zrychluje! Do Vánoc jsme v Berlíně jako hrdinové!"
Jeho synovec Marcel nepil, pradědu mu vzal alkohol, strýce bombardování, jež pohltilo i Zlatou rybku.
Do své války s Němci šel bez naivních představ a nadějí.
Tímto zdravím své studenty :)
Obecná historická zkratka praví, že prusko-francouzská válka v letech 1870 a 1871 zaskočila Francouze svou prudkostí a rychlostí pohybu vojsk, a tak se totéž předpokládalo na začátku první světové.
Budoucí západní fronta měla být rychlá, Němci počítali s tím, že Francii zneškodní dřív, než velké a zaostalé Rusko zmobilizuje. Jak víme, to se nestalo a válka trvala čtyři roky, i když měla skončit do Vánoc 1914.
No a o generaci později byla Francie (a Československo jí v tomto nemá co vyčítat) připravená na vleklou poziční válku a pak se nechala překvapit obejitím svých pohraničních pevnůstek. V tom si holt nevyberete.
Křik, řev a náhodné výstřely vystřídalo ticho. Ale nebylo to ticho útěšné ani posvátné. Na tom, co se z katedrály stalo, nebylo posvátného nic.
Kněz vylezl z úkrytu a otevřel zkřížené, pomalované dveře.
Jeho nohy odhrnovaly svinstvo, popel a třísky lavic, obrazů a soch.
V mysli se mu zjevil Jób a pak taky Jan.
Poklekl u pošpiněného oltáře, modlil se a plakal. Jeho slzy ale nebyly pro hmotné statky a jeho modlitby patřily duším umučených v posledních dnech.
A pak mraky odpluly a slunce se opřelo do jediného nerozbitého okna.
Zdi pokryté sazemi získaly zpět své barvy a kněz naději.
Zranění byla prohlášena za příznivá, ptačí vnitřnosti odklizeny, zasedání senátu Republiky bylo prohlášeno za zahájené.
Konzul Gaius Julius Caesar se zvedl ze křesla.
Uplynula tichá vteřina. Pak druhá.
"Vyskytly se zvěsti, že bude předložen návrh včera schváleného zákona na nákup půdy pro vojenské vysloužilce." Caesar se odmlčel a rozhlédl se po collegiu.
Někteří senátoři pohled opětovali, jiní se věnovali špičkám svých bot.
"Bude takový návrh předložen?" v Caesarově hlase zazněl tón oceli.
Ticho.
Caesar se otočil ke spolukonzulovi. "Mají být hrdinové připraveni o to, co jim právem náleží?"
Marcus Calpurnius Bibulus byl bledý a pod tógou se mu třásly ruce.
Starověká římská republika měla velkou obavu z jakýchkoli známek podobnosti s monarchií, a tak byly všechny důležité státní funkce rozděleny mezi aspoň dva nositele s omezeným (nejčastěji ročním) funkčním obdobím.
Na vrcholu tohoto systému stáli dva konzulové, kteří předsedali senátu a mohli navzájem vetovat svá rozhodnutí.
Podle úřadujících konzulů Římané označovali kalendářní roky. Rok 100 př. n. l., kdy se Caesar narodil byl tedy rokem konzulů Maria a Flacca.
První Caesarův spolukonzul Marcus Calpurnius Bibulus byl ovšem v tak slabé pozici, že se nikdy Caesarovi úspěšně nepostavil. Když se v senátu projednával zákoon zajišťující nákupu půdy pro Pompeiovy válečné veterány (na kterém měl Caesar jako Pompeiův spojenec a velký populista zájem), nebylo Bibulovi umožněno přijít na zasedání a měl být dokonce na schodech před budovou fyzicky napaden a polit výkaly, protože měl v úmyslu návrh zákona vetovat.
Krátce po začátku svého funkčního období se Bibulus stáhl z veřejného života a rok 59 př. n. l. byl sarkasticky nazýván rokem konzulů Julia a Caesara.
Guillaumovi trvalo, než se v šeru obchodu rozkoukal. Pak rozpoznal sbírku pokrouceného alchymistického skla.
Ze stropu visel vycpaný ještěr. Lékárník byl tradicionalista. Stěny byly obložené policemi s lékovkami. Popisky v šeru nemohl přečíst.
"Trápí tě zuby?" ozval se lékárník s brýlemi na nose.
"Zuby?"
"Zkoumáš lístky řeřišnice, jehož květy, jsouce podobné zubům, k jejich léčbě se užiti dají," odcitoval učenec.
"Cože?"
"Bůh zařídil přírodu tak, aby podoba rostlin lékařům ukazovala, co se jimi dá léčit. Galén a Dioscorides se na tom shodují."
"Ne, zuby mě nebolí."
"Co tedy sháníš?"
Guillaume ostýchavě ukázal na jednorožčí roh.
"Aha. Půl lotu v prášku?"
Od starověku až hluboko do novověku vzdělaní lékaři, vycházejíce ze starověkých textů věřili, že vnější podoba rostlin odkazuje na jejich léčebné užití. Některé rostliny (sleziník, jaterník...) tak dostaly svá jména, i když já tam teda tu podobu nevidím.
Samotný roh jednorožce sice není rostlina, ale i tak se používal nejrůznějšími způsoby a pro svou vzácnost byl navíc extrémně ceněný.
Naznačený pokus o sexuální násilí. Ale za to nemůžu já, to Řekové.
Běželi kvetoucí loukou, vánek letního odpoledne jim čechral zlaté vlasy rozevláté rychlostí.
"Chytím tě!" volal za ní. Kdyby nebyl bůh, byl by zadýchán.
"Nechytíš," odpověděla zpěvným hlasem. Stébla trávy se pod jejíma bosýma nohama sotva ohnula.
Sotva se Apollón dotkl lemu jejích šatů, zurčivě se zasmála a zmizela proměněná v potoční vodu.
Uviděl ji na druhém břehu a zachechtal se tak hlasitě, že přeslechl dvojí zadrnčení tětivy a kletbu jiného boha.
Apollónova krásná tvář potemněla, ta Dafnina zbledla hrůzou.
Rozeběhl se.
Dala se na útěk, volajíc o pomoc.
Pod jeho hrubým dotykem se její kůže změnila ve stejně hrubou kůru.
Sluneční bůh a známý proutník Apollón se měl jednoho dne chlubit před bohem Erotem, že šípy boha lásky nejsou proti těm Apollónovým nic.
Za to Amor soupeře potrestal tak, že jej trefil střelou, která v Apollónově srdci (a dost možná i o kus níž) vyvolala naprostou posedlost jeho tehdejší milenkou, nymfou Dafné. Dafné ovšem zasáhl šípem s olověným hrotem, jenž způsobil, že dostala z Apollóna hrozný strach a dala se na útěk a nakonec se proměnila ve vavřín.
Kvůli tomuto zážitku měl stále zamilovaný Apollón vavřín a jeho větve ve velké oblibě.
Pomalu a co nejtišeji kladli Odysseus a Diomédes jednu nohu před druhou. Opatrně, aby nedošlápli příliš hlučně, ale také aby nešlápli... na nikoho.
"Je jich tolik," zašeptal Diomédes při pohledu na těla. Hrdinové se v oblacích kouře vznesli k nebesům, avšak na zemi zůstaly stovky ostatních.
"Modleme se," navrhl Odysseus. Diomédes směřoval svá slova k Hromovládci, ithacký král k Šedooké.
Krkrkr-ke-keke
Prudce se otočili za zvukem a uzřeli vlku podobnou nestvůru s mečem v pařátu.
Všichni tři zamrzli.
To nebyl vlčí zvuk, pomyslel si Odysseus.
Nepřítel oděný v kůži se dal na útěk.
Velký šedý pták vše pozoroval očima bohyně.
Drabble se vrací k momentu z Trojské války, kdy se řečtí hrdinové Odysseus a Diomédes vydávají na průzkumnou výpravu do tábora svých nepřátel.
Homér připomíná, že po Odysseově modlitbě pošle bohyně moudrosti volavku jako znamení své přízně.
Muž ve vlčí kožešině je Dolón, trojský zvěd, který je na podobné misi jako dva hrdinové. Po útěku bude zajat a zabit Diomédem poté, co vyzradí informace, jež pomohou dvěma řeckým hrdinům vpadnout do tábora spojenců Tróje.
Je zvláštní, že Athéna neposlala sovu, ptáka, se kterým je spojována mnohem častěji (navíc by dávala na noční akci větší smysl), ale Homér to v desáté knize tak má.
Joseph Michel si z konvice na kamnech nalil plný hrnek kávy.
Venku se protáhl s melodickým zíváním, poslouchaje, jak mu klouby spokojeně lupají. Posadil se na lavičku a natáhl nohy.
Byl červen, noc byla chladná, ale sluníčko ukazovalo svou sílu.
Popíjel hořkou tekutinu, zaposlouchal se do zpěvu ptáků a pozoroval obláčky plující modří.
Vypadalo to na krásný den. Dneska nebude nic dělat.
Pohodlně se opřel a podle svého zvyku myslel na ptáky, motýly a včely.
"Hoří!" ozvalo se z dílny.
Putain. Odložil hrnek a sebral vědro.
Při pohledu na čerstvé archy novinového papíru létající kouřem dostal Joseph Michel Montgolfier nápad.
Při dohledávání informací k tomuto drabblu jsem našel dva různé zážitky, které mohly Josepha Michela Montgolfiera inspirovat k experimentům s horkovzdušnými balóny. Buď mělo jít o vzdouvající se prádlo sušené nad ohněm (to mi přijde jako hodně riskantní nápad) nebo se mělo jednat o menší požár v rodinné papírně. Vybral jsem si to druhé.
Bratři Joseph-Michel a Jacques Étienne první úspěšný let provedli v červnu 1783 ve svém rodném městě Annonay, kdy svůj prototyp poslali do nebe prázdný.
O pár měsíců později sestrojil Jacques Étienne spolu s pařížským výrobcem tapet Jeanem Baptistem Réveillonem druhý balón, jenž se v září 1783 vznesl do vzduchu prvními aviatiky nebyli dobrovolníci ani odsouzení zločinci (jak si přál král Ludvík XVI., který jako velký kutil projevil o vynález zájem). Čest vznést se do oblak připadla třem zvířatům, ovci jménem Montauciel (vystoupat do nebes), kohout (skoro nelétavý pták) a kachna (jako kontrolní jedinec).
Pokus byl úspěšný, žádnému se zvířat se nic nestalo a ještě téhož roku mohl Étienne letět také.
"Co děláš s tím citrónem?"
"Kapu."
"Aha."
Pavel klečel ve včerejším oblečení v rohu místnosti. Naplnila jsem rychlovarnou konvici a zmáčkla tlačítko.
Oteplákovaná kolena se šoupala po zemi.
"A proč?"
"No, jak hledáš tu náušnici..."
"Tys ji našel?" Že by konečně udělal něco užitečného?
"Ne. Mají ji mravenci."
Povzdechla jsem si.
"Mravenci jsou všude. Unesou třeba dvacetkrát víc než sami váží. A voni to vědí! Čet sem to Voni je cvičí, aby nás okrádali vo cennosti a z těch platili svoje laboratoře."
"Kdo?" vzdechla jsem.
Šeptaná odpověď se ztratila v bublání konvice.
Jo, kdybys věděl, kde jsem tu náušnici nechala...
Moji prarodiče přísahali na citrónovou šťávu nakapanou na místě, kudy se do domu dostávají mravenci. Docela to funguje.
Joseph Goebbels natáhl do plic cigaretový kouř, vychutnal si ho a pak jej v modrošedém oblaku vypustil vstříc bustě v koutě.
"Tohle by se ti nelíbilo, co?"
Típl cigaretu a do telefonu vydal povel, ať mu přinesou ty podklady.
Když se za zadkem sekretářky zavřely dveře, začal listovat scénářem. Po chvíli podtrhování a vykřičníkování ho odložil a otevřel obálku s fotografiemi kostýmů.
Zapálil si další cigaretu a začal na fotky psát tlustými červenými tahy.
"Málo!"
"Nos jako skobu!!!"
"Víc pejz!"
"Kaftan!"
Tužka se mu zlomila.
"Když chceš, aby uvěřili tvojí lži, musíš na ni tlačit," řekl do chladných očí busty.
Tou masáží tu myslím masáž mediální.
Když na podzim 1938 proběhl nejslavnější evropský protižidovský pogrom, Křišťálová noc, reakce na něj byly v zahraničí odsuzující a v Německém tisku nebyly o mnoho lepší.
To byl signál pro ministra propagandy Josepha Goebbelse, asi prudce zvýšil četnost antisemitistických projevů v kultuře.
Řešení bylo nasnadě, roku 1939 začal pracovat na filmu Žid Süss, jenž je označován za nejvíc antisemitistický film historie.
Většina herců, kteří ve filmu hráli, později tvrdila, že byli k účasti nuceni, například představitel titulní role Ferdinand Marian s účastí souhlasil, aby odvedl pozornost od faktu, že jeho první manželka, se kterou měl dceru, byla židovka. Podobně jeho druhá manželka se předtím vdala za žida, jehož ukrývala během války.
Naopak Werner Krauss, jenž obsadil všechny ostatní židovské role (aby se touto zaměnitelností postav posílila dehumunazice židů) byl přesvědčený antisemita.
Židé, kteří se ve filmu objevují jako komparz, byli na natáčení dovezeni z ghetta v Lublinu.
Natáčení filmu proběhlo v Berlíně, ale některé scény, včetně interiérů synagog, byly z Prahy.
Film byl kriticky i komerčně úspěšný v Německu i zahraničí. V září 1940 vyhrál hlavní cenu v Benátkách a byl povinně promítán vojákům i SSmannům před protižidovskými zákroky.
Dokázala to! Byla tam! Dostala se dovnitř.
S očima navrch hlavy se kochala flitry, vlajícími róbami a zvonovými kalhotami. A ti lidi! Ta hudba! Měsíc!
"Hele, není to..." snažila se oslovit kamarádku, ale ta ji pro hluk nemohla slyšet. Tak jí Jessica aspoň ukázala na tmavovlasou ženu na bílém koni.
Sotva u baru dostaly drinky, objevil se vysoký blonďák v pruhovaném hranatém obleku.
"Já jsem ten nejlepší tanečník disco. Všichni moji kamarádi, a ti sem chodí často, každý je tu zná, každý mě tu zná, mi říkají, že opravdu tančím nejlíp, měly byste to vidět..."
Naštěstí ho přes hudbu neslyšely.
Studio 54 byl jeden z nejprestižnějších newyorských klubů své doby. Jeho krátká existence v letech 1977 a 1980 s sebou nesla pověst exkluzivity, protože klub navštěvovaly celebrity známé tehdy i dnes a klub zároveň střežil své soukromí, neboť se vevnitř nesmělo fotit.
Dostat se dovnitř bylo extrémně náročné, ochranka dovnitř kromě celebrit pustila poměrně málokoho a lidi byli odmítáni často bezdůvodně. Několikrát se dovnitř nedostal ani Mick Jagger, zatímco fotografie jeho manželky Bianky na bílém koni je jedna z mála, kterou z klubu máme.
Tím pádem se dovnitř snažilo dostat o to víc lidí a pověsti o těch, kteří při pokusu o proniknutí (třeba přes odpadní šachtu) zemřeli, tomu ještě přidaly.
Klub de facto zanikl spolu se sedmdesátými lety, když kvůli daňovým únikům a dalším problémům ze zákonem nebyla tehdejším provozovatelům prodloužena licence na prodej alkoholu.
Mezi další návštěvníky patřili lidé jako Elton John, Salvador Dalí, Michael Jackson, Lou Reed, John Travolta, Sylvester Stallone a taky jeden "byznysmen" s blonďatou patkou nabubřelým egem.
Povlečení bylo mokré potem, který teď pod jeho tak horkým tělem studil a lepil se na záda.
"Vodu," zasténal.
"Svěcenou?" Robbieho tón začal žertovně, jenže se proměnil v skřípot.
Kněz si odkašlal, ale nemocný vydal zvuk, který mohl být uchechtnutím.
Robert Ross odešel do kuchyně pro vodu.
Zavřely se za ním dveře. Kněz zadeklamoval: "Skrze toto svaté pomazání..."
Robbie se vrátil s lavorem plným chladné vody. Nejprve namočil ručník a položil jej na horké čelo, pak dal milému napít a zmáčkl mu ruku.
Umírající Oscar Wilde se zanořil do polštářů. Bylo štěstí, že umírá ve společnosti přítele. Ale ty tapety...
Poslední slova Oscara Wilda měla znít: Vedu se svými tapetami souboj na život a na smrt. Jeden z nás bude muset jít. (My wallpaper and I are fighting a duel to the death. One or the other of us must go.)
Zemřel na konci listopadu roku 1900 v exilu v Paříži ve společnosti svého přítele a bývalého milence Roberta Baldwina Rosse, jenž po smrti Oscara Wilda pečoval o jeho literární dílo a odkaz.
Unavený mladík vyryl pod mezopotámským sluncem do hlíny obrázek krávy.
Německý šarlatán odlil z olova písmenková razítka a začal tisknout.
Italský sochař se navzdory varováním rozhodl, že ten šutr zkusí.
Německý augustiniánský mnich přichází ke kostelu s hněvem a hřebíky.
Parta cosplayerů dochází k závěru, že si čaj letos nedají.
Britský přírodovědec se podíval ptáčkům na zoubek, totiž na zobák.
Švédský podnikatel se při čtení svého nekrologu rozhodl založit nadaci.
Zklamaný srbský student od kavárenského stolu uviděl auto s arcivévodou.
Skotský lékař odjel na dovolenou a neumyl po sobě nádobí.
Americká zdravotní sestra si jednoho dne sedla v autobuse dopředu.
Chtěl bych moc poděkovat všem organizátorům a účastníkům za skvělý ročník. Chybělo mi to.
Vynález písma
Vynález knihtisku
Michelangelo se svým Davidem
Lutherových 95 tezí
Bostonský čajový dýchánek
Darwin se svou evoluční teorií
Alfred Nobel a jeho nadace
Zavraždění Františka Ferdinanda d'Este
Objevení penicilinu
Rosa Parks a její protest
Byl pátek, čas oběda.
Refektářem kláštera obutých augustiniánů se nesla povinná modlitba a poklidná nálada.
Jeho milost opat Cyril František Napp spokojeně rozjímal a snažil se ignorovat misku hrachové kaše, která ležela na stole.
Postní jídlo si neoblíbil, ale o tom to bylo.
Než se pustil do jídla, obrátil se na svého hosta. "Jak se vám líbilo ve Vídni, otče?"
"Líbilo, milosti," odpověděl navrátivší se student, "věda, hlavně biologie, mě fascinuje."
"A hodláte v ní pokračovat, Gregore?"
"Ano, milosti, ale zároveň bych se rád vrátil do náruče kláštera."
A to jsme ten hrách skoro dojedli, povzdychl si opat v duchu.
Nemám tušení, jaký měl k hrachu vztah poslanec zemského sněmu a opat C. F. Napp, je ale zřejmé, že jeho nástupce v úřadu opata Gregor Mendel se jím zabýval podstatnou část svého života.
"To by mohla být zábava," řekla Elizabeth s nadějí v hlase.
Její manžel Horace se podíval na plakát nade dveřmi. Velká ukázka účinků získaných vdechováním kysličníku dusného, neboli rajského plynu stálo tam barevnými písmeny.
"Nebo to bude aspoň poučné." Horace pokrčil rameny a posadili se.
Na pódiu se zakrátko začaly dít věci. Zaměstnanci městské lékárny vdechovali z prasečího měchýře a pak se začali hystericky smát a poskakovat.
"Zešíleli?" zeptala se Elizabeth.
"Netuším."
Po několika minutách byl Horace připraven odejít.
Prásk!
Zrzavý mladík na jevišti se praštil o roh stolu do holeně.
Horace zasyčel, úplně cítil tu bolest.
Ale byl jediný.
Americký zubaře Horace Wells navštívil v roce 1844 výše nazvanou prezentaci vermontského lékarníka Gardnera Q. Coltona, všiml si při ní, že jeden z demonstrátorů se pod vlivem oxidu dusného praštil do nohy tak, že si způsobil pohmožděniny, ale zřejmě nevnímal žádnou bolest.
To Wellse inspirovalo k využití rajského plynu jako anestetika primárně pro trhání zubů pacientů při vědomí. Takových úspěšných extrakcí Wells provedl několik a následně se pokusil svou metodu předvést v bostonské nemocnici, kde se ale zákrok nepovedl, protože pacient při trhání zubů vykřikl. Pacient si sice žádnou bolest nepamatoval, ale lékařská komise tomu nevěřila.
V téže době začal Wellsův bývalý spolužák William Morton využívat jako anestetikum éter a Wells strávil zbytek svého života pokusy obhájit své prvenství v objevu anestezie, ovšem neúspěšně.
V roce 1845 Wells uzavřel svou praxi, snažil se uživit jako prodavač sprch, které si nechal patentovat. Krátce na to se přestěhoval do Paříže, kde chtěl nakupovat obrazy k prodeji do USA, současně s tím se snažil přesvědčit pařížskou lékařskou akademii, aby uznala jeho objev anestezie.
V té době byl Wells závislý na éteru a chloroformu. 21. ledna 1848, v den svých třiatřicátých narozenin napadl pod vlivem drog dvě prostitutky kyselinou. Byl zatčen a o tři dny později se ve vězení naposledy nadechl chloroformu a rozřízl si stehenní tepnu břitvou.
Krátce před jeho smrtí mu Pařížská lékařská společnost uznala jeho objev, ale Wells se to nedozvěděl.
Edwin Aldrin, řečený Buzz, a Neil Armstrong seděli blízko proti sobě v těsném prostoru přistávacího modulu.
Orel přistál už před hodinou a tlukoucí srdce obou astronautů se nakonec uklidnila. Teď zbývalo jen počkat na jejich vycházku.
Armstrong si všiml, že jeho kolega vytahuje ze zavazadla malou lahev vína.
"Jak se ti to povedlo?" zeptal se nevěřícně. Taky bych si dal, pomyslel si. Tak dlouho nepil...
Pak Aldrin vytáhl hostii a Armstrongovo nadšení opadlo. Nic ale neřekl, do některých věcí se člověk nemá plést.
Aldrin se naklonil k mikrofonu. "Chtěl bych požádat o několik minut ticha," oznámil na 377 349 kilometrů daleko.
Číselný údaj beru jako jedno slovo.
Nějakou dobu po přistání lunárního modulu na Měsíci odsloužil presbyterián Edwin Aldrin první večeři Páně na Měsíci (s prvním vínem na Měsíci). Původně plánoval vysílat průběh rituálu přímo na Zemi, ale NASA to ze strachu před ateistickou lobby nepovolila.
I samotný Aldrin se od bohoslužby o hodně později distancoval, prý na Měsíc letěli jménem lidí všech lidí, nejen křesťanů.
Víte jaký stadion je největší na světě? Dnes je to kriketový stadion v Indii, kam se najednou vejde 132 tisíc lidí, což je víc, než je obyvatel Liberce.
Před dvěma tisíci lety ale starověcí Římané mohli navštěvovat stadion ještě větší, Circus Maximus (čti Cirkus Maximus).
Sem se vešlo přes 150 tisíc lidí a pravidelně se tu pořádala různá utkání, z nichž nejoblíbenější nebyly gladiátorské zápasy, ale závody spřežení.
Vozy tažené čtyřmi koni se řítily plnou rychlostí před diváky, kteří fandili, sázeli se a kupovali suvenýry. Úspěšní závodníci byli slavní a bohatí, ti neúspěšní bohužel skončili mrtví.
Aspoň to se změnilo.
Gaius Servilius Casca stál vysoko v zadní řadě Pompeiova divadla, aby měl přehled. Místnost se plnila tógami s fialovými pruhy. Na hlavního účastníka ale všichni čekali. Někteří víc než jiní.
Servilius hledal své dnešní spojence, viděl svého bratra a skoro dvacet dalších. Přišli všichni.
Servilius stiskl dýku, aby se přesvědčil, že tam stále je, ukrytá a ostrá.
Do divadla právě vstoupil Iulius Caesar v doprovodu několika strážců nastrčených jako jeho pomocníci.
Spiklenci jednoho po druhém zadrželi, až Caesar zůstal pod Pompeiovou sochou sám. Příležitost.
Serviliův bratr vykřikl a vyrazil s nožem proti diktátorovu krku.
Gaius seběhl s obnaženým nožem dolů.
Na chodbách novoměstského reálného gymnázia bylo rušno. Ale bylo to rušno velmi spořádané a vyspělé. Až z toho bylo jednomu úzko.
Spousta lidí tu naštěstí byla poprvé a úplně nevědělia, kudy kam.
I Honza se musel zeptat jednoho až příliš sucharského profesora.
Do třídy vešel (podle maminky) pravou nohou.
Jeho nová třída byla napůl obsazena, ale zadní lavice u okna byla volná, což ho potěšilo. Tohle teď bude jeho lavice.
Posadil se a začal si zvykat na výhled.
"Je tu volno?"
Příchozí chlapec byl hubenější a vyšší, ale ne o moc. To půjde.
"Jasně, je. Já jsem Honza."
"Já Jirka."
I když se V a W znali už dříve, spřátelili se až na reálném gymnáziu v Křemencově ulici na Novém Městě, kde spolu studovali.
Tomáš odjakživa nesnášel čekání. Den má vteřin jen 86 400 a on jich teď kdovíkolik tisíc pokorně strávil v předpokoji.
Celou svou duševní silou se držel, aby si nepodupával novými botami.
Tohle jednání se musí povést. A kvůli tomu byl ochotný spolknout svou netrpělivost.
Za jak dlouho se vyrobí padesát tisíc vysokých kožených bot, když jste dosud vyráběli jen pláťáky? Co když selžou?
Neselžou. Tady jde o celou firmu, tady jde o tisíce životů.
Radši ať moji lidé boty šijí, než aby v nich umírali.
S těžkým srdcem v hrudi a těžkou obálkou v kapse saka zaklepal Tomáš Baťa na dveře.
86 400 počítám jako jedno slovo.
Během první světové války se Tomáši Baťovi povedlo získat pro svou firmu státní zakázku na vojenskou obuv, díky které nemuseli jeho zaměstnanci rukovat, protože pracovali pro vojenského dodavatele. Zároveň tím Baťa zajistil, že bude mít jeho firma odbyt i ve válkou zasažené ekonomice.
Atény, druhá polovina 5. století před naším letopočtem
"Nemůžeš mě opustit!" Zoufalý výkřik se zlomil ve vzlyk.
"A proč bych nemohl?" zeptal se Alkibiadés svého teď už bývalého milence klečícího na kolenou.
"Copak neznáš ten příběh, že když byli lidé dávno stvořeni, měli dvě tváře, čtyři nohy a čtyři ruce? Prostě všechno dvakrát, Že byli dokonale šťastni, dokud je žárliví bohové nerozdělili? Od tehdy si hledáme svou spřízněnou duši."
"Prosím tě vstaň, neponižuj se tu. Nejsem bůh, rozhodně ne žárlivý." Alkibiadés si povzdechl. "Ty se snažíš říct, že já jsem ta tvoje druhá půlka."
"Ano," ozvalo se nadějně.
"Jenže jestli ty jsi měl čtyři nohy, já byl stonožka."
Příběh, na který bývalý milenec odkazuje, byl zapsán mj. v Platónově Symposiu.
William McMaster Murdoch usrkl kávy z porcelánového šálku. Půlnoc se blížila, ale jeho služba začala před chvílí a musel být pozorný.
Nešťastných náhod si s kolizemi a požáry si vybrali už dost, ale ani čert teď nespí.
"Rychlost?" zeptal se.
"Dvacet dva uzlů."
V pořádku, rychlost a hlavně komfort, to jsme my. Je jasná noc, velké ledovce bude dobře vidět, s malými si irská ocel poradí.
Podporučík Moody zvedl telefon, potvrdil příjem a poděkoval. Pak oslovil Murdocha.
"Pane? Hlídka hlásí velký ledovec přímo před námi."
Murdoch neváhal a vydal rozkaz.
O několik chvil později se ozval sedm vteřin dlouhý zvuk.
William McMaster Murdoch byl první důstojník Titaniku a muž, který měl velení v okamžiku, kdy se loď střetla s osudovým ledovcem.
Vedou se diskuze o tom, jaký nebo jaké povely Murdoch vydal, aby zabránil srážce, ale problém rozhodně nevyřešil správně.
Nejčastější názor tvrdí, že měl Titanic pokračovat ve svém směru, narazit do ledovce přídí, veškeré případné poškození by loď ustála. Jenže po potopení je každý kapitánem.
Srážka s ledovcem každopádně Titaniku poškodila pravobok a zatopila víc balastních nádrží, než loď dokázala kompenzovat.
Neví se přesně, jak Murdoch zemřel, v Cameronově filmu je zobrazeno nejčastější pojetí a sice že zastřelil jednoho nebo dva muže snažící se vstoupit do záchranného člunu a pak zabil sám sebe. Proti tomuto ztvárnění se ohradili jeho potomci. Podle jiných Murdocha spláchla vlna, když se sám na člun naloďoval.
Často se pochopitelně kritizuje rozkaz kapitána Smitha, podle kterého měl Titanic udržovat i oblasti častého výskytu ledovců vysokou rychlost, ale v té době to byl běžný postup, spoléhalo se na hlídku (která ale měl podmínky zhoršené nízkou viditelností a klidnou hladinou). Stejně tak platilo, že měl Titanic na svou dobu neobvykle vysoký počet záchranných člunů.
Praha, padesátá léta 19. století
Tu historičnost tu prosím zase jednou berte z rezervou.
Magdalena vydatně mávala vějířem, jednak bylo v místnosti dusno, jednak na sebe chtěla přilákat pozornost.
"A povězte, Františku, o čem bude třetí díl vašeho Geschichte? Již se ho nemohu dočkat."
"Tentokrát to budou Dějiny, slečno," odpověděl jí Palacký hlubokým hlasem, "rozhodl jsem se psáti je nejprve česky a až pak překládat.
"To je úžasné! A o jakých dobách se v nich dočteme?"
"Budu psáti o husitství, neb v tomto údobí nejjasněji se ukazuje moje přední myšlénka, věčné potýkání se německého a českého živlu v těchto zemích. Dlouhodobé spory a souběžný vývoj se tehdy nejostřeji srazily..."
A mluvil dál a dál.
Největší dílo Františka Palackého, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě se skládá z pěti knih a vypráví příběh českých dějin od jejich počátku až po rok 1526, třetí z těchto knih se věnuje období husitskému 1403 až 1439, přestože se co do délky jedná jen o zlomek našich dějin. Mluvit jako Palackej
I tady v samém středu obrovské ocelové bojové stanice panoval ruch, těžké boty dusaly po chodbách, alarmy křičely. S tím se ale při cvičeních počítalo, a tak všichni dělali svoji práci.
"Nahlaste stav," vydal imperiální kapitán rozkaz od svého křesla.
"Hlavní dělo nabito na třicet procent, pane," odpověděl reaktorový technik Matdere Hemfran od monitoru.
"Pokračujte s přesměrováváním energie."
Desátník Hemfram přikývl a stiskl několik tlačítek.
"Ááááááááááááá."
Hemfram vzhlédl od svého pultu. Reaktorovou šachtou padala postava v černém plášti, sršíc sithské blesky na všechny strany.
Nikdo jiný si toho přes okolní hluk nevšiml.
"Kapitáne? Zašel bych si na cigáro. K výtahům."
"Ne, není to možné!" Velitel Lowe si byl vědom, že křičí a byl si také vědom toho, že mu pravice bezděčně sklouzla k pouzdru s pistolí.
Žena, se kterou mluvil, měla v očích hněv a znechucení. Přesto se posadila.
Lowe se otočil, aby mu nebylo vidět do tváře.
Noc byla dokonale temná a byla by i tichá, nebýt těch ječících hlasů za zádí.
Hloubku Loweova dechu prozrazovaly oblaka pára vycházející z jeho úst.
Konečně se otočil.
"Nemůžeme se vrátit, dokud tolik lidí žije, převrhli by nás. Musíme počkat."
Byl rád, že nevidím cestujícím do očí.
Když bylo ticho, vydal povel.
Harold Godfrey Lowe byl jedním ze čtyř důstojníků, kteří přežili potopení Titaniku.
Když se začaly plnit záchranné čluny, Lowe byl přidělen ke člunu číslo 14, který měl kapacitu 65 lidí, ale nalodilo se jich pouze čtyřicet. Lowe byl jedním z těch důstojníků, kteří varovnými střelami bránili mužům nastoupit.
Poté, co se Titanic docela potopil, Lowe přesunul své pasažéry do ostatních člunů a se skupinou dobrovolníků se vydali zachránit lidi z vody. Povedlo se najít čtyři živé muže, z nichž jeden zemřel na podchlazení (v tehdejším počasí prý obvykle stačilo dvacet minut ve vodě).
Loweův člun 14 poté zachránil lidi ze člunu A, jenž se při nastupování téměř potopil.
Lowe velel jednomu ze dvou člunů, které se aktivně snažily zachránit lidi z vody, přestože skutečně počkal, dokud většina tonoucích neztratí vědomí.
"Jak se má malý Germanicus?" zeptal se Marcus Aurelius svého doktora Galéna.
"Prospívá dobře, pane, ale knihám moc nedá."
Císař se shovívavě usmál. Jeho syn zrovna ve zbroji a plášti ze lví kůže pobíjel mečem neviditelné nepřátele.
Commodus si otce nevšiml, dokud neucítil jeho ruku na rameni.
"Vypadá to, že se z tebe bude velký bojovník, chlapče."
"Jednou budu jako Herkules!" odpověděl hoch nadšeně a zaťal svaly, taky neviditelné.
"To víš, že ano, ale nezapomeň na studia, na filozofii a vědy."
"Ano, otče, ale je tu bitva, kterou musím svést," Odpověděl a odběhl k lesu, mávaje utrženou hlavou plyšového pštrosa.
Přezdívku Germanicus získal Commodus ještě jako dítě, když v jedenácti letech doprovázel svého otce na vojenských tažení na území dnešního Rakouska, Slovenska a Maďarska.
Jeho otec, Marcus Aurelius, je poslední z řady tzv. adoptivních císařů, těchto pět mužů si před smrtí vždy dokázalo vybrat ze svého okolí perspektivního nástupce, označit jej za svého adoptivního syna a hladce mu předat vládu.
Marcus Aurelius tuto tradici ukončil a nástupcem jmenoval svého biologického syna Commoda, který byl úplný magor. Commodus byl posedlý kultem své osobnosti (mj. přejmenoval Řím, aby se jmenoval po něm), vystupoval v Koloseu převlečený za Herkula, kde každé ráno "lovil" desítky zvířat, často právě pštrosy.
Podpatky naleštěných holínek cvakaly po nástupišti.
Mladý desátník v polní šedi bystrým okem vděčným za to, že není na východní frontě, sledoval téměř liduprázdné nádraží.
Jediným dalším člověkem tu byla Lies, babka, která trávila své dny tím, že vysedávala na peronu a pletla.
Ještě před pár týdny se ji snažil vyhánět, ale vždy se vrátila. Od belgických četníků zjistil, že během předchozí války z tohoto nádraží navždy odjel její manžel a Lies se zbláznila a je neškodná.
Když kolem ní prošel, nehnula brvou, koukala do blba a pořád pletla.
Popletená bába, uchechtl se voják pro sebe.
Pak začaly vlaky vykolejovat.
Během obou světových válek se pletení využívalo ke kódování zpráv, střídání stehů hladce - obrace totiž funguje úplně stejně, jako tečky a čárky.
Mimochodem znalosti pletaček se daly dobře využít i k práci s děrnými štítky na stejném binárním principu.
Revoluce!
Slovo, které měl posledních pět let na rtech snad každý, kdo mluvil dost nahlas, ale dnes Josef poprvé revoluci cítil. Cítil všechnu vášeň vzešlou z hněvu, dlouhodobé bezmoci a rozdmýchanou pocitem, že se něco děje a že lidé kolem jsou toho součástí.
Kolem sebe viděl lidi, co se ještě včera oslovovali soudruhu. Jakmile bude místo, jednu jim vrazí.
Vplul spolu s masou proletářů do budovy úřadu ověšené hesly, kterým nikdo nevěří..
Podrážka dělnické třídy otevřela dveře a Josefovi se v rukou ocitla busta Gottwalda.
"Škoda, že to není Zápotocký, líp by se držel," pomyslel si a rozbil prezidentem okno.
Plzeňské masové protesty z konce února 1953 vyvolala rozhlasová zpráva o měnové reformě, jež připravila většinu obyvatel Československa o většinu jejich bankovních úspor.
Během tzv. Plzeňského povstání protestující (často dělníci) napadali budovy spojené s KSČ a likvidovali symboly spojené s touto stranou.
Tetraracha Konstantin chodil ve svém stanu tam a zpátky jako naježený lev v kleci. Ne, raději vlk, jsme přeci Římané.
Za svou nespavost nevinil zvuky vojenského tábora, ale nervozitu.
Síla obou vojsk byla vyrovnána, oběti bohům provedeny, věštecká znamení příznivá.
Ale Maxentius na druhé straně řeky si bezpochyby myslí totéž.
Konstantin ztěžka dosedl na polní lůžko. Ať zítřek dopadne jakkoli, Tibera zrudne římskou krví.
Obrátil oči k nebi a vtom uzřel.
Světlo svíček dopadlo na stanový dílec zvláštním způsobem a stín vystavených zbraní vytvořil obraz prolnutých řeckých písmen Ch a R.
V uších mu zazněl hlas. "V tomto znamení zvítězíš."
O den později svede císař Konstantin u Milvijského mostu bitvu se svým soupeřem Maxentiem, jenž v boji zemře.
Podle legend Konstantinovi v boji pomohlo, že nechal svým vojákům na štíty nakreslit písmena Chí Ró, tedy první dvě písmena slova Christos. Konstantin na začátku své vlády potvrdil toleranci křesťanství v Římě a později se sám nechal pokřtít.
Ze slušnosti a zvyku zazvonila, ale věděla, že zbytečně. Dnes jí opět nikdo neotevře.
Odemkla si a na prahu se pokřižovala. To už tu dělat přestala, ale podruhé si v domě pana Turinga připadala cizí.
V domě byl nepořádek, policisté si snad ani neočistili boty. Bude mít dnes víc práce než jindy.
Když o své poslední návštěvě tady bavila s farářem, připomněl jí, že pan Turing byl hříšník, ona ho ale znala jako milého pána a do jeho osobního života nikomu nic nebylo.
Když z nočního stolku zvedala ilustrovanou pohádku o Sněhurce, měla v očích slzy, ale nebylo to prachem.
Anglický matematik, kryptoanalytik, počítačový teoretik a oběť stejného zákona jako Oscar Wilde, Alan Turing, zemřel 7. června 1954 ve věku jednačtyřiceti let na otravu kyanidem. Tehdejší vyšetřování došlo k závěru, že Turing spáchal sebevraždu, pravděpodobně kousnutím do otráveného jablka.
